Portál.cz > Aktuality > PŘIJÍMAČKY NA VŠ NANEČISTO – PSYCHOLOGIE – IX.

PŘIJÍMAČKY NA VŠ NANEČISTO – PSYCHOLOGIE – IX.

Datum: 5.4.2012

Vyzkoušejte si své znalosti z psychologie. Mohou se vám hodit u přijímacích zkoušek na VŠ v testu ze základů společenských věd, u zkoušek z psychologie na konci letního semestru i u maturity. Každý všední den po dobu tří týdnů na tomto místě najdete novou sérii otázek, druhý den pak také odpovědi.

PAH_mozek

Část IX
EMOCE

1. Podobnosti mezi emocemi a motivy spočívají obecně v tom, že jedny i druhé:
a) jsou aktivovány zevnitř;
b) mohou aktivovat a zaměřovat chování;
c) mohou být vyvolány širokou škálou podnětů;
d) platí všechny výše uvedené možnosti.

2. Důkazy nasvědčují tomu, že emoce:
a) se mohou objevit bez předchozí vědomé myšlenky;
b) se nemohou rozvinout, pokud je užit experimentální postup zvaný zpětné maskování;
c) jsou vyvolány drobnou strukturou v mozku zvanou hypofýza;
d) platí všechny výše uvedené možnosti.

3. Experimentální studie podporují závěr, že agresivní chování:
a) je aktivita, která tlumí pud;
b) je naučená odpověď;
c) je dědičný sklon;
d) vyvolává katarzi.

4. Která z následujících možností není složkou emocí?
a) výraz obličeje;
b) subjektivní prožitek;
c) vnitřní tělesné reakce;
d) vnější emoční události.

5. Výraz obličeje se účastní _____ emocí.
a) sdělování;
b) subjektivního prožívání;
c) zpětné vazby;
d) platí všechny výše uvedené možnosti.

Otázky jsou vybrány z knihy Testy k Psychologii Atkinsonové a Hilgarda (Portál, 2010). Rámcově odpovídají struktuře otázek z psychologie, obsažených v testech ze základů společenských věd na VŠ či v přijímacích zkouškách na vysokoškolský obor psychologie. Nejsou však kopií žádných konkrétně použitých testů.


SPRÁVNÉ ODPOVĚDI – část VIII

1. Motivace je stav, který dodává chování:
a) energii;
b) směr;
d) platí možnost a) i b).

Motivace je stav, který aktivuje chování a dává mu směr. Subjektivně je vnímána jako vědomá touha – touha po jídle, pití, sexu. Většinou se můžeme rozhodnout, zda se těmito touhami necháme vést, nebo ne. Dokážeme se přinutit, abychom se vzdali předmětu své touhy, a dokážeme se i přinutit dělat něco, co bychom raději nedělali. Snad se můžeme také úmyslně rozhodnout, že nebudeme myslet na to, čemu nechceme podlehnout. Ovládat vlastní motivaci je však mnohem obtížnější – snad dokonce nemožné. Jsme-li hladoví, je obtížné netoužit po jídle. Když je nám horko a máme žízeň, nemůžeme se ubránit myšlenkám na chladný vánek a studený nápoj. Zdá se, že vědomá volba není příčinou, ale spíše důsledkem našich motivačních stavů. Co tedy vlastně řídí motivaci, není-li to záměrná volba? Příčinami motivace mohou být fyziologické události probíhající v mozku a v těle, ale také kulturní a sociální interakce s jedinci v našem okolí.
Více o základech motivace: Psychologie Atkinsonové a Hilgarda (Portál, 2012), s. 420 - 421.

2. Vztah mezi slastí a chtěním můžeme přirovnat ke vztahu mezi:
d) afektem a incentivní motivací.

Motivace obvykle nasměrovává chování k určité pobídce, která je zdrojem libých pocitů nebo zmírňuje stav nelibosti: může to být jídlo, pití, sex a tak dále. Jinak řečeno, incentivní motivace – neboli fakt, že něco chceme – je obvykle spojena s afektem – neboli s faktem, že se nám to líbí. Výraz afekt se vztahuje k celé škále vědomě prožívaných libých a nelibých pocitů. Při diskusi o motivaci a odměně však obvykle klademe důraz na polovinu tohoto fenoménu, která zahrnuje libost či „líbení“. Všudypřítomnost afektu v našem každodenním životě přivedla některé odborníky k názoru, že slastné prožitky se vyvinuly proto, aby plnily základní psychickou úlohu. Náplní této úlohy je utvářet chování prostřednictvím psychologické „společné měny“, která odráží hodnotu každého našeho jednání. Slast bývá spojována s podněty, které zvyšují naši schopnost přežít nebo schopnost našeho potomstva přežít. Patří sem dobré jídlo, osvěžující nápoje a sexuální reprodukce. Bolestné nebo frustrující důsledky jsou naopak spojovány s událostmi, které ohrožují naše přežití: může to být zranění, nemoc nebo ztráta zdrojů. Slastné důsledky jednání odrážejí skutečnost, že dané jednání stojí za to, abychom je opakovali. Pokud se ale podle slastných prožitků má orientovat naše příští jednání, je nutné si tyto zážitky zapamatovat a přiřadit je k příslušným objektům a událostem. Dané objekty a události tedy začnou být spjaty s předpokládaným účinkem, což upoutá naši pozornost a nasměruje naše chování.
Více o incentivní motivaci a odměně: Psychologie Atkinsonové a Hilgarda (Portál, 2012), s. 424 - 426.

3. Mezi psychické faktory přispívající k přejídání patří:
c) emoční rozrušení a ztráta vědomých zábran;

Přestože fyziologické faktory jako regulace množství tuku a rychlost metabolismu jsou důležitými určujícími činiteli tělesné hmotnosti, není pochyb o tom, že obezitu může způsobit i přejídání. Mezi psychické faktory, které přispívají k přejídání, patří selhání vědomých omezení a emoční aktivace.Někteří lidé se obezity nezbaví proto, že po skončení diety propadají záchvatům přejídání. Obézní člověk dokáže po dvou dnech přerušit dietu a přejíst se tolik, že nakonec sní víc kalorií než by snědl, kdyby dietu vůbec nedržel. Dieta pro něj byla vědomým omezením a faktorem, který zvyšuje příjem kalorií, je selhání kontroly.
Více o základech obezitě a přijídání: Psychologie Atkinsonové a Hilgarda (Portál, 2012), s. 433 - 438.

4. Který z následujících faktorů byl v rozsáhlé intenzivní studii shledán jako jediný, který predikuje homosexuální orientaci v dospělosti jak u mužů, tak u žen?
b) nesoulad genderové role v dětství;

Nejkvalitnější údaje o vlivu raných životních zkušeností pocházejí z intenzivního a rozsáhlého dotazování asi tisíc homosexuálních a 500 heterosexuálních mužů a žen z oblasti sanfranciského zálivu. Studie odhalila jeden jediný faktor, který předznamenával homosexuální orientaci v dospělosti u mužů i žen: byl to nesoulad genderové role v dětství. Homosexuálové obojího pohlaví uváděli výrazně častěji než heterosexuálové, že je nebavily hry typické pro jejich pohlaví a že si oblíbili činnosti typické pro opačné pohlaví. Homosexuální muži také výrazně častěji uváděli, že v dětství nebyli maskulinní a lesbické ženy se nevnímaly jako femininní. Kromě tohoto nesouladu generové role homosexuálové obojího pohlaví častěji uváděli, že měli více kamarádů mezi příslušníky opačného pohlaví. Za povšimnutí stojí zvláště dva údaje vyplývající ze studie. Za prvé, výsledky jsou poměrně výrazné a podobné pro ženy i pro muže: 63 % homosexuálních jedinců nemělo v dětství rádo činnosti typické pro jejich pohlaví, zatímco shodný údaj uvádí pouze 10–15 % heterosexuálních jedinců. Za druhé je zřejmé, že ženy více než muži dávaly v dětství přednost činnostem typickým pro opačné pohlaví a že měly více kamarádů opačného pohlaví. Vlastně se zjistilo, že většina lesbických i heterosexuálních žen v této studii byly v dětství spíše „divošky“ – měly raději klukovské hry. Zdá se tedy, že nejlepším prediktorem homosexuální orientace mužů i žen v dospělosti je nezájem o činnosti typické pro vlastní pohlaví. Obecné zjištění, že nesoulad genderové role v dětství předpovídá homosexualitu v dospělosti, bylo potvrzeno i několika dalšími studiemi.
Více o sexuální orientaci: Psychologie Atkinsonové a Hilgarda (Portál, 2012), s. 450 - 453.

5. Který z následujících výroků o důležitosti sociokulturních faktorů při rozhodování o vyjádření sexuální touhy je pravdivý?
b) Kultura ovlivňuje vyjadřování sexuální touhy – to je rozdílné v různých kulturách a v rámci jedné kultury v různých obdobích.

Vyjadřování sexuální touhy ovlivňuje i kultura. Na rozdíl od ostatních primátů je lidské sexuální chování silně určováno kulturou. Každá společnost sexuální chování určitým způsobem omezuje. Téměř v každé kultuře je zakázán incest (sexuální vztahy v rámci rodiny). Jiné aspekty sexuálního chování – sexuální aktivita mezi dětmi, homosexualita, masturbace a předmanželský sex – jsou v různých kulturách povoleny v různé míře. V „primitivních“ kulturách se objevuje široká škála přijatelného sexuálního chování. Některé velmi shovívavé společnosti povzbuzují autoerotické aktivity a sexuální hry mezi dětmi obou pohlaví a dovolují dětem pozorovat sexuální aktivity dospělých. Naproti tomu velmi restriktivní společnosti se pokoušejí kontrolovat sexuální chování prepubertálních dětí a brání dětem, aby se dozvídaly o sexu. Přestože nejběžnějším způsobem studia kulturních rozdílů je sledování zvyklostí a tradic v různých zemích, lze se také zaměřit na proměny kultury v jedné zemi. Jedna taková změna nastala ve Spojených státech a v západní Evropě mezi čtyřicátými a sedmdesátými léty minulého století. Ve čtyřicátých a padesátých letech by bylo možné považovat Spojené státy a západní země za sexuálně restriktivní. Existence prepubertální sexuality byla tradičně ignorována nebo popírána. Jedinou legální formou sexuálního života byl manželský sex a jiné formy sexuálního chování (homosexuální aktivity, předmanželský a mimomanželský sex) byly všeobecně odsuzovány a často i zákonem zakazovány. Samozřejmě že se mnozí lidé oddávali zakázaným sexuálním aktivitám, ale často trpěli pocitem studu. V průběhu let však přestaly být sexuální aktivity tak přísně omezovány. Předmanželský sex se stal přijatelnějším a také častějším. V několika uplynulých desetiletích byl zaznamenán postupný trend nižšího věku při první sexuální zkušenosti.
Více o sociokulturních faktorech: Psychologie Atkinsonové a Hilgarda (Portál, 2012), s. 448 - 450.


Průměrné hodnocení (2 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0