Portál.cz > Aktuality > Lidé s handicapem mají mnoho, čím mohou společnosti přispět

Lidé s handicapem mají mnoho, čím mohou společnosti přispět

Autor: Marie Těthalová | Datum: 25.8.2017

Knihy Torey Hayden si získaly fanoušky v mnoha zemích světa a čeští čtenáři mezi nimi nechybí. Slavná autorka a speciální pedagožka zanedlouho navštíví Českou republiku, aby se zúčastnila turné s projektem ListOVáNí, který přináší scénické čtení knihy Zvíře.

Všechny vaše knihy pojednávají o traumatizovaných dětech nebo o dětech s handicapem. Proč jste se rozhodla pracovat s těmito dětmi?

Uchvátilo mě, že práce s dětmi, které mají nějaký problém, je jako skládanka. Vždycky mě fascinovalo, jak každé dítě na to, co mu nabízíme, reaguje jinak. Když jsem začala pracovat s dětmi s handicapem, což bylo před mnoha lety a já doufám, že nebudete zklamáni, že jsem dnes už téměř stará dáma, o tom, jak je učit, se moc nevědělo. Většinou se ocitly spolu v jedné třídě a nikdo s nimi nic moc nedělal. Uchvátilo mě, jak se mezi sebou liší a jakých změn jde u nich dosáhnout, když vyzkoušíme různé postupy.

Zdá se mi, že vaším tématem je elektivní mutismus. Co je komunikaci s dětmi, které trpí touto poruchou, to nejtěžší. Jaký je váš „recept" na práci s nimi?

Nejsem si jista, že mám nějaký „recept". Podle mě jde ale více o to, abychom se snažili pochopit, proč tyto děti nekomunikují. U mnohých z nich je důvodem úzkost ze sociálních situací. U dalších může být důvodem traumatická zkušenost. Některé používají nemluvení jako jistou formu manipulace, která vyplývá z nezdravého prostředí, v němž žijí. Když jsme s těmito dětmi pracovala, byla jsem pro ně nový člověk, s nímž neměly nemluvící zkušenost. Začínala jsem vždy s různými drobnými úkoly, které vyžadovaly mluvení, ale netlačila jsem na to, aby začaly mluvit, protože ve zdravých vztazích se lidé nezaměřují na to, že mluvíte, ale na to, co říkáte.

Kevin, kterému se ve vaší knize říká Zvíře, také nemluví. Jak se vám povedlo navázat s ním kontakt? Co vám pomohlo?

S Kevinem jsem dělala to samé, co s ostatními nemluvícími dětmi. Začala jsem tím, že jsem mu četla.

Zdá se mi, že vám nechybí optimismus a že se vždy snažíte najít pro každé dítě to nejlepší řešení. Z čeho svůj optimismus čerpáte?

Jsem moc ráda, že si o mně myslíte, že jsem optimistka! Ve skutečnosti jde spíš o pragmatismus. Vždycky si řeknu: „Je tady něco, co se musí udělat, tak se do toho pusť. A přemýšlela jsem o tom jako o skládance. Jak na to jít? Co by mohlo zabrat? Co zkusit, když tohle nezabere? Ráda o věcech přemýšlím, proto mě baví promýšlet i tyto věci, dumat nad tím, jak tu skládanku vyřešit.

V České republice nyní nastartovala inkluze. Děti s postižením by měly být vzdělávány v běžných školách, ne ve školách speciálních. Inkluze má své plusy a minusy. Ráda bych věděla, jaký je váš názor na tento trend.

Inkluze je dnes obvyklým trendem v mnoha zemích. Poprvé jsem se s ní setkala, když jsem v sedmdesátých letech působila v USA. Když jsem se v osmdesátých letech přestěhovala do Velké Británie, stala se i tam inkluze trendem. Když jsem v devadesátých letech pracovala ve Finsku, dorazila inkluze i tam. Měla jsem tedy možnost sledovat, jak inkluze probíhala v různých kulturách a různé době.

Souhlasím s vámi v tom, že tento trend má své plusy a minusy. Plusem je, že inkluze nás vede k tomu, abychom nebyli úzkoprsí a respektovali odlišnosti. Inkluze také snímá z lidí s handicapem stigma, což je velmi důležité, neboť lidé s handicapem mají mnoho, čím mohou společnosti přispět. Když se zdravé děti setkávají se svými vrstevníky s postižením, je to pro obě skupiny velmi přínosné, vede to k odstranění předsudků a k větší otevřenosti. Děti s handicapem tak mohou naplnit svůj potenciál. Konkrétní postižení, jako je například nevidomost, mozková obrna nebo Downův syndrom, nebrání lidem, kteří jim trpí, v tom, aby žili smysluplný a plný život. Spíše toho dosáhnou v běžné společnosti.

A v čem vidím minusy inkluze? Inkluzivní programy jsou mnohdy maskovanou snahou vlád ušetřit peníze. Speciální školy a třídy jsou dražším řešením než hlavní vzdělávací proud, protože speciální pedagogové jsou obvykle vzdělanějšími a tedy i dražšími zaměstnanci a třídy ve speciálních školách jsou menší. Pro vlády je to způsob, jak ušetřit. Děti s postižením přecházejí do běžných tříd, kde se jim nedostává potřebné podpory. Je to náročné pro všechny – pro děti s postižením, pro učitele a pro zdravé děti ve třídě. Inkluze funguje pouze tehdy, pokud se dětem s handicapem dostane pomoci, aby se zvládly adaptovat na normální prostředí. Také platí, že některé diagnózy nepředstavují pro inkluzi takovou překážku jako jiné. Víme, že některé děti s postižením dokážou opravdu hodně narušovat vyučování. Některé potřebují speciální vzdělávací přístup. Prostě platí, že jedno řešení nesedí všem. Je potřeba zohlednit, že některým dětem se vede lépe ve speciálním prostředí.

Chystáte se na turné s projektem ListOVáNí. Navštívíte přibližně 30 měst, a to během dvou týdnů. Těšíte se?

Ano! Zatím jsem byla pouze v Praze, a to jen na skok a hodně dávno, proto jsem opravdu nadšená, že se dostanu na tolik míst. Jsem moc ráda, že jsem měla možnost absolvovat mnoho autorských turné, protože to je skvělá šance strávit nějaký čas s místními a navštívit místa, kam se turista nedostane. Také doufám, že se setkám s Otakarem Brožem, se kterým jsem si dopisovala v šedesátých letech, jako teenagerka. Oba jsme si mysleli, jak nejsme moderní, a posílali jsme si gramofonové desky, které pošta pokaždé polámala!

Rozhovor vedla Marie Těthalová


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0