Portál.cz > Aktuality > Každé dítě potřebuje vědět, že lidé kolem jsou fajn a že jim může věřit

Každé dítě potřebuje vědět, že lidé kolem jsou fajn a že jim může věřit

Datum: 18.10.2017

Úzkosti se nevyhnou žádnému věku, ani předškolnímu. O tom, jak s dětmi s úzkostí pracovat a co je základem psychoterapie dětí, si povídala redaktorka časopisu Informatorium 3-8 Marie Těthalová s terapeutkou Lucií Bělohlávkovou.

Jak přežít, když se často bojím, poradí strašák Čenda a náš nový Rádce

Budeme si povídat o dětských straších a úzkostech. Jedná se vždy o něco negativního, nebo má strach a úzkost i nějaký význam?

Strachy a úzkosti rozhodně nemusejí vždy znamenat jen něco negativního, mají určitou funkci. Nejzákladnější je ochrana nás samých. Mohou být pro nás užitečné. Kdybychom se třeba chystali na zkoušku, ale neměli z ní obavy, nepřipravili bychom se na ni nebo bychom neodevzdali práci, kterou máme do školy. A kdyby se na nás řítilo ze zatáčky auto a my jsme z toho neměli strach, vletěli bychom do silnice místo toho, abychom uskočili. Primární funkcí strachu je připravit nás na potenciální nebezpečí. Někdy se to ale „zvrtne“ a nastoupí úzkosti, které nás omezují mnohem častěji, dostáváme se do začarovaného kruhu a úzkosti se mohou stupňovat. A čím více se nepříjemné situaci vyhýbáme, tím se úzkost umocňuje a začarovaný kruh se posiluje.

Co se s námi děje, když máme z něčeho strach nebo cítíme úzkost?

V první řadě nám hlavou běží spousta myšlenek, které se začnou roztáčet. „Nezvládnu to!“ „Nemůžu to dokázat!“ „Všichni se mi budou smát!“ Opakují se tam slova jako „všichni“, „musím“, „nikomu jinému by se to nestalo“… Jsou to extrémní myšlenky, s nimiž jdou ruku v ruce fyziologické symptomy. Pokud se pak opět dostaneme do situace, kde cítíme ony fyziologické symptomy, zpozorníme, řekneme si, že se cítíme špatně, a raději to neděláme nebo se toho začneme bát. Tím se začarovaný kruh umocňuje. Fyziologické symptomy jsou jakýmsi displejem našeho těla. Bolesti břicha u dětí, ale i u dospěse lých, motání hlavy, zrychlený tep, pocení, třes, zrychlené dýchání… všechny tyto tělesné signály jsou projevem toho, že se tělo chystá na potenciální nebezpečí. Mluvíme o reakci „boj, nebo únik“, což je něco, co si neseme už od pračlověka, kterému, když se objevil šavlozubý tygr, nezbylo nic jiného než prostě dát nohy na ramena a utéci nebo znehybnět a doufat, že si ho tygr nevšimne, případně začít bojovat. Dnes ale šavlozubého tygra nepotkáme. Proměňují se do něj situace, kdy třeba jdeme do školy a někdo se na nás „špatně“ podívá, a my si hned začneme myslet, že je to tím, že se mu nelíbíme, nebo chvíle, kdy máme jít nakoupit a promluvit přitom s prodavačkou. Šavlozubým tygrem se pro nás stávají situace naprosto běžné.

Setkávám se s tím, že dospělí se někdy snaží dětem jejich strachy a úzkosti rozmluvit. Funguje to?

Úplně nejhorší je dítěti, které cítí úzkosti, říci, aby své pocity ignorovalo. To se lehce řekne a těžko udělá, přitom to dospělí říkají velmi často. Sami ovšem jen obtížně ignorují třeba nepříjemnou kolegyni v práci. Je to něco, po čem lidé sáhnou jako po první možnosti, a přitom to nemá žádný účinek. Spíše je potřeba dítě posilovat v tom, co mu daří, snažit se zvyšovat jeho sebevědomí, a pokud se něčeho obává, snažit se ho postupně otužovat nebo ho celou situací postupně provést. Tlačit dítě do věcí, apelovat na ně, že to zvládne, protože „je přece borec“, se často mine účinkem.

Stále se traduje idea bezstarostného dětství. Je to opravdu tak? Skutečně jsou děti stále šťastné a spokojené?

Můžeme se v první řadě zeptat, co je to šťastné dětství. Podle mě je to takové dětství, v němž nechybí dostatek lásky, přiměřenost a zdravý selský rozum. Pokud dítě ví, že ho rodiče milují takové, jaké je, a to i s případnými průšvihy, vše je přiměřené, ničeho není moc ani málo a rodiče ve výchově, v přístupu ke svému dítěti zapojují zdravý selský rozum, má dítě prostor pro to, aby si vytvořilo vzory a mělo modely pro řešení problémových situací, budovalo si identitu. Neznamená to ale, že dítě má všechno, na co si vzpomene do výchovy patří i pravidla a hranice, které také přispívají k tomu, že si dítě vytvoří svou identitu. Bábovka také nemůže vykynout a upéci se bez formy. A v neposlední řadě bezstarostné dětství také nemůže probíhat bez spokojeného rodiče, který musí o sebe pečovat. Nemůže čekat, že dítě bude šťastné a bezstarostné, když si sám řeší nějaké problémy.

Každé dítě potřebuje vědět, že lidé kolem jsou fajn a že jim může věřit

Lucie Bělohlávková

Jak úzkost vzniká?

Chtěla bych zdůraznit, že pokud dítě není nějakým způsobem zneužívané či týrané nebo není závažným způsobem zanedbávaná jeho výchova, nemohou v naprosté většině za to, že dítě je úzkostné, jeho rodiče. Často se setkáváme s tím, že rodiče návštěvu psychologa odkládají, protože se bojí, že když řeknou, co dítě trápí, dostanou od psychologa vynadáno, že za to mohou oni, a že uslyší, že kdyby nedělali to a to, dítě by úzkostné nebylo. Ráda bych rodiče povzbudila v tom, aby se nebáli s dítětem někam zajít. Naprostá většina rodičů se snaží děti vychovávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Na tom, že dítě začne být úzkostné, se podílí genetika, které se nevyhneme. Všichni se rodíme s něčím, co nám bylo dáno do vínku, někdo je bojácný více a jiný méně. Osobnostním rysům, které si s sebou neseme, není vyhnutí. Určitě se sem promítají také vývojová témata, šestileté dítě například řeší téma smrti. Důležité je s dítětem komunikovat, nevyhýbat se ani těmto věcem.

Úzkost je kombinací vícera faktorů. Na její vznik mají vliv i životní situace, jimiž dítě prochází. Je to například změna bydliště nebo školy, rozvod rodičů nebo například narození sourozence. I pozitivní věc, kterou je narození sourozence, může takto zafungovat. Dítě musí mít v každém případě zajištěny své potřeby a rodiče mu musejí věnovat péči.

Zmínila jste genetiku.

Když k nám přijdou rodiče s dítětem, které má úzkosti, často zmíní, že i oni sami v dětství byli úzkostnější, případně že taková byla třeba babička dítěte. Když ke mně klient, a to jak dítě, tak dospělý, vstupuje do terapie, rodiče dítěte nebo dospělý klient dostanou k vyplnění dotazník, kde se ptám na tyto věci. A v podstatě pokaždé se mi potvrdí, že se v rodině vyskytuje někdo s úzkostnějšími rysy, či dokonce někdo s konkrétní diagnózou z oblasti úzkostných poruch. Genetický podíl je tedy podle mého názoru opravdu významný.

Existuje něco jako zúzkostňující výchova?

Vnímám, že zúzkostňující jsou extrémy ve výchově. Určitě sem patří zastrašování dětí typu „paní si tě vezme a odvede“, „popelnicový dědek krade zlobivé děti“ nebo „čert si tě vezme a odnese“. Měla jsem v péči dítě, které bylo strašeno popelnicovým dědkem a opravdu potom obcházelo popelnice obloukem a bálo se. Vybavuje se mi jedna dospělá klientka, kterou takhle maminka v dětství strašila jejím otcem. Tatínek hodně cestoval, jezdil s kamionem, takže vždycky jen občas přijel domů. Ve finále jsme v terapii přišli na to, že to byl vlastně velmi laskavý člověk, ale maminka ho používala jako jakousi páku na děti. „Počkej, až přijede táta! Všechno mu to povím a ten vás seřeže!“ Tatínek je přitom nikdy neseřezal, výprask dostaly od maminky. Dívka se ale svého otce strašlivě bála, proto s ním ani nebyla schopna v určitém věku sdílet věci, které děti potřebují prožít se svým otcem. Až v dospělosti, v průběhu terapie, si zpětně našla k tátovi vztah. Celé dětství pro ni byl autoritou v negativním slova smyslu, a přitom v tom byl zcela nevinně. Zúzkostňující vliv mají i přehnané nároky na děti. Někdy se v dětech realizují jejich rodiče, například v oblasti sportu nebo hudebních nástrojů, případně výkonů ve škole. Podobně působí i opičí láska hyperprotektivních rodičů, kteří to myslí v podstatě dobře. Chtějí své dítě od všeho ochránit, ale ono si v určitém věku potřebuje projít různými fázemi, navazovat sociální vztahy. Dítě je pak v určitých věcech pozadu za svými vrstevníky. Když je pak starší, do určitých věcí se mu už nechce, mohou být zdrojem úzkosti.

Jak malé děti již mohou trpět úzkostí?

Úzkostmi mohou trpět už děti nejútlejšího věku. Jakmile se dítěti nedostává pocitu bezpečí, reaguje na to, že nemá saturovány své základní potřeby, a může mít „zaděláno“ na úzkostnou poruchu. V prvním roce je to především maminka a její láska.

Pracujete s dětmi, které mají úzkostnou poruchu. Jak taková práce vypadá?

Pracuji s dětmi od školního věku, s dětmi mladšími pracují v našem týmu další kolegyně. V první řadě je nutné navázat s dítětem vztah, to je v celé terapii nejdůležitější. Vztah je samozřejmě důležitý i v terapii dospělého klienta, který si ale dokáže racionálně říci, že terapii potřebuje, že by mu mohla pomoci. Ovšem stejně bez dobrého terapeutického vztahu to pak většinou nefunguje. A dítě, které k vám nemá vztah, vás k sobě už vůbec nepustí, nic vám zadarmo nedá. Buď si ho získáte, nebo řekne, že tuhle paní už nechce ani vidět, a je to. Zpočátku se s dítětem bavím o tom, co ho baví a co má rádo, nejdu hned na ty strašáky a bubáky, a když už se do toho pustím, tak velmi opatrně. V terapii hodně využívám vizualizace, snažím se například situace rozkreslit do podoby komiksu, což se mi velice osvědčilo. Pracuji také s terapeutickým pískovištěm, kde využívám další pomůcky v roli zástupných předmětů. Terapii se snažím pojmout jako hru, aby to nebylo tak, že dítě jen sedí proti dospělému, který mu dává chytré rady. Snažím se, abychom s dítětem byli parťáci, aby vědělo, že má na své straně i někoho dalšího, nejen rodiče, které do terapie samozřejmě také zapojuji.

V práci s lidmi s úzkostí se uplatňuje kognitivně-behaviorální terapie neboli KBT. Jak terapie probíhá?

Kognitivně-behaviorální terapie je základem mé práce, mám v ní výcvik. U dětí se používají všechny techniky, které ke KBT patří. Je to třeba expozice neboli postupné vystavování se věcem, jichž se dítě obává, práce s myšlenkami, techniky řešení problému… Jednotlivé techniky vždy modifikuji tak, aby byly pro dítě přijatelné. Například expoziční terapii odstupňovávám, snažím se to s dětmi vizualizovat. Většinou malujeme schody, které reprezentují postupné kroky, a dítě si schody postupně vymalovává a maluje si na ně panáčka podle toho, jak jednotlivé kroky zvládá. Když se dítě obává psa, první krok spočívá v tom, že se spolu díváme na obrázky psů - nejprve kreslené, pak fotografie, postupně je to těžší a těžší, až opravdu jdeme do kontaktu se psem. Dítě je za každý krok odměňováno a terapeut jej všemi kroky provází. Všechny techniky se snažím zbarevnit, rozveselit, aby byly pro děti přijatelné. A cílem není to, že rodiče dítěti pořídí bulteriéra, ale že dítě zvládne projít kolem plotu, za kterým je pes.

Každé dítě potřebuje vědět, že lidé kolem jsou fajn a že jim může věřit

Děti se přitom snaží také identifikovat svoje pocity, že?

Ano, je to tak. Pracuji například s kartami emocí.

Používáte i techniku zaplavení?

Je to velmi účinná technika, kdy se člověk vystaví nepříjemnému podnětu, nechá se zaplavit úzkostí a musí vydržet dostatečně dlouho, dokud úzkost nepomine, ale ta se u dětí nepoužívá, a i u dospělých ji odborníci využívají jen ojediněle, a to na základě potvrzení, že to dotyčný fyzicky zvládne. Technika zaplavení je něco, co laiky často od KBT odradí. Pokud mají fobii z pavouků, domnívají se například, že terapeut na ně bude čekat s tarantulí nachystanou v krabici a oni si ji budou muset dát na ruku. To v běžném životě navíc nikdo nedělá. S terapeutem se hledá osobní cíl, který bude pro dotyčného dostupný.

Můžete popsat příběh nějakého dítěte, s nímž jste pracovala? Jak to probíhalo?

Vybavuje se mi jedenáctiletá dívka, která trpěla strachem ze školy. To je problém, s nímž se setkáváme nejčastěji a který mnohdy končí tím, že dítě přestane úplně chodit do školy, není fyzicky schopno tam dojít. V případě, o kterém mluvím, se nevyskytovala ani žádná šikana, která by mohla úzkost vyvolat. Ukázalo se, že šlo o její osobní perfekcionismus, který si nesla geneticky. Její maminka, která ovšem měla velmi přísného otce, si na základní škole procházela něčím podobným. Na základě své zkušenosti se rozhodla, že svou dceru podpoří, s mužem se oba k dívce chovali velmi pěkně, nechtěli po ní žádné extrémní výkony, ale ona se stejně trápila úzkostmi. Dívka prožívala velké somatické obtíže, například bolesti břicha nebo tlučení srdce, hyperventilace a podobně. Hned jak se mi s ní povedlo navázat vztah důvěry, začala jsem pracovat se zklidňujícími technikami. Využily jsme také práci s myšlenkami. Cílem není to, aby člověk na danou věc úplně změnil názor, ale hledá se myšlenka, která celé martyrium v podobě začarovaného kruhu úzkosti spouští. Dívka si psala, co ji ráno, když má jít do školy, napadá. Snažím se své klienty vést k tomu, aby si psali jak negativní, tak i pozitivní myšlenky, což pak slouží jako materiál, s nímž pracujeme v jednotlivých sezeních. Terapie hodně spočívá i v práci mimo sezení, proto vedu klienty k tomu, aby si psali, co se jim děje, co se jim honí hlavou. Snažíme se pak identifikovat kognitivní omyly neboli myšlenky, které nám neprospívají, aby se klientům povedlo tyto myšlenky, které jim házejí klacky pod nohy, rozpoznat. Poté se snažíme myšlenku nějak „překroutit“, pozměnit, aby nezněla jako „jsem neschopná a nic se mi ve škole nedaří“, ale třeba „někdy se mi může ve škole nedařit, ale to neznamená, že jsem neschopná“. Pozměnit myšlení, které je černobílé.

A jak terapie pokračovala?

Následovaly intervence v chování. Díky velmi dobré spolupráci s rodiči a se školou se dařilo i v této věci. Zpočátku ráno jen došla ke škole a pak šla zpět, pak ve škole zůstala jen na dvě vyučovací hodiny… Největší obavy měla z matematiky, proto byla v tomto předmětu po určitou dobu vzdělávána doma. Byla to docela náročná třičtvrtěroční práce, ale nakonec se to podařilo.

Co dělat ve chvíli, kdy dítě s úzkostí do terapie opravdu nechce?

Každé dítě potřebuje vědět, že lidé kolem jsou fajn a že jim může věřit

Lucie Bělohlávková

Tohle se může stát a další variantou je, že sice do terapie nastoupilo, ale nespolupracuje v ní. V takových případech obvykle doporučujeme farmakoterapii, což je samozřejmě věcí spolupráce s dětským psychiatrem. Farmaka se podávají ve chvíli, kdy je potřeba dítěti pomoci, aby překonalo nesnesitelnou úzkost. Psychoterapie sama o sobě opravdu nemusí vždycky stačit. Ideální je, pokud se povede, že farmakoterapie probíhá zároveň s psychoterapií. Léky by neměly být jediným řešením.

Hodně se mluví o komorbiditě neboli společném výskytu různých poruch. Jak je to s úzkostí? Může se i ona vyskytovat souběžně s jinou poruchou?

Úzkost sama o sobě rozhodně nevylučuje vznik nějaké další poruchy. Nejčastěji se setkáváme se spojením s ADHD, nespavostí a zhoršením kognitivních schopností dítěte. Setkáme se i s bipolární afektivní poruchou nebo neurovegetativní labilitou, což je soubor příznaků, kterými naše tělo reaguje na emoční nebo jiné stresové podněty více, než je běžné - např. zrychleným tepem, zvýšeným tlakem, zrudnutím, nevolností, podrážděností.“

Často se setkávám s tím, že se úzkostným lidem radí, aby zaťali zuby, překonali se, protože „přeci nejsou žádní srabi“. Funguje to?

Tohle vůbec nefunguje. Dětem vždycky zdůrazňuji, že je třeba, aby mluvily o tom, co se jim děje. Rodiče reagují na tyto projevy různě, v první řadě z nich mají strach, cítí lítost, bezmoc, což se ale někdy překlopí do fáze vzteku, kdy dítěti řeknou: „Ale tak tam půjdeš.“ Je důležité projevy dítěte nepodceňovat. Základem je vždy komunikace v rodině. Pokud jako rodič vnímám, že si už se situací nevím rady, měla bych také vyhledat odbornou pomoc a nechat se situací provést. Víc hlav víc ví.

Co byste doporučila rodičům a pedagogům dětí s úzkostmi?

To, co v prvé řadě dítě potřebuje, je stabilní, bezpečný, jasný a předvídatelný život doma. Abychom dosáhli této stability, je zapotřebí, aby si dítě v životě vytvořilo čtyři základní přesvědčení. Představte si stoličku. Jedině pokud bude mít čtyři nohy stejně dlouhé, bude na ní dítě sedět pohodlně. A stejně tak by i tato přesvědčení měla být vyvážená. Zaprvé se dítě musí cítit na světě bezpečně. Zadruhé by mělo být schopno poradit si s většinou věcí, a když si neví s něčím rady, má mít k sobě někoho, na koho se může obrátit. Zatřetí by dítě mělo mít přesvědčení, že špatné věci se čas od času stávají, ale vždy jdou nějak vyřešit. A začtvrté, že lidé kolem něj jsou fajn a respektují ho. Pokud se podaří u dítěte vybudovat tato čtyři základní přesvědčení, potom má ten nejlepší předpoklad pro život. Na druhou stranu nechci dospělé stresovat, aby si nemysleli, že když něco z toho dítě nemá, sami něco zkazili. Nikdy není pozdě začít s dítětem pracovat. Vždycky rodičům doporučuji, aby si našli čas pro sebe a své úzkostné dítě, který bude jen jejich, nikdo jiný tam nebude. Důležitý je také společně prožitý rodinný čas, ať už to jsou jenom společná jídla, výlety, nebo zážitky. Je třeba pracovat na komunikaci v rodině, aby se věci netutlaly, ale mluvilo se o nich. Také je dobré najít to, v čem je dítě dobré, a povzbudit jeho sebevědomí. A platí to, co se říká v letadle - že kyslíkovou masku musí člověk nasadit nejprve sobě a až pak svému dítěti. Rodiče musejí pečovat sami o sebe, aby nabyli jistoty a dokázali jednat intuitivně.

Napsala jste knihu, která je určena dětem s úzkostí. Co byste chtěla, aby kniha dětem přinesla?

Chtěla bych knihou říci, že špatné věci se sice dějí každému, ale že vždy je nějaké řešení. Také bych chtěla dětem říci, že na své úzkosti nemusejí být samy, což je podle mě základem celé mé knihy, kterou jsem psala pro děti i pro jejich rodiče. Z každého začarovaného kruhu je cesta ven.

***

PhDr. Lucie Bělohlávková je psychoterapeutka působící v Psychoterapeutickém centru Řipská. Specializuje se především na problémy spojené s úzkostnými stavy. V nakladatelství Portál nyní vyšla její kniha Jak přežít, když se často bojím?, která je určena dětem s úzkostmi a jejich rodičům.

Rozhovor vedla| Mgr. Marie Těthalová pro Informatorium 3-8

Foto popis| PHDR. LUCIE BĚLOHLÁVKOVÁ

Foto autor| foto Kateřina Kokešová

Knihu Jak přežít, když se často bojím, koupíte na našem e-shopu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0