Portál.cz > Aktuality > ČEHO PŘED SMRTÍ NEJVÍCE LITUJEME

ČEHO PŘED SMRTÍ NEJVÍCE LITUJEME

Datum: 15.3.2016

Čeho před smrtí nejvíce litujeme je název bestselleru australské autorky Bronnie Ware. U nás se kniha na pultech knihkupců objevila v září roku 2012, v únoru letošního roku pak vyšel její dotisk. Zde vám přinášíme malou ukázku.

ceho_pred_smrti_nejvice_litujeme

Kniha Čeho před smrtí nejvíce litujeme čerpá z osobní zkušenosti autorky, která několik let působila v paliativní péči. Setkání s lidmi, jimž perspektiva blízké smrti naléhavě otevřela palčivá osobní témata a možná trochu pozapomenuté hodnoty, proměnila i její vlastní život. Rozhovory s umírajícími naznačily několik hlavních směrů lítosti – kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých, kéž bych tolik nepracoval, kéž bych měl odvahu vyjádřit své city, kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli, kéž bych si dovolil být šťastnější… Příběhy lidí loučících se se životem se prolínají s osobním příběhem autorky, hledající pozitivní smysl plného prožívání přítomnosti při stejně plném vědomí vlastní konečnosti.

Dělat něco, nedělat nic. Jedna z 52 úvah pro změnu

Bronnie Ware je australská písničkářka, prošla řadou zaměstnání, několik let se věnovala paliativní péči. Původní anglické vydání knihy Čeho před smrtí nejvíce litujeme (The Top Five Regrets of the Dying) se stalo světovým bestsellerem.

Ukázka z knihy Bronnie Ware Čeho před smrtí nejvíce litujeme:

„Já umírám, viďte, Bronnie?“ zeptal se, když manželka vyšla z místnosti.

Laskavě jsem se na něj podívala a přikývla. „Ano, Jozsefe, je to tak.“

S úlevou přikývl, byl rád, že slyšel pravdu. Po své zkušenosti se Stellinou rodinou jsem v žádném případě nemohla jednat jinak než poctivě. Chvíli se díval z okna a masáž chodidla pokračovala v konejšivém tichu.

„Děkuji vám. Děkuji vám, že jste mi řekla pravdu,“ odpověděl nakonec svým silným přízvukem. Mírně jsem se usmála a přikývla. Ještě chvíli jsme jen tak mlčeli. Pak promluvil znovu. „Prostě se s tím nemůžou vyrovnat,“ řekl o své rodině. „Gizela nesnese tu bolest, kdyby o tom měla se mnou mluvit. Bude v pořádku. Jenom o tom nedokáže mluvit.“

Byl klidný, když se dozvěděl o své situaci, a já byla klidná, protože jsem mohla být upřímná. Pokračoval: „Už mi moc času nezbývá, že?“

„Asi ne, Jozsefe.“

„Týdny, měsíce?“ zeptal se.

ČEHO PŘED SMRTÍ NEJVÍCE LITUJEME

„To opravdu nevím. Ale domnívám se, že to budou jen týdny nebo dny. Je to jenom můj pocit, opravdu to nevím,“ řekla jsem mu poctivě. Přikývl a znovu se zahleděl z okna.

Velmi málo lidí odkáže přesně předvídat, kdy někdo zemře, pokud dotyčnému zcela očividně nezbývá jen několik dnů. Ale klienti a rodiny se na to ptali pokaždé, a někdy i vícekrát. Teď už jsem začínala lépe odhadovat, kdy lidé odejdou, a také jsem viděla, jak rychle se všechno může měnit. Klienti často vypadali, že se na krátko vzchopili, než přišel definitivní konec. Úspěch při mé práci pečovatelky skutečně tkvěl v intuitivní práci. Právě takhle jsem odpověděla na Jozsefovu otázku, i když trochu neochotně. Prostě jsem mu nechtěla lhát a tvrdit, že mu zbývají měsíce, když to v žádném případě nemohla být pravda.

Dokončila jsem masáž chodidel, posadila jsem se a také jsem se zadívala z okna. Po chvíli přerušil ticho. „Lituji, že jsem pracoval tak tvrdě.“ Čekala jsem, až bude pokračovat. „Měl jsem svou práci rád, opravdu rád. Proto jsem pracoval tak tvrdě, a také abych zajistil rodinu a jejich rodiny.“

„To je přece krásné. Proč toho litovat?“

Vysvětlil, že částečně toho lituje kvůli své rodině, která si ho za celou dobu, co žili v Austrálii, užila tak málo. Ale hlavně měl pocit, že jim vůbec nedal možnost, aby ho poznali. „Strašně jsem se bál dát najevo své city. Tak jsem pracoval a pracoval a držel si rodinu od těla. Nezasloužili si být tak sami. Teď lituji, že mě vlastně nepoznali.“

Jozsef řekl, že on sám sebe až donedávna vlastně pořádně neznal, takže pochyboval, že rodina vůbec dostala šanci ho poznat. Krásné oči měl smutné, když vyprávěl, jak to u nich se vztahy chodilo, a jak obtížné je dosáhnout změny v ustálených vzorcích. Také jsme probírali, jak je to nutné, aby se vztah mohl naplno rozvinout. Měl také pocit, že propásl příležitost vytvořit si s dětmi vřelý vztah. Jediný příklad, který jim kdy dal, byl v umění vydělávat a oceňovat peníze. „K čemu to teď je?“ vzdychl.

ČEHO PŘED SMRTÍ NEJVÍCE LITUJEME

„No,“ zkusila jsem mu oponovat, „dokázal jste, co jste si vytkl za cíl. Opouštíte je pohodlně zajištěné. Poskytl jste jim, co jste chtěl.“

Po tváři mu stekla slza. „Jenže oni mě neznají. Neznají mě.“ Láskyplně jsem se na něj dívala. „A já bych tak chtěl, aby mě znali,“ řekl a slzy se mu vyhrnuly proudem. Mlčky jsem seděla a on plakal.

Po chvíli jsem poznamenala, že ještě není příliš pozdě. Jenže on nesouhlasil. Byl už příliš slabý na to, aby mluvil delší dobu v kuse, takže i tím by to bylo obtížnější. Také se přiznal, že neví, jak s nimi mluvit o tak hlubokých citech. Proto jsem mu nabídla, že půjdu sehnat Gizelu a syna, zapojím je do našeho hovoru s tím, že když budu u toho, možná to půjde lépe. Jenže zavrtěl hlavou a osušil si slzy. „Ne. Už je pozdě. Nebudeme jim říkat, že to vím. Je pro ně lehčí, když si budou myslet to co dosud. Já vím, že umírám. Je to tak v pořádku.“

Jozsef byl skoro stejně starý jako moje milá babička, když zemřela. I když se jejich životy diametrálně lišily, být s někým tohoto věku mě z nějakého důvodu konejšilo. Ovšem s babičkou jsme si dokázaly povídat o smrti úplně klidně. Říkala, že se mnou jí to jde líp než s některými vlastními dětmi.

xxxxx

Celou dobu mě držela za ruku a chvílemi si hrála s prsty nebo mým prstenem, aniž si uvědomovala, co dělá. „Umírám tu na samotu, zlatíčko. Slyšela jsem, že je to možné, a opravdu je. Samota vás dokáže zabít. Někdy přímo hladovím po lidském doteku,“ řekla smutně. Moje objetí bylo první, kterého se dočkala po čtyřech měsících.

Nechtěla mě tím zatěžovat, ale já ji pobízela, aby pokračovala. Opravdu jsem ji chtěla poznat, takže pokračovala. „Nejvíc se mi stýská po přátelích. Všichni zemřeli. Někteří jsou ve stejné situaci jako já. S některými jsem ztratila kontakt. Lituji, že jsem s nimi nezůstala ve styku. Představujete si, že přátele budou nablízku pořád. Jenže život jde dál a najednou zjistíte, že nemáte na světě někoho, kdo vám rozumí nebo kdo ví něco o vašem životě.“ Navrhla jsem, že zkusíme některé sehnat. Zavrtěla hlavou. „Nevěděla bych, kde začít.“

„Můžu vám pomoct,“ nabídla jsem se a pustila se do vysvětlování, co je internet. Pro Doris to bylo velmi cizí, ale dařilo se jí to do jisté míry pochopit. Nejdřív odmítla, strachovala se o můj čas. Ale nakonec jsem ji přesvědčila, že to udělám moc ráda. Investigativní činnost mě vždycky bavila. Během práce v bance jsem krátce pracovala v oddělení pro zpronevěry a padělky a moc se mi tam líbilo. Doris se smála tomu přirovnání. „Prosím, dovolte mi to,“ žádala jsem ji. A tak souhlasila a nadějně, teskně se usmála.

Pohled do slunce - jak se vypořádat s tématem smrti v psychoterapii

ČEHO PŘED SMRTÍ NEJVÍCE LITUJEME

Chtěla jsem Doris pomoci z několika důvodů. Líbila se mi od první chvíle a navíc jsem jí opravdu mohla pomoci. Měla jsem dovednosti, s nimiž jsem se mohla pokusit najít její přátele, ale chtěla jsem jí pomoct i z toho důvodu, že jsem věděla, jak jí je. Také jsem poznala ochromující bolest z dlouhodobé samoty a touhu po porozumění.

Dříve mě bolest z minulosti tak vyčerpávala, že jsem se stáhla hluboko do sebe. Tohle způsobí pomýlená víra, ke které se uchýlí mnoho lidí, totiž že pokud si udržíte lidi od těla, udržíte si i bolest od těla. Zabráníte tomu, aby vám ubližovali ještě víc. Když se nikdo nemůže přiblížit, tak vám nemůže ani ublížit. Samozřejmě jediný možný způsob, jak tohle vyhojit, je nechat znovu do sebe a skrz sebe proudit lásku, nebránit se jí, ale než si to člověk uvědomí, uplyne spousta času.

Navenek jsem byla přátelská ke každému, s kým jsem se setkala, ale bolest, kterou jsem v sobě nesla ze své těžké minulosti, mě pořád tížila. Teď jsem však už vyrostla natolik, že jsem dokázala mít soucit s těmi, kdo mi předtím svou negativitou kladli překážky. V tom nebyl problém. Bylo to smýšlení o vlastní osobě, jehož změny trvaly hodně dlouho. Odstraňovala jsem nános desítek let negativního uvažování a někdy ta bolest byla nesnesitelná. Rozumem jsem sice věděla, že stojím za víc, než jak mě doma přesvědčovali, ale emocionální hojení ještě příliš nepokročilo.

Jelikož jsem tedy sama prožila hluboký smutek a osamělost, chápala jsem dnes, že Dorisina bolest je pro ni skutečná a hmatatelná. V době jídla byla mezi lidmi, a lidé byli poblíž i občas během dne. Jenže ona toužila po porozumění a přijetí, chyběli jí přátelé, protože to byli lidé, kteří ji opravdu chápali. Když jsem mohla té bolesti ulevit, tak proč bych to neudělala?

Příští týden jsem se u ní zastavila a už tam na mě čekal seznam jmen napsaný krásným rukopisem milé staré paní. Doris mi o těch čtyřech přítelkyních pověděla, co mohla, a kde bydlely, když s nimi byla naposledy v kontaktu. Popíjely jsme čaj, když mi o nich vyprávěla.

Jednu paní jsem našla snadno, ale ta utrpěla mrtvici a už nemohla mluvit. Když se to Doris dozvěděla, nadiktovala mi krátkou zprávu, kterou měl kamarádce přečíst syn. Sice byla smutná, když se dozvěděla o kamarádčině stavu, ale zároveň klidná, protože věděla, že vzkaz dojde k adresátce.

Milá Elsie. S lítostí jsem se dozvěděla, že ti není dobře. Léta nějak utekla. Alison stále žije v Japonsku. Prodala jsem dům a jsem teď v domově důchodců. Tohle za mě píše jedna mladá dáma. Mám tě moc ráda, Elsie. 
S pozdravem,
Doris.

Byl to prostý vzkaz, ale bylo v něm všechno, co chtěla říct. Večer jsem zavolala Elsiinu synovi a vzkaz vyřídila Později mi zavolal a řekl, že Elsie se blaženě usmívala. Vyřídila jsem to Doris, což zase u ní vyvolalo spokojený úsměv.
V následujících několik týdnech se mi podařilo zjistit něco o dalších dvou kamarádkách. Bohužel už byly obě po smrti. Doris tu zprávu přijala jen pokývnutím hlavy. Vzdychla. „No, to se dá nejspíš čekat, zlatíčko.“

Více o knize Bronnie Ware Čeho před smrtí nejvíce litujeme: http://obchod.portal.cz/produkt/ceho-pred-smrti-nejvic-litujeme/?wt_mc=nas_web.titulky.ceho_pred_smrti_litujeme


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0