Portál.cz > Aktuality > Autismus v edukační praxi

Autismus v edukační praxi

Datum: 9.6.2017

Porozumění problematice autismu či vůbec povědomí o něm je u nás mezi veřejností malé a, což je ještě horší, často je špatné i mezi lékaři. Jedním z cílů knihy Barbory Bazalové je právě toto porozumění a povědomí rozšířit, aby se lidem s autismem i jejich rodinám mezi námi žilo lépe.

Autismus v edukační praxi

Kniha je ale určena především rodičům a pedagogům dětí s autismem (PAS). Své si v ní ovšem najdou i členové širší rodiny, asistenti pedagoga, studenti nejrůznějších oborů i široká veřejnost, kterým může publikace díky postřehům z praxe pomoci k lepšímu porozumění problematice.

Shrnuje to, co již víme z teorie, a přináší autentické výpovědi rodičů, pedagogů, asistentů pedagoga, odborníků a výsledky výzkumů shrnující poznatky, jak se žije s autismem v současné době. Především rodičům mohou výpovědi jiných pomoci v každodenním životě s tímto nelehkým postižením.

Publikace si také všímá nejnovějších změn ve vzdělávací legislativě (novela školského zákona z loňského roku, podporující inkluzi) a jejich dopadů. Kniha čtenáři nabízí pohled na to, co nejen v oblasti školství funguje a co v praxi selhává, i když by teoreticky fungovat mělo. Má poodhalit, zda se pro děti s PAS a jejich rodiny něco změnilo a jak je vše implementováno do praxe a jejich života.

Knihu koupíte zde.

Ukázka:

Příběhy rodin

Příběh 2:

Váš syn neslyší!

Ale no tak, nevidím ho první den. Proč by neměl slyšet? Je divný, vůbec nereaguje. Ano, vůbec nereaguje na svoje jméno ani na běžné pokyny, ale na znělku večerníčku spolehlivě běží k televizi. A že je trochu divný? To skutečně je, jsem ráda, že si toho konečně někdo s lékařským titulem všiml, ale z tohoto důvodu jsme také tady. Asi tímto způsobem začínala jedna z prvních komunikací s odbornými lékaři. Podezření, že můj syn není úplně normální dítě, jsem pojala velice brzy. V podstatě nikdy ho moc nezajímaly hračky a vlastně ani já. Kolem jednoho roku se všechny maminky podobně starých dětí rozplývaly nad svými ratolestmi, jak krásně říkají „mama“, jak opakují „bim“, když slyší radniční hodiny, jak přiběhnou, když je zavolají jménem. A Vojta ječel jak pominutý. Na pískovišti ho místo báboviček a dětí zajímalo rozhazování písku do vzduchu, čímž spolehlivě zajistil, že jsme tam postupem času přestali úplně chodit. Kdo měl ty pohoršené maminky pořád poslouchat? Od narození v noci téměř nespal. Do doby, než jsme přistoupili k první medikaci, což bylo v jeho asi pěti letech, jsem stihla dokonce i způsobit dopravní nehodu, protože jsem při řízení prostě usnula. Než jsme dlouhodobým zkoušením dospěli k medikaci, kterou má dnes, střídavě spal a nespal až skoro do deseti let. Dnes je mu dvanáct, a pokud se cítí v pohodě, nepřipravuji mu nějaké velké změny a snažím se ho přes den dostatečně zabavit, tak v noci spí. Samozřejmě, že existují výjimky, ale každý máme někdy špatné období. V každém případě jsem svojí nezdolnou zvídavostí a pravděpodobně někdy i otravností dosáhla u syna diagnózy „autismus“ již ve dvou letech. Postupně se připojila ještě diagnóza těžká mentální retardace. K této jsme dospěli postupně, protože syn se nikdy verbálně neprojevoval, takže nebylo v tak raném věku jednoduché se k ní přiklonit. Syn nemluví dodnes. Je to velice hezký chlapec, do nedávna na něm vůbec nebylo vidět, že by trpěl nějakou poruchou, což mi ovšem většinou způsobovalo spíše potíže, když se mi třeba vytrhl ze sevření a vběhl bezhlavě do silnice, kde zrovna projíždělo auto, vyslechla jsem si nejednou peprné nadávky na svoji i jeho adresu. Lidé nechápali a vlastně stále nechápou, že se takové dítě prakticky nedá uhlídat. Třeba restaurace s ním vůbec nemůžu navštěvovat. Má ještě dva mladší sourozence, takže v určitém období jsem nebyla schopna veřejné stravování vůbec zvládnout. Vždycky se mu podařilo utéct a někomu něco sníst, vypít, vylít apod.

Mohlo by vás také zajímat: 101 tipů pro rodiče dětí s autismem

Je pohybově velice zdatný, což je opravdu problém. Třeba v týdenním stacionáři, který navštěvuje, se stal před několika lety v noci podivný incident. V noci je v celém stacionáři pouze jeden člověk, který má noční službu, což mi při takovém osazenstvu nepřipadá příliš moudré. Vojta bydlel tehdy sám v pokoji, ukázalo se to jako nejbezpečnější. Po tom, co byl uložen ke spánku, vyházel z okna všechny věci, které vyhodit mřížemi šly: peřinu, plyšáky, oblečení. Nikdo by netušil, že je vůbec možné, aby se mřížemi procpal i on sám! Přes veškeré odřeniny, které si tím způsobil, se mu to povedlo. Střešním oknem vylezl na střechu a přelezl přes její štít, odtamtud přeskočil na střechu vedlejšího domu, který slouží pouze jako chalupa. Když šla noční služba na obchůzku, Vojta v pokoji nebyl. Volala na něho, pískala (na písknutí spolehlivě přiběhne dodnes) a nic. Vyběhla na dvůr a volala dál, potom na zahradu. Vojta nikde. Informovala vedoucí stacionáře. Ta okamžitě přijela. Byla jsem tehdy na dovolené, takže mi o tom vedoucí řekla až následující den. Hledaly ho marně. Když se po chvíli ztišily, aby se domluvily na tom, že budou muset zavolat policii, uslyšely Vojtovo naříkání. Postupně přišly na to, že je právě na té střeše vedlejšího domu. Přelezly plot, podaly si žebřík a Vojtu sundaly. Jak byl asi vyvedený z míry, sundal si na střeše plenu. Jako upomínka tam byla ještě dalších několik let, možná je tam dodnes. Také máme zážitky s elektrickým proudem. Jednou jsme seděli s bývalým manželem, Vojtovým tátou, a povídali si o tom, co budeme dělat, když vtom najednou tma! Ani vteřinu jsme neváhali, co tmu způsobilo. Již dříve Vojta běžně kousal dráty. V pokoji seděl na posteli náš očazený syn a smál se na celé kolo. Byli jsme zoufalí. Na uklidnění jsme mu zmáčkli hlavu, má to moc rád, a bylo dobře. Podobný případ se stal i ve stacionáři, ačkoli jsme je na libůstku syna upozornili. Vyhodil tehdy elektřinu v celé vesnici. Byli jsme rádi, že to opět přežil. Takové mám příběhy se svým trošku zvláštním synem.

Můj komentář

Maminka mi sdělila, že teď si prošli tak příšerným obdobím, že je ráda, že to všichni přežili. Při dvou až třech pracích paralelně a třech dětech bez otce a výživného, o studiu nemluvě, je občas na pokraji sil. A Vojta je „oříšek“. Přesto z ní čiší energie, a jak je patrné z příběhu, bere vše s nadhledem a humorem i při tak složité životní situaci. Také mi líčila svoji únavu z nevyspání, prý synovi celou noc mačkali hlavu, protože zvracel. Kdybych nevěděla, že je autista, a nevěděla o tlakové vestě, kterou popisuji jinde v knize, dívala bych se na ni jak na blázna. Uvítala moji informaci o této vestě.

Knihu koupíte zde.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0