Portál.cz > Aktuality > Opět se můžeme vydat Za tajemstvím pohádek. Kniha Bruno Bettelheima znovu vychází

Opět se můžeme vydat Za tajemstvím pohádek. Kniha Bruno Bettelheima znovu vychází

Datum: 7.4.2017

Ve svém vysoce uznávaném díle z roku 1976 nám americký psychoanalytik rakouského původu Brunno Bettelheim odhaluje význam, jaký mají klasické pohádky pro zdravý psychický vývoj dětí. Kniha v České republice vyšla poprvé v roce 2000, nyní vychází v upraveném vydání.

Po sedmnácti letech se s Brunem Bettelheimem opět můžeme vydat Za tajemstvím pohádek

V dnešní době se obzvláště u nás žánr pohádky začíná vnímat spíše jako leckdy značně pokleslý a nepříliš obohacující televizní pořad, který zhusta staví spíše na fyzické kráse hereček a s rozvojem počítačové animace i na bombastických počítačových efektech. Zápletky bývají mdlé a často se opakují, v příbězích se vrší jedno klišé za druhým a vše trýznivé, znepokojující či kruté je v nich otupováno v zájmu divákova pohodlného a nenáročného pobavení. Kdyby Bruno Bettelheim dnes žil, jistě by mu tyto „pohádky“ poskytly mnoho podnětů ke kritice, stejně jako byl už ve své době nespokojen s velkou částí literatury určené dětem.

Klasické pohádky jsou jiné. Často nás v nich překvapí množství krutosti a brutality, stejně jako podivná naivita či černobílé vykreslení postav. Bettelheim ale ukazuje, že všechny tyto prvky mají v pohádce své místo a vysvětluje proč.

Pohádky slouží dětem jako jeden z prvních a hlavních nástrojů, s jehož pomocí se začínají orientovat ani ne tolik ve světě vnějším jako ve světě vnitřním, ve vlastní mysli, která je plná vědomých, ale i předvědomých i nevědomých podnětů, které dítě ještě neumí rozumově zpracovat a artikulovat. Pohádka oslovuje všechny tyto úrovně mysli, podněcuje fantazii dítěte tím, že jí poskytuje pestrou látku, v níž dítě může nalézat postavy i situace, se kterými se může identifikovat, a umožňuje mu tak navázat změť vlastních pocitů, kterým docela nerozumí a které ho matou a často i děsí, na něco smysluplného, co nakonec dobře dopadne. Jak píše v doslovu překladatelka knihy, přední česká psychoanalytička Lucie Lucká: „Zlý člověk může být krutě potrestán, protože je to spravedlivé, ale dobro musí zvítězit, aby se dítě mohlo s dobrem ztotožnit a uvěřit, že jeho život má smysl a bude dobrý. Pohádky se špatným nebo žádným koncem, v nichž dobro pro dítě viditelně nevítězí, vnášejí do mysli dítěte zmatek, který mu znemožní vyznat se v rozporuplném světě a obhájit nárok na svou právoplatnou existenci.“

První část knihy zkoumá různé psychologické koncepty, všímá si, jak se v různých pohádkách projevují. Druhá část naopak interpretuje několik konkrétních nejznámějších pohádek.

Bruno Bettelheim (1903–1990) byl rakousko-americký psycholog a psychoanalytik. Zabýval se zejména problematikou dětské psychologie. Za druhé světové války byl jakožto Žid vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po válce přesídlil do USA a stal se profesorem psychologie a psychiatrie na Chicagské univerzitě.

Knihu můžete koupit zde.

Ukázka:

Jak je důležité dát našim niterným představám vnější podobu: Fantazijní postavy a události

Mysl malého dítěte obsahuje rychle se rozrůstající sbírku často špatně utříděných a pouze částečně ucelených dojmů: Vyskytují se v ní některé správně nahlédnuté stránky skutečnosti, ale mnohem více prvků je zcela ovládaných fantazií. Fantazie vyplňuje obrovské mezery v dětském chápání, které jsou způsobovány nezralostí jeho myšlení a nedostatkem přiléhavých informací. K jiným deformacím dochází v důsledku vnitřních tlaků, které vedou k mylným výkladům dětských vjemů.

Normální dítě začne fantazírovat na základě víceméně správně pozorovaného dílu skutečnosti, který v něm může vyvolat tak silné potřeby nebo úzkosti, že se jimi cítí přemoženo. Věci se mu v my sli obvykle popletou natolik, že je vůbec není schopno roztřídit. Ale dítě přesto nějaký pořádek potřebuje, aby se z výletu do svých představ mohlo vrátit zpět do skutečnosti, a to posílené, a nikoli oslabené nebo poražené.

Čtěte také: Jak Jungova žačka interpretuje pohádky

Pohádky dítěti pomáhají, neboť postupují stejně jako jeho mysl. Dokládají mu, že je možné, aby se z fantazie vynořila větší jasnost. Vyprávění obvykle začínají docela realisticky, stejně jako dítě ve svých představách: Matka říká dceři, aby šla sama navštívit babičku („Červená Karkulka“); chudí rodiče mají starosti, jak uživit děti („Jeníček a Mařenka“); rybář nechytí žádnou rybu („Rybář a džin“). Příběh tedy začíná skutečnou, i když poněkud problematickou situací.

Dítě se každodenně potýká se zarážejícími problémy a událostmi a školní vzdělání je vede k tomu, aby se snažilo takovým situacím porozumět a hledat řešení. Rozum má zatím chabou kontrolu nad nevědomím, a proto se dítě pod tlakem emocí a nevyřešených konfliktů nechá unášet bujnou fantazií. Jeho schopnost používat rozum se vynořuje teprve zlehka a je snadno přemožena úzkostmi, nadějemi, strachy, láskami a nenávistmi – vetkanými do všeho, o čem dítě začíná právě uvažovat.

Po sedmnácti letech se s Brunem Bettelheimem opět můžeme vydat Za tajemstvím pohádek

Bruno Bettelheim

I když pohádka někdy vychází z psychologické situace dítěte – například z pocitů zavržení v porovnání se sourozenci, jako u Popelky –, nikdy nevychází z jeho faktické fyzické situace. Žádné dítě nemusí posedávat v popelu jako Popelka ani není schválně ponecháno v hustém lese jako Jeníček s Mařenkou; fyzická podobnost by dítě poděsila, a kdyby byla příliš dobře „šitá na míru“, nedovolovala by útěchu, která je jednou složkou smyslu pohádek.

Dítě obeznámené s pohádkami chápe, že ty k němu promlouvají jazykem symbolů vzdáleným každodenní skutečnosti. Od počátku přes zápletku až do samého konce nám pohádky naznačují, že nevyprávějí o opravdových skutcích, postavách nebo místech. Pro dítě opravdové události nabývají důležitosti skrze symbolické významy, které jim připisuje nebo které v nich nalézá.

Začátky jako „Bylo nebylo“, „V jisté zemi“, „Před tisíci lety nebo ještě dříve“, „Když zvířata ještě mluvila“ či „Kdysi na starém zámku uprostřed velkého hlubokého lesa“ prozrazují, že to, co bude následovat, se netýká ničeho nám známého zde a nyní. Úmyslně nejasné začátky pohádek tak dávají symbolicky na vědomí, že opouštíme svět bezprostřední všednosti. Všechny staré hrady, temné jeskyně, zamčené pokoje se zakázaným vstupem a neproniknutelné lesy nám oznamují, že se zjeví něco, co je obvykle skryto, a kdysi dávno nás upozorňuje, že se dozvíme něco o velmi starých událostech.

Bratři Grimmové nemohli začít svou sbírku pohádek výmluvnější větou, než je ta, kterou začíná první příběh „Žabí král“: „Za starých časů, když se ještě zaklínalo [aby se splnilo přání], žil král, jehož dcery byly vesměs krásné, ale nejmladší tak spanilá, že i samo slunce, které toho přece tolik vidělo, se pokaždé údivem až zajíklo, když jí zasvitlo do tváře.“ Takový začátek umístí příběh do jedinečného pohádkového času: pradávné doby, kdy jsme všichni věřili, že svým přáním dokážeme změnit osud, ne-li rovnou přenášet hory, a kdy při animistickém pohledu na svět na nás slunce hledělo a nenechávalo události bez povšimnutí. Nadpozemská krása dítěte, účinnost přání a údiv slunce zjevují naprostou jedinečnost této události. To jsou souřadnice umísťující příběh nikoli do času a místa vnější skutečnosti, ale do stavu mysli – mladé duchem. A právě odsud může pohádka šlechtit ducha lépe než jakýkoli jiný druh literatury.

Další tip: Léčivou sílu pohádek odhaule ve svých knihách Heinz-Peter Röhr

Brzy pak dojde na události, kde normální logika a příčinné souvislosti neplatí, stejně jako v našich nevědomých procesech, v nichž se odehrávají ty nejstarší a opravdu ojedinělé a překvapivé události. Obsah nevědomí je zároveň nejskrytější i nejznámější, nejtemnější i nejpřesvědčivější a vzniká v něm nejpalčivější úzkost stejně jako největší naděje. Není svazováno přesně stanoveným časem nebo místem ani logickým sledem událostí, jak určuje náš rozum. Aniž bychom si toho všimli, vrací nás nevědomí zpátky k nejstarší době našeho života. Zvláštní, pradávná, velmi vzdálená a zároveň zcela důvěrně známá dějiště, o nichž se v pohádce mluví, podněcují cestu do nitra mysli, do království nevědění a nevědomí.

Od pozemského a jednoduchého začátku se pohádka vydává na cestu fantastických událostí. Ať se ubírá jakoukoli oklikou, na rozdíl od přirozené dětské mysli nebo snu se nit příběhu nikdy neztratí. Pohádka bere dítě na výlet do světa plného divů a nakonec je zcela uklidňujícím způsobem vrátí do skutečnosti. Tak učí dítě tomu, co v tomto stadiu vývoje potřebuje vědět nejvíce: že není na újmu přenechat na chvíli nad sebou vládu fantazii – za předpokladu, že v ní člověk neuvízne. Na konci příběhu se hrdina vrací do skutečnosti – šťastné skutečnosti, ale zbavené kouzla.

* * *

Knihu může koupit na našem e-shopu, kde naleznete i další ukázky.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0