Portál.cz > Úvodní stránka „NESMÍŠ KRÁST!“

„NESMÍŠ KRÁST!“

„NESMÍŠ KRÁST!“

„K smrti jsem se vyděsila,“ vypráví Maja, matka pětileté Sáry, „když jsem jednoho dne v pokoji své dcery našla dva kusy dřevěné stavebnice ze školky. A když mi dcera, navíc s nevinným obličejem, řekla, že neví, jak se sem dostaly, byla jsem zoufalá.“ Rychle zatřese hlavou: „Pětiletá Sára!“ Zakoktá: „Pětiletá! A již tak zkažená!“

Herbert Schrader tomu nejdříve vůbec nechtěl uvěřit, že by jeho syn mohl krást. „Krást! Hezčí slovo mě pro to nenapadá!“ Razantně vrtí hlavou. A přesto, Niklas, kterému bude brzy sedm, si bral peníze z jeho peněženky a dělal to tak mazaně, „že jsem si na začátku vůbec ničeho nevšiml“. Niklas byl ale stále opovážlivější a bral si čím dál větší částky „a jednoho dne, když jsem přišel do jeho pokoje, jsem všechny peníze našel hezky srovnané v šuplíku s legem, pouze ležérně schované“.

Otec se rozpačitě zasměje: „Peníze tam byly všechny, nic z nich neutratil.“ A když jsem vypěnil a zakřičel na něj: „Co si myslíš, úplně ses zbláznil?!“, tak Niklas jen pokrčil rameny. Otec neví, kam až to může dojít, když už v takhle útlém věku vykazuje jeho syn „kriminální chování“. A slovní spojení „kriminální chování“ vědomě zdůraznil.

Jasmin je šestiletá nadaná dívka, která velmi ráda testuje hranice tak dlouho, až tím svoji matku (podle matčiných slov) „rozžhaví do běla“. Před několika dny matka na stole v dceřině pokoji nalezla malý náhrdelník. Na matčinu otázku, odkud ho má, Jasmin pouze nejasně odpověděla, že ho dostala od své kamarádky Rosy. Předevčírem měla Jasmin na levé ruce náramek. Jasmin znuděně a naštvaně řekla, že ho našla. Jasminina matka vypráví: „O dvě hodiny později přišla matka Rosy, že Rosa postrádá náhrdelník a náramek, jestli je Jasmin omylem nevzala.“ Matce se udělalo špatně, byla v šoku a vůbec nemohla promluvit. „Ještě že Jasmin nebyla po ruce, protože by se stalo něco strašného!“

Když děti „něco štípnou“, kradou, vezmou si něco, co jim nepatří, obléknou si věci, které nejsou jejich, mnozí dospělí reagují panicky, vyděsí se, jsou nejistí a nevědí, jak by měli přiměřeně reagovat. Nezřídka zůstane rozum někde dole ve sklepě a zvítězí pocity a instinkty; někteří jsou ze svých „drobečků“ neskutečně zklamáni, něco takového si nikdy nedovedli ani představit, u jiných zvítězí nedůvěra, jež potom přetrvává velmi dlouho, a někteří podlehnou temným představám a už své šestileté dítě vidí jako pouličního zloděje sedícího ve vězení.

Přestože jsou silné emocionální reakce rodičů a pedagogů pochopitelné, je velmi důležité udělat i druhý krok a neumožnit jim v těchto situacích průchod.

Chtěli bychom rodiče trochu uklidnit. Pokud své děti ve věku od čtyř do devíti let (a pouze o těch nyní hovoříme) přistihnete nebo jste již přistihli při krádeži, mějte na paměti, že krádež je v tomto vývojovém období pro mnoho dětí normální.

Kradení (stejně jako lhaní) přejde. Krádežemi dítě testuje hranice, chce vědět, co ještě smí, a co již naopak dovoleno není. V tomto období děti potřebují dospělé vztahové osoby, které by jim šly příkladem. A být vzorem znamená chápat dítě s ohledem na jeho věk a vývojovou fázi, vcítit se do něj, porozumět jeho způsobu pohledu a zároveň všechny jeho hranice překračující aktivity neakceptovat pouhým dobrosrdečným přitakáním.

Kradení bezpochyby představuje překročení hranic, z hlediska vývoje dítěte se jedná o slepou uličku, o okliku. Ale bez oklik a odboček to nejde. Pokud se na kradení podíváme blíže, můžeme rozlišit několik jeho variant. Dítě vědomě – jako Jasmin – překračuje hranice, aby zjistilo, co se stane. Nebo si bere bez velkého přemýšlení různé věci. Jde do lednice a vezme si něco, na co má chuť. Nebo vidí v dětském koutku předmět, který ho fascinuje. Toto dětské jednání není motivováno zlými úmysly, a již vůbec ne záměrným špatným chováním.

Jiné děti proti rodičům rebelují a krádeží si zajišťují pozornost – jako Niklas, kterému se narodila sestřička a najednou se cítil odstrčený. Zní to paradoxně, ale je to tak. Svému otci něco ukradne, aby si zajistil jeho pozornost.

Někdy je rovněž důležité zamyslet se nad tím, co děti vzaly. Ukradené předměty mohou symbolizovat chybějící náklonnost, jsou náhražkou. Někdy děti kradou tak nápadně, že si toho musíme všimnout, a poté před námi nechají ukradený předmět ležet tak okatě, že je to pro nás nepochopitelné.

Není „krádež“ jako „krádež“ a „malí zloději“ nejsou budoucí pachatelé trestných činů. Za jejich hranice překračujícím chováním se spíše skrývá nikoli zrovna spirituální, ale rozhodně určité poselství, které je třeba rozšifrovat. A při tom nám nepomohou ani tresty, ani výhrůžky, ty pouze přispějí ke zhoršení vztahu rodič–dítě. Tresty a výhrůžky navíc vyvolávají protireakci, protože dítě, které je zahanbeno, se mstí.

Bagatelizování („To patří k životu a poddá se to!“) ale také není tou správnou cestou. Takový postoj totiž nepřispívá k utváření svědomí a k rozlišování pojmů „moje“ a „tvoje“.

Děti musejí to, co překročením hranic napáchaly, zase napravit. Jinak řečeno: „Ukradené“ předměty je nutné vrátit, a to i tehdy, pokud se k tomu dítě nemá. Vrácení věcí může být spojeno s osobní omluvou. Nicméně v tomto případě nesmíme na dítě vyvíjet tlak. Omluva má smysl pouze tehdy, pokud dítě pochopilo, že jeho chování porušuje normy.

Bezpodmínečně nutný je rozhovor dítě–rodič mezi čtyřma očima, v jehož průběhu je nezbytné dítěti objasnit, že jeho chování není akceptovatelné. Dítě ale potřebuje mít zároveň pocit, že je přijímáno takové, jaké je – i se svými hranice překračujícími aktivitami. A to je právě spirituální výchovný postoj, protože i – a možná právě – „malí zlodějíčci“ potřebují oporu.

Více se o tématu dozvíte v knize Když se děti ptají na Boha.