Portál.cz > Aktuality > DRAČICE A MAZÁNEK

DRAČICE A MAZÁNEK

Datum: 26.10.2009

V Portálu právě vychází další knížka renomované autorky Torey L. Hayden Dračice a mazánek. Kdo zná Spratka, její prvotinu, už ví, že se má na co těšit. Knížka nabízí mimořádně silné příběhy dvou dětí – Cassandry a Drakea. Oba se pro své pohnuté osudy dostali do péče psycholožky (autorky) a z jejího pohledu jsou také příběhy vyprávěny. Nechte se nalákat ukázkou.

DRAČICE A MAZÁNEK

Cassandra byla unesena vlastním otcem a po několik let držena na neznámém místě. Když ji našli, nikdo ji nepoznával - z dobrosrdečné a učenlivé dívky se stala nezvladatelná malá nestvůra, s níž si nevěděli rady.

Knihu můžete koupit zde.

Ukázka:

„Cassandro, posaď se, prosím.“

Neposlechla a dál poskakovala.

„Cassandro, posaď se, prosím.“

Dál skákala. Místo vzrušeně to ale nyní působilo spíš vzdorně.

Dívala jsem se na ni. Jeden důvod, proč jsem ji žádala, aby se posadila, spočíval v tom, že jsem jí chtěla pomoci, aby ji nepohltily příliš silné a hrozivé emoce. Současně jsem ale chtěla zjistit, jak dalece má své chování pod kontrolou, do jaké míry jedná vědomě.

Zdálo se, že velkou měrou skutečně ano. Ještě několikrát si vyzývavě poskočila, dívala se mi zpříma do očí a provokovala mě tak, abych se ji pokusila zastavit. Když jsem ale prostě jen tak seděla a znovu ji požádala, aby udělala totéž, ještě dvakrát nebo třikrát poskočila, aby si zachovala tvář, načež toho nechala a posadila se.

Rozhostilo se mlčení. Cassandra se na mě zahleděla. Znovu jsem si uvědomila, jak neobyčejně silný oční kontakt dokáže navodit. Když se mi podívala do očí, vyvolala ve mně takřka pocit znásilnění. Pomyslela jsem si, že je těžké, aby člověk před takovým pohledem neuhnul.

Že by způsob, jak si uchovat dominantní postavení? Zjistila snad, že je to dobrá metoda, jak si udržet moc nad druhými? Anebo se jednalo spíše o způsob, jak se chtěla sama chránit? Sledovala mě tak pozorně proto, že cítila potřebu předvídat, co udělám dál? Nevěděla jsem.

Ticho pokračovalo a Cassandra mě stále sledovala.

„A víte vy co? Já vás nemám ráda,“ prohlásila nakonec.

„Ano, to jsi už řekla. A proč vlastně?“ zeptala jsem se.

„Nelíbí se mi, jak vypadáte. Myslím, že jste ošklivá. A nebudu pro vás nic dělat. Nebudu dělat vůbec nic. Jenom sedět.“

„Hm… Je mi líto, že to slyším, protože to bude jistě velice nudné – sedět tady celý den a nic nedělat,“ odpověděla jsem.

„Budu to tak dělat, protože vy se z toho pominete,“ prohlásila Cassandra. „Cokoli budete chtít, abych dělala, tak já to neudělám. Tak vám to říkám, abyste to věděla předem.“

„Vypadá to, že ti hodně záleží na tom, kdo to tady řídí.“

„A nebudu ani poslouchat, co říkáte.“

„Jednou jsem tady měla chlapce, který se jmenoval Liam. Jedna z prvních věcí, kterou mi řekl, bylo, že ho nedonutím, aby dělal něco, co nechce. Že pro mě nebude nic dělat. A že nebude poslouchat jedinou věc, kterou řeknu.“

Což byl výmysl. Nikdy jsem tady žádného Liama neměla. Zjistila jsem ale, že jeden z nejlepších postupů, jak si poradit s problémovými dětmi, je popisovat obtížné chování nebo případy na někom jiném.

„Liam si myslel, že je…“ pokračovala jsem.

„Já vás neposlouchám,“ oznámila Cassandra a dala si ruce na uši.

„Liam si myslel, že když bude vědět všechno, co se má stát, pak…“

„Já neposlouchám,“ zopakovala Cassandra, stále s dlaněmi na uších. „La-la-la-la-la!“ začala prozpěvovat ve snaze přehlušit má slova.

„Jistě, máš pravdu. Pokud nechceš poslouchat, nemůžu tě nutit. Stejně jako tě nemůžu donutit, abys mluvila, pokud by ses rozhodla, že mluvit nechceš. O takových věcech si rozhoduješ sama. A jak už jsem řekla včera, nebudeme tady dělat nic, co by ti nahánělo strach nebo pro tebe bylo příliš obtížné. Pokud ti nahání moc velký strach, když mě máš poslouchat, začneme tím, že poslouchat nebudeš.“

Cassandra škodolibě vybuchla a rozhodila rukama ve vzduchu. „Takže tady můžu dělat, co budu chtít! Právě jste to sama řekla! Můžu dělat, co budu chtít, a vy mě nemůžete zastavit.“

Opřela jsem se a usmála. Doufala jsem, že to vypadá jako velice trpělivý úsměv.

„Budu si malovat,“ oznámila mi Cassandra. „Přesně to chci udělat.“ Prošla kolem stolu k polici za mnou, na které byly papíry, a vzala si několik listů. Vrátila se ke stolu, otevřela mou krabici s pomůckami a vytáhla krabičku s pastelkami a fixy.

Nastalo ticho.

Přistrčila list papíru přede mě. „Chci, abyste nejdřív kreslila vy. Nakreslete nějakou čmáranici.“

„Jak to myslíš?“

„Nakreslete nějaké klikyháky, abych pak mohla kreslit já. Tak to dělala ta druhá psycholožka. Vždycky nakreslila nějakou čmáranici a já jsem z toho pak dělala obrázek.“

„Rozumím,“ řekla jsem. „Takže chceš, abych já dělala totéž?“

„Tak to dělala doktorka Brownová.“

„Tobě se líbí, když se všechny věci dějí stále stejně, že? Nemáš ráda, když tě něco překvapí.“

„Prostě to udělejte,“ řekla Cassandra. „Říkám vám, abyste to udělala, a vy musíte dělat všechno, co vám řeknu.“

„Ty bys chtěla, aby tahle sezení byla úplně stejná jako sezení u doktorky Brownové. Chceš mi říkat, co mám dělat.“

„Přestanete už opakovat, co říkám? Kreslete.“ Strčila mi tužku rovnou pod nos.

Tahle žádost mi spíše než jako pokus o navázání kontaktu připadala jako docela obyčejný zápas o to, kdo má větší moc, jak jsem ho znala z doby, kdy jsem učila. Po chvilce jsem řekla:

„Ne, děkuji ti.“

„Ne. Už jsem řekla.“

„Ne. Tady je každý člověk odpovědný za své chování. Ty máš právo rozhodnout se, co chceš dělat. Ale nemáš právo rozhodovat se za mě.“

„Doktorka Brownová mi to dovolovala. Tak se to s děckama u psychologů dělá. Vy jste tak blbá! Nevíte vůbec nic. Máte mě nechat, abych si tady dělala, co budu chtít. A já chci, abyste namalovala klikyhák.“

„Víš, co slyším, že říkáš?“ zeptala jsem se. „Slyším, jak říkáš, že tady chceš všechno ovládat. Chceš, abys mohla říkat, co budeš chtít dělat. A chceš taky, abys mohla rozhodovat, co budu dělat já.“

„Tak to má taky být. Jak dlouho už děláte psycholožku? Docela určitě o tom nic nevíte.“

„Rozumím.“

„Buď tomu nerozumíte, nebo to uděláte. Nerozumíte ničemu. Jste pitomá. Nevíte vůbec nic o tom, jak se dělá vaše práce.“

Na okamžik se rozhostilo ticho. Upřeně na mě hleděla a nespouštěla ze mě pohled.

„Nemám vás ráda,“ pronesla zamračeně. „Jste strašně otravná. Nelíbí se mi, že tady musím být. Už nikdy nepřijdu.“ Otráveně se posadila na židli na opačné straně stolu proti mně. Znovu se rozhostilo ticho.

Povzdechla si a praštila sebou na stůl. „Vy chcete ochotnou holku, co by spolupracovala," zamumlala.

Chvilka ticha.

„Říkala jste, že sem můžu přijít,“ mluvila tiše a podrážděně. „Jenže vy mě nechcete. Vy chcete holku, která by spolupracovala.“

„Slyším, že říkáš, že nedokážeš být sama sebou, protože nejsi schopná říct mi, co mám dělat.“

„Zmlkněte.“

„Myslím, že máš strach sem chodit, pokud nemáš pod kontrolou všechno, co by se tady mohlo stát.“

Přitiskla si ruce na uši a sklonila hlavu až těsně na desku stolu.

Uplynulo několik okamžiků.

Pak postupně zvedla hlavu a dala ruce dolů. Zůstala ale nakloněná nad stolem, nehybně seděla a upřeně pozorovala vzorek dřeva na desce. Vypadalo to skoro jako meditace. Trvalo to dvě nebo tři minuty, což je dost dlouhá doba, pokud člověk prostě jen tak mlčky sedí. Pozorně jsem si ji prohlížela.

„Můžu vám něco říct,“ pronesla pak velmi tiše. Hlavu měla stále skloněnou.

„Poslouchám.“

„Je to ale tajemství, takže ho nesmíte říct nikomu jinému. Já ale můžu vysvětlit, proč mám tolik problémů a proč musím být tady.“

***

„Cassandro? Vidíš to? Medailonek? To je medailon svatého Kryštofa. Nosím ho, aby mě chránil.“

Vzdorovitě vykřikla.

„A je to můj medailonek na ochranu před pterodaktyly,“ řekla jsem. „Všude jinde v celé místnosti mohou pterodaktylové létat, ale když vytáhnu medailonek, ochrání mě. Toto místo je bezpečná zóna. Tady ten prostor těsně kolem mě.“

První věc, kterou Cassandra udělala, samozřejmě bylo, že se rozlétla přímo na mě.

Postavila jsem se, chytila její ruce a donutila dívku, aby je dala dolů. „Nesmíš, když jsem v zóně, kam pterodaktylové nesmí! Mám vytažený medailonek.“ Potom jsem Cassandru lehce postrčila směrem do místnosti. „V téhle místnosti mohou pterodaktylové létat. Létají ale jenom tam. Tady ne. Tohle místo je bezpečná zóna.“

Cassandra kroužila kolem místnosti a pak se znovu vrátila, aby na mě zase zaútočila. Opět jsem ji popadla za paže, stlačila je dolů, chvíli držela a nakonec Cassandřiny ruce pustila. Postrčila jsem ji znovu pryč od sebe.

Zdálo se, že to všechno – útoky na mě, mé chytání jejích paží i to, jak jsem jí opakovala, že v místnosti létat může, ale v mé blízkosti ne – jako by Cassandru doslova fascinovalo. Ve skutečnosti se mnou nebojovala. Bylo snadné stlačit její paže dolů a držet je tam. Nevzdorovala. Dělala to ale znovu a znovu. Její počínání působilo, jako kdyby vše opakovala v hypnóze, takřka mechanicky. Neměla jsem možnost podívat se na hodinky, ale připadalo mi, že tahle „hra“ už trvá celou věčnost. Znovu a znovu a znovu Cassandra vše opakovala a nedávala znát ani nejmenší stopy únavy.

Až jsem Cassandru nakonec – poté co jsem ji zase chytila za ruce a stlačila je dolů – nepustila. Místo toho jsem se zeptala: „Nejsi unavená? Proč se neposadíš tady hned vedle mě? Pokud to uděláš, ochrání tě medailonek taky. Obě budeme v bezpečí před pterodaktyly.“

Na mou nabídku ale nereagovala. Trhnutím se uvolnila a začala znovu kroužit po místnosti.

A znovu na mě pterodaktyl zaútočil. A já jsem jí znovu nabídla, aby se posadila do místa chráněného medailonkem svatého Kryštofa. A ona se mi zase vytrhla.

A zase.

A zase.

A zase.

A ještě několikrát, znovu a znovu. Opakovala jsem jí stále totéž, a ona pokaždé reagovala stejným způsobem.

Muselo to trvat nejméně dalších deset minut. Nakonec, když už supěla a chraptěla ze všeho toho křiku, se zastavila a už se ani trochu nesnažila vymanit z mého sevření.

„Tady se můžeš posadit,“ nabídla jsem ji.

Cassandra zaváhala.

„Posaď se vedle mě. Tady je to bezpečné.“ Pustila jsem ji. Usedla jsem na podlahu a poklepala rukou na místo vedle sebe.

Posadila se. Jakmile byla vedle mě, natáhla ruku. „Chtěla bych se podívat na ten medailonek,“ prohlásila. Byla to první slova, která od mého příchodu pronesla.

Opatrně jsem sundala medailonek z krku a ukázala jí ho. Stále jsem držela řetízek, aby mi ho nemohla vytrhnout. Prsty ohmatávala lehce vystouplé obrysy obrázku.

„Já si nemyslím, že by to ve skutečnosti fungovalo,“ prohlásila.

„Funguje to,“ odpověděla jsem. „Požehnal ho papež.“

Překvapeně zvedla obočí a podívala se na mě. „Vy jste katolička?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděla jsem.

„Pak to pro vás fungovat nebude.“

„Ale bude. Požehnání funguje pro každého člověka, který se s jeho pomocí snaží dělat dobro.“

Stále přejížděla prsty po medailonku a na dlouhou chvíli se odmlčela.

„Podívej se, už to funguje,“ řekla jsem. „Všichni pterodaktylové jsou už pryč, nevšimla sis?“

Velice zdrženlivě přikývla.

Následovalo ticho. Klidné, unavené ticho.

„Chci si vám sednout na klín,“ požádala nakonec.

„Dobře.“

Vylezla na moje zkřížené nohy. Popadla mě za zápěstí a natáhla mé paže, abych ji objala. „Chci, abyste mě držela.“

Udělala jsem to.

„Jsem vaše mimino. Držte mě, jako bych byla vaše mimino.“

„Chceš se cítit v bezpečí a blízko někoho jako miminko,“ řekla jsem.

Přikývla. „A teď si připadáš v bezpečí, že?“ zeptala jsem se.

Cassandra znovu přikývla. „Jste moje maminka. Ochráníte mě.“

„Ty chceš, aby tě tvoje maminka ochránila.“

„Maminky by měly umět ochránit svoje děti, nemyslíte?“ odpověděla. „Aby se jim nemohlo nic stát.“


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0