Portál.cz > Aktuality > Hranice, kde končí veškerá možnost popisu. William Styron o své depresi

Hranice, kde končí veškerá možnost popisu. William Styron o své depresi

Datum: 11.3.2016

Viditelná temnota je poslední zásadní knihou amerického spisovatele Williama Styrona. Formálně se nachází kdesi na pomezí autobiografické reportáže a esejistické studie. Především jde však o průvodce krajinami deprese, do níž se autor propadl po své návštěvě v Paříži v roce 1985.

Hranice, kde končí veškerá možnost popisu. William Styron o své depresi

Americký spisovatel William Styron moc dobře věděl, že podat přesnou a hlavně přesvědčivou zprávu z břehů melancholie lidem, kteří sami utrpením deprese neprošli, se „blíží hranici, kde končí veškerá možnost popisu“. Přesto se právě o něco takového pokusil, aniž by jen na moment ztratil ze zřetele vědomí, že jeho zkušenost s depresí nelze zobecňovat, protože tato ničivá choroba je individuálně velmi proměnlivá. Ani jeho spisovatelský um nemůže pochopitelně dosáhnout toho, že bychom při čtení cítili bolest, která je s depresí spojena, rozhodně se mu ale daří zažehnout představivost čtenáře natolik, že už nadále může jen stěží pochybovat o existenci této trýzně.

Spíš bouře než deprese

Původním impulsem k napsání takřka stostránkové Viditelné temnoty (1990, česky 2015) bylo Styronovo znechucení z toho, jak ponižujícím způsobem se často prezentuje, když se někdo zdánlivě normální, ba dokonce charakterově pevný po vleklém duševním utrpení zabije. Spisovatel uvádí své roztrpčení nad konferencí k životu a dílu Prima Leviho, která se nesla v duchu zklamání, že „muž příkladně odolný a odvážný“ jako by popřel sebe i své dílo, když „sebevraždou projevil mravní labilitu“. Druhým zmiňovaným příkladem je literární kritik a básník Randall Jarell, v jehož případě popíračství a strach z pošpinění dobrého jména u části rodiny, přátel a fanoušků vyústilo až v soudní rozhodnutí, že jeho očividná sebevražda byla nešťastná náhoda.

Postřehy Kateřiny Kadlecové o Viditelné temnotě.

Hranice, kde končí veškerá možnost popisu. William Styron o své depresi

Styronova motivace je zřejmá: boj s opovrhující stigmatizací i za cenu toho, že se veřejně přihlásí k duševním mukám. Autor líčí roky po šedesátce, kdy po čtyřiceti letech přestal pít alkohol a následně u něj vypukla deprese, pro

kterou se podle něj hodí spíše osvědčené slovo melancholie, nebo dokonce kataklyzmatická bouře a smršť. Když je třeba opsat druh fyzické bolesti, která je s depresí spojována, Styron mluví o dušení, tonutí nebo pocitu uvěznění v přetopené místnosti. Je si vědom toho, co by dnes už nikoho nemělo překvapovat: že deprese si ve svém rovnostářství nevybírá a jejím posledním stupněm je sebevražda, k níž sám neměl vůbec daleko.

Stojí za to žít?

Viditelná temnota zdaleka není pouze osobní výpovědí člověka, jenž nemůže spát, a současně má strach z probuzení, čímž se přibližuje okamžiku, kdy krokem do prázdna stvrdí totální neschopnost žít. Je také svého druhu dialogem se spisovateli, kteří trpěli těžkou melancholií, neboť „téma deprese se táhne literaturou a uměním jako nezničitelná nit strastí“. Styron vzpomíná především na Alberta Camuse a svého přítele Romaina Garyho. Základní otázku sebevraždy luští podobně jako Camus v Mýtu o Sisyfovi (1942, česky 1995), přihlášením k životu, třebaže postrádá smysl. Žít navzdory tomu, že je život k nesnesení. Otázku, zda je to stále ještě život, Styron (a nakonec ani Camus) příliš neřeší – sází především na to, že každé utrpení je konečné, i když zvláště v případě deprese platí, že se může stále vracet.

Cesty z úzkosti a deprese podle Heinz-Petera Röhra

Styron se ovšem s filosoficky pojatým fenoménem sebevraždy vyrovnával v mládí, kdy u něj ještě žádná duševní bouře nebyla na obzoru a nedokázal si představit, že i on bude jednou krok od „dobrovolné smrti“ (slovy Jeana Améryho). Nemožnost porozumět dynamice, která člověka obrací proti jeho základnímu určení existovat, u něj ale ani tehdy nevedla k pohrdání bolestí, o níž mohl jen fantazírovat.

Každá temnota ustoupí

V otázkách léčby se Styron poměrně rozhodně staví na stranu psychiatrů, farmakologické léčby a přesvědčení hraničícího s jistotou, že deprese je způsobena chemickou nerovnováhou v mozku. Zároveň ale neopomene zdůraznit, že jeho vlastní psychiatr mu nevhodnou ordinací léků akceleroval psychické problémy až na nejzazší mez. Příčinou problémů nebyla antidepresiva, ale sedativum příznačného jména – Halcion. V návaznosti na tuto zkušenost spisovatel podrobuje tvrdé kritice v Americe značně rozšířenou psychiatrickou víru, že nějaký prášek zabrat zkrátka musí. Rozhodně se ale ani náznakem nehlásí k antipsychiatrickému hnutí. Když mluví o „pokročilém stadiu choroby“, tak konstatuje, že léky i psychoterapie byly stejně k ničemu, a své vysvobození možná překvapivě nalézá v hospitalizaci.

Muži nepláčou – kniha o mužské depresi

Jako ozdravné faktory pak uvádí hlavně „ústraní a čas“. Svůj vztah k nemocniční skupinové terapii s odstupem hodnotí se sarkasmem („To nejlepší, co mohu o skupinové terapii říct, je ujištění, že se tak dá po dlouhé hodiny zabíjet čas.“) a arteterapii defi nuje jako „organizovaný infantilismus“. „Pamětí šílenství“, jak zní podtitul knihy, jsou vedeny povinností informovat o chorobě, která dokáže být stejně zničující jako ty nejhorší nemoci těla, a promluvit proti nespravedlnostem a stereotypům, které sužují už tak dost trpící nemocné. Naděje pak spočívá hlavně v poněkud klišovitém, ale autenticky prožitém zjištění, že všechno jednou skončí, včetně melancholie. Protože „kdyby deprese neměla konce, pak by skutečně sebevražda byla jediným lékem“.

Lukáš Rychetský, psáno pro A2, březen 2016

Knihu Viditelná temnota koupíte u nás


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0