Portál.cz > Aktuality > Chlapec, kterého chovali jako psa. Příběhy dětí, které překonaly trauma

Chlapec, kterého chovali jako psa. Příběhy dětí, které překonaly trauma

Datum: 16.9.2016

„Seznámíte se s úžasným chlapcem Justinem, který mi ukázal, jak se děti dokážou zotavit i z nepředstavitelné deprivace. Laurou, jejíž tělo nerostlo, dokud se necítila v bezpečí a milována. Pjotrem, ruským sirotkem, pro nějž se spolužáci z první třídy stali jeho „terapeuty“. Každé z nich mi pomohlo umístit další dílek do skládačky a pokročit v léčbě traumatizovaných dětí a jejich rodin.“

Chlapec, kterého chovali jako psa. Příběhy dětí, které překonaly trauma

Svou celoživotní práci zasvětil Bruce D. Perry, americký psychiatr, snaze porozumět tomu, jak trauma ovlivňuje děti, a rozvoji nových způsobů, jak dětem pomoci se s traumatem vyrovnat. Specializuje se na dětské duševní zdraví a neurovědu a společně s reportérkou Maiou Salavitz napsal knihu příběhů Chlapec, kterého chovali jako psa.

„Většina dětí sice nikdy nezažije nic tak strašného jako mnoho mých pacientů, ale málokteré dítě se nějakému traumatu úplně vyhne. Podle střízlivých odhadů asi 40 % amerických dětí prožije do svých osmnácti let nejméně jednu potenciálně traumatizující zkušenost: může to být smrt rodiče nebo sourozence, fyzické týrání anebo zanedbávání, pohlavní zneužívání nebo vážná nehoda, přírodní katastrofa, domácí násilí nebo jiný násilný zločin.“

Příběh Cassandry unesené vlastním otcem. Ukázka z knihy Dračice a mazánek

Nemusíte se čtení bát, jak píše Perry: „Naše práce nás přivádí do života lidí ve chvílích, kdy jsou naprosto zoufalí, osamělí, smutní, vystrašení a zranění, ale příběhy, které si zde přečtete, jsou většinou o úspěchu – o naději, přežití a vítězství. Kupodivu často se stává, že když bloudíme po emocionálních vrakovištích způsobených tím nejhorším, co v lidstvu je, najdeme tam z lidstva i to nejlepší.“

Ukázka:

Znovu jsem se pokusil vysvětlit biologické pochody při stresové odpovědi těla, ale Máma P. mě utnula.

Chlapec, kterého chovali jako psa. Příběhy dětí, které překonaly trauma

Psychiatr Bruce D. Perry

„To, co mi tu vykládáte, vysvětlujte ve škole,“ řekla kysele. „Moje děťátko nepotřebuje prášky. Potřebuje, aby ho lidi měli rádi a chovali se k němu laskavě. Ta škola a všichni ti učitelé mu nerozumějí.“

„Dobrá. Můžeme promluvit se školou,“ ustoupil jsem.

A pak jsem se vzdal. „Mámo P., jak mu pomáháte?“ zeptal jsem se, protože jsem byl zvědavý, proč nemá problémy s jeho záchvaty „zuřivosti“, kvůli kterým ho vyhodili z předchozích pěstounských domovů a škol.

„Prostě ho vezmu do náručí a houpu ho. Prostě ho mám ráda. V noci, když se probudí a je vyděšenej a bloumá po domě, tak ho uložím do postele vedle sebe, hladím ho po zádech a chvilku mu zpívám, a on zase usne.“ Lékař vedle mě se po mně pokradmu díval, zřejmě znervózněl: sedmileté dítě by nemělo spát v posteli se svými opatrovníky. Ale mě to zaujalo a poslouchal jsem dál.

Zlomí Neviditelná dívka rodinné prokletí? Hemingwayova vnučka napsala o svém dětství a dospívání

„Co ho podle vás uklidní, když se rozruší přes den?“ zeptal jsem se.

„To samý. Prostě všeho nechám, objemu ho a houpu se s ním na židli. Netrvá to s ním dlouho, s chuďátkem.“

Když to řekla, vzpomněl jsem si na jeden vzorec, který se v Robertových záznamech stále opakoval. Pokaždé, i v poslední zprávě ze školy, si rozzlobení učitelé stěžovali na chlapcovu neposlušnost a nezralé „dětinské“ chování a také na jeho dotěrnost a nesamostatnost.

Zeptal jsem se Mámy P.: „Takže když se tak chová, vy se nikdy nerozzlobíte, neobtěžuje vás to?“

„Copak se člověk rozzlobí na děťátko, když otravuje?“ zeptala se. „Ne. To přece děťátka dělají. Dělají, co můžou, a my jim vždycky odpustíme, když nadělají binec, když pláčou, když nás poslintají.“

„A Robert je vaše děťátko?“

Chlapec, kterého chovali jako psa. Příběhy dětí, které překonaly trauma

reportérka Maia Szalavitz

„Všichni jsou moje děťátka. Akorát že Robert je děťátko už sedm roků.“

...

Jenže já pochopil, proč její výchovný styl, při němž zahrnovala svěřence láskou a fyzickým kontaktem a který mě původně naplňoval obavami, že by mohl být pro starší děti dusivý, je často přesně ten recept, který by jim měl lékař předepsat. Těmto dětem se nedostávalo laskavých fyzických kontaktů v určitých opakovaných vzorcích, které jsou zapotřebí k rozvoji dobře regulovaného a citlivého systému stresové odpovědi. Nikdy se nedozvěděly, že jsou milovány a v bezpečí. Neměly vnitřní jistotu nutnou k bezpečnému zkoumání světa a růstu beze strachu. Hladověly po doteku – a Máma P. jim ho dávala.

Knihu koupíte zde.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0