Portál.cz > Aktuality > MICHAL ČERNÍK VZKAZUJE DĚTEM: Ať vám svět otevírají knížky

MICHAL ČERNÍK VZKAZUJE DĚTEM: Ať vám svět otevírají knížky

Datum: 27.9.2012

Jak žijí oblázky je nová knížka Michala Černíka. Básničky potěší i poučí malé čtenáře a pomohou jim objevovat svět. Přečtěte si, proč má Michal Černík rád právě oblázky, jak se mu píše pro děti nebo jak by vedl děti ke čtení.

ROZHOVOR S MICHALEM ČERNÍKEM
k vydání jeho knihy Jak žijí oblázky

Jak žijí oblázky je knížka básniček pro děti. Je pojmenovaná po první části, která obsahuje básničky pouze „ze života oblázků“. Jak Vás napadlo oživit právě oblázky?

Když jsem byl ještě docela, docela malý, lákaly mne oblázky tak, že jsem je polykal, a maminka mi navlékala tlusté palčáky, abych je nemohl uchopit. Oblázky už dávno nepolykám, ale miluji je stále. Protože jsou kulaté, vodou ohlazené, lákají k dívání, k laskání a hlazení a pamatují celé věky. Kopičku krásných oblázků máme na zahradě. Jednou se stalo, že v mé fantazii ožily. To se stává.

Další části knihy obsahují pestrou směs různým témat. Zastavme se na chvíli u historie – k té se vztahují např. básničky Jak vznikla řeč, Jak se člověk učil létat nebo Vzpomínka na pravěké doby. Vkládáte do textů záměrně didaktické prvky? Vnímáte poezii jako jeden ze způsobů, jakým se malé děti mohou učit poznávat svět?

Troška didaktického zacílení v mém psaveckém úsilí opravdu byla a stále je. Jsem přesvědčený, že pomocí poezie se mohou děti nejen učit poznávat svět, ale také se na něj dívat ještě jinak, než se běžně díváme. Objevovat kolem sebe to, co bychom běžně neviděli. Poezie pro děti především musí probouzet úsměv nebo smích. Ale u dětí také může tříbit vztah k životu, k přírodě, k rodičům, k vlasti, k mateřskému jazyku, rozvíjet jejich slovní zásobu, jazykový cit, fantazii, a podobně. Vzorem mi bylo třeba nádherné Hrubínovo čtyřverší: Pampeliška – maminka/ létavého semínka. /Semínko se země chytí,/ roste z něho nové kvítí. Tady je lapidárně a poeticky vyjádřena dialektika života.

Některé básničky připomínají nonsensové texty, třeba Neplašte nám švestky, Krindapána! nebo Příliš malé sardinky. Jaký máte vztah k tomuto žánru?

Děti milují ony zdánlivé nesmysly, kterým se říká nonsens. Ale i nonsens musí mít svou vnitřní logiku, tím se liší od náhodného blábolu. Někdy si připadám jako dítě a raduji se z nonsensu, který mi často naskočí v běžné řeči. Nonsens se narodil lidové poezii v Anglii, v české lidové poezii jsem zaznamenal pouze jediný nonsensový verš: Dům vyskočil oknem ven.

V první polovině osmdesátých let minulého století jsem vydal nonsensovou knížku Neplašte nám švestky, titulní básnička v ní však nebyla. Ta má premiéru až v této knížce. Ke knížce Neplašte nám švestky mám milenecký vztah. Byla roku 1984 za ilustrace Stanislava Dudy a grafickou úpravu Rostislava Vaňka na světové výstavě dětských knížek v Boloni oceněna jako jedna z nejkrásnějších na světě. Pak mi v roce 1990 měla vyjít v Albatrosu druhá nonsensová knížka Mějte se hezky, už byla na filmech, ale nakonec z vydání sešlo. Jak šla léta, napsal jsem občas nějakou nonsensovou básničku jen tak sobě pro radost. A teď vstoupily i do mé nové knížky, aby potěšily i děti.

Když píšete básničky pro děti, vidíte před sebou malého čtenáře a podle něj například volíte slovní zásobu, rytmus apod.? Nebo básničky vznikají spontánně?

Básničky vznikají spontánně, ale vždy s vědomím, komu jsou určeny. Musím respektovat věk dítěte, jeho znalosti, volbu slov, rozměr fantazie, stylistiku i rytmus verše. Pro děti předškolního věku platí jiné zákonitosti než pro děti nižšího školního věku. Pro děti předškolního věku musím být maximálně prostý a přitom básnicky osobitý a objevný. Pro děti nižšího školního věku jsem více svobodný ve fantazii, jazyku a uchopení samotného verše. Například ve verši si mohu dovolit přesahy a asonance.

Jste v tvorbě ovlivněn vaší četbou v dětství? Kterou knihu nebo literární postavu jste měl jako dítě nejraději?

Dětství kráčí s vámi celý život, tedy i při psaní, je však silně transformované. Když píšu, znovu se stávám dítětem. Menzelovu knížku Míša Kulička v rodném lese jsem miloval tak, že mi starší bratr Milan začal říkat Míšo. To jméno mi už navždy zůstalo - a tak se zrodil Michal, i když jsem křtěný Josef. Později jsem miloval pohádky Boženy Němcové, a ještě později Verneovky a Foglarovu knihu Hoši od Bobří řeky.

Knížku Jak žijí oblázky doprovodila krásnými ilustracemi Lucie Dvořáková. Mají podle vás ilustrace velký podíl na úspěšnosti dětských knih?

Z ilustrací paní Dvořákové mám radost, jsou realistické, osobité, nápadité a laskavé. Podobně to vnímá i zákazník, nejdříve kupují oči. Nepovedené ilustrace na knižním pultu odradí, i kdyby v knize byly sebelepší texty. A parádní ilustrace knihu komerčně gradují.

Moc se mi líbila básnička Gramatické habaděj. Nezapřete v sobě pedagoga, ale podáváte téma, v tomto případě vyjmenovaná slova, velmi vtipně a přístupně. Používal jste podobné postupy, tedy „školu hrou“, také v době, kdy jste učil?

K tehdejším školním osnovám výuky gramatiky, literatury a dějepisu jsem měl dost kriticky vyhraněný názor. Ale to je na delší povídání. Hodiny literatury jsem bral jako výchovu k literatuře, aby děti literatura především zaujala a získala si je. Někdy jsem v pravém slova smyslu dělal "šou".

Dnes se hodně hovoří o tom, že děti přestávají číst a dávají spíše přednost filmovému zpracování příběhu nebo interaktivní hře. Jak vidíte budoucnost dětské literatury Vy?

Když půjde i o filmové zpracování nějakého dětského knižního titulu či využití dětské literatury v interaktivních hrách, pak by to zcela jistě u dětí probudilo zájem o knížky. Zůstanu-li u poezie, tak vidím tolik zábavných forem, jak dětem nabídnout verše v našich masmédiích. Problém je jinde. Pokud budou veřejnoprávní a soukromá média a film dětskou literaturu ignorovat tak, jak to dělají už léta, pokud se budou ministerstvo školství a ministerstvo kultury chovat k podpoře dětských knížek tak, jak to dělají už léta, tak to s kvalitními knížkami pro děti půjde dál z kopce, jak to jde už roky. Jestliže tu něco absentuje, tak je to celostátní výchovný program, který se ovšem netýká jen literatury pro děti. Příkladem v této oblasti by nám mohlo být Rakousko, Německo nebo severské země. Ale k tomu by se musela změnit celá atmosféra v naší společnosti - musela by vykročit směrem k mravním, duchovním a kulturním hodnotám.

Jak byste poezii dětem nabízel ještě jinak než v knížce?

Budu osobní. Například jsem byl velice mile překvapen, když mi děti na jedné škole předvedly dramatické pásmo Jak žijí oblázky. Na jiné škole jsem zase viděl zdramatizování mých veršů Jak vznikla řeč, Vzpomínka na pravěké doby, Historie létání , O námořním kapitánovi, O loupežníkovi a dalších básniček. Jinde na úvod mé besedy děti mé verše zpívaly a hrály a jiné děti zároveň na tato témata kreslily obrázky. A já pak obrázky vyhodnocoval. Nebo dramatický kroužek připravil pro děti jakýsi malý muzikál z mých veršů a já poté své uvedené básničky komentoval. To všechno jsou náměty pro televizní či rozhlasové zpracování. Cožpak by z veršů nemohly vzniknout třeba malé večerníčkovské klipy?

Knížka končí básničkou s názvem Několik dobrých rad:
Uč se, jako bys chtěl všechno znát. / Miluj, jako by tě měl každý rád. / Přemýšlej, jako bys chtěl dnešek předehnat. / Ptej se, ne jednou, ale tisíckrát. / Směj se, jako by tu nic nebylo k pláči. / Naslouchej, jako bys rozuměl i řeči ptačí. / Dívej se, jako bys chtěl všechno uvidět. / Sni, jako bys uměl změnit svět. /
I přesto, že v ní inspirujete a motivujete k tomu, jak žít naplno, je něco, co byste rád vzkázal mladým čtenářům?

Dětem vzkazuji: Děti, co nejdéle buďte dětmi! Celý život buďte zvědavé a zvídavé a nechávejte se udivovat. Dokažte znovu a jinak objevovat svět, v kterém žijete, a nacházejte radost všude, kde se nacházet dá. Ať vám svět otevírají i knížky, ať se vám knížky stanou věrnými kamarády.

Jitka Pourová
20. 9. 2012


Průměrné hodnocení (2 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0