Portál.cz > Aktuality > Jak se stát dobrým psychoterapeutem poradí Zbyněk Vybíral v nové knize edice Spektrum

Jak se stát dobrým psychoterapeutem poradí Zbyněk Vybíral v nové knize edice Spektrum

Datum: 21.9.2016

Co všechno má umět dobrý psychoterapeut? Jaké má mít schopnosti a čemu se naopak má vyhýbat? Jak má přistupovat ke klientům a jak naopak nemá? V nové knize edice Spektrum radí budoucím i již praktikujícím psychoterapeutům profesor Zbyněk Vybíral.

Jak se stát dobrým psychoterapeutem

Kniha sice není návodem, který sám o sobě postačí, aby se z Vás stal dobrý psychoterapeut, obsahuje nicméně vodítka a návody, které je dobré si pročíst, přemýšlet o nich a nechat se jimi - alespoň některými - inspirovat a vést. Je užitečná pro všechny, kdo podstupují psychoterapeutický výcvik, psychoterapií se živí, uvažují o této profesi nebo v ní začínají, ale i pro zájemce o psychoterapii. Kniha slouží jako průvodce, který usnadní vstup do této pomáhající profese i orientaci v ní. Výklad je rovněž podepřen výpověďmi řady zkušených psychoterapeutů a klade důraz na čtivost a srozumitelnost

Knihu koupíte zde.

Ukázka:

Vyhýbat se předpojatostem

Někteří terapeuti mají tendenci patologizovat obtíže pomocí zkoumání složitých dynamik či hledáním domnělých tajemných indicií vytvořených ze vzduchoprázdna stejným způsobem, jakým kouzelník tahá králíky z klobouku (Lazarus in Zeig, 2005, s. 294).

Když byl jeden známý psychiatr při rozhovoru dotázán na své zkušenosti, prohlásil: „Chováme se tak, jak jsme se to naučili v dětství, vyvoláváme podobné situace dále v životě, docházíme k podobným konfl iktům. Bohužel je řešíme podobně blbě. (…) Viděl jsem [v manželské poradně] lidi, kteří měli za sebou tři zkrachovalá manželství, a když jste ty partnery postavila vedle sebe, tak to bylo jak přes kopírák. Jenomže z toho kruhu se těžko leze, protože ten člověk nevidí, kde se v něm točí. Přijde mu, že takto je to normální. Navíc vymotat se z kruhu, vylézt a jít jinudy, stojí námahu.“

Nemůžeme vyrůst, aniž bychom nenesli vinu. Přečtěte si recenzi na Vinu

O co tento psychiatr své přesvědčení opírá? Je to jednoduché: pracoval deset let v poradně, takže si nyní myslí (tedy myslí si, že ví), že se lidé chovají tak, jak se to naučili v dětství. Myslí si, že se v podstatě „točí v kruhu“ a partnery si vybírají „jako přes kopírák“. Na podobných výrocích je vidět, jak snadné je vytvořit si předpojatost.

Ten, kdo se takto vyjadřuje, praktikuje nejspíš psychoterapii způsobem, který je stanoven na samém začátku, nebo ještě dávno před ním: Terapeut vychází z diagnózy. Postup má předepsán v manuálu, který si už několikrát pročetl a v němž si vždy nalistuje, co má na konzultaci, která dnes bude třeba čtvrtá v pořadí, dělat. Ignoruje fakt, že se v průběhu života to, co jsme se naučili v dětství, pozměňuje. Psychoterapeuti, kteří se řídí počáteční statickou diagnózou a podle ní pacienta léčí, přehlížejí pravděpodobné změny, k nimž může během psychoterapie docházet. Strnulost a „točení se v kruhu“ pak spíše charakterizují terapeuta než klienta.

Jak se stát dobrým psychoterapeutem poradí Zbyněk Vybíral v nové knize edice spektrum

Prof. PhDr. Zbyněk Vybíral PhD.

Jak zdůraznili Safran a Messer (1997, s. 142), „klienti se mění jak na sezeních, tak v průběhu celé terapie. To vyžaduje, aby zkušený terapeut ustavičně modifi koval intervence tak, aby byly – s citlivým zřetelem ke kontextu – sladěné s měnící se procesuální diagnózou.“ Diagnostická rozvaha, kterou odborník provádí v procesu psychoterapie, tato procesuální diagnóza, představuje jiný, mnohem pružnější a změnám otevřenější přístup k psychicky nemocným lidem, než je stanovení diagnózy na začátku léčby.

Ale řekněme to ještě radikálněji: Psychoterapeut neví předem, jak má léčit, ani když stanovil diagnózu. Psychoterapii teprve vytváří společně s klientem a pro něho; všechna duševní onemocnění nebo duševní poruchy mají specifi cký kontext. Řekne-li se, že pacientka má depresi, není to stejná deprese, kterou trpí jiná pacientka nebo jiný pacient (srov. Jonesová, Asen, 2004).

Různé vnitřní hlasy jsou u člověka běžné. Recenze knihy Obejměte svého vnitřního kritika

Psychoterapeutovy teoretické prekoncepce nebo předpojatosti znamenají, že se v jeho uvažování ustálilo jisté přesvědčení takříkajíc předem. Může mít podobu jednotlivého názoru, ale také, jak jsme zmínili v předchozí kapitole, komplexní implicitní teorie o rysech osobnosti; kupříkladu o tom, jaké rysy mají osoby s tzv. hraniční poruchou osobnosti. Vytváříme si prekoncepce prediktivní (něco předpokládáme) a explanační (něco si velmi podobným způsobem, někdy stále stejně vysvětlujeme); z některých domněnek se stávají naše přesvědčení (např. o fatálním dopadu raného traumatu nebo o důsledcích narušené citové vazby z raného dětství na vztahy v dospělosti).

V minulosti se zejména psychoanalytici řídili často jednoznačnými teoretickými koncepty zformulovanými v dnes nepřehledně rozlehlé psychoanalytické literatuře. Ačkoli v psychoanalýze prohlásil již ve dvacátých letech minulého století Sándor Ferenczi (2014), že terapeut by se měl umět vcítit do potíží svého pacienta, vztahová psychoanalýza se rozšířila teprve později a prosadil se v ní důraz na individuální přístup oproti konceptuálním výkladům. Psychoanalytici se otevřeli empatii, a to zejména díky Heinzi Kohutovi. I zde byl zformulován princip partnerství s pacientem při hledání výkladu volných asociací. Cesta k dobré psychoterapii vede dnes už i v psychoanalýze přes zřeknutí se „moci založené na vědění“, přesněji řečeno: zřeknutí se domnělé převahy nad pacientem, jež – znovu zdůrazněme, že domněle – plyne z toho, že psychoanalytik o pacientovi něco už předem ví.

A tak terapeut disponuje jen termíny, modely nabízenými k pochopení a postupy nabízenými tak, aby pomohly. Nejvíc toho o sobě ví pacient sám. Potřebuje psychoterapeuta proto, že v životě nastávají období, kdy se sám v sobě nevyzná.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0