Portál.cz > Aktuality > PŘIJÍMAČKY NA VŠ NANEČISTO – PSYCHOLOGIE – XIII.

PŘIJÍMAČKY NA VŠ NANEČISTO – PSYCHOLOGIE – XIII.

Datum: 6.4.2012

Vyzkoušejte si své znalosti z psychologie. Mohou se vám hodit u přijímacích zkoušek na VŠ v testu ze základů společenských věd, u zkoušek z psychologie na konci letního semestru i u maturity. Každý všední den po dobu tří týdnů na tomto místě najdete novou sérii otázek, druhý den pak také odpovědi.

PAH_mozek

Část XIII
PSYCHOPATOLOGIE

1. Dospívající dívka přichází neustále pozdě do školy, protože cítí nutkání mnohokrát opakovat řadu různých úkonů (přemísťuje hřeben na stolku, rovná knihy v aktovce). Její chování může být příznakem:
a) generalizované úzkostné poruchy;
b) sociální fobie ve vztahu ke škole;
c) obsedantně-kompulzivní poruchy;
d) iracionálního strachu z bakterií.

2. Pokud jsou lidé silně depresivní nebo přehnaně veselí, trpí poruchou zvanou:
a) porucha nálady;
b) psychóza;
c) unipolární porucha;
d) asociální porucha osobnosti.

3. Psychotické chování se vyznačuje mimo jiné falešným přesvědčením označovaným pojmem:
a) halucinace;
b) bludy;
c) atribuce;
d) iluze.

4. Lidé postižení agorafobií se obávají:
a) míst, kde by mohli uvíznout;
b) pobytu v uzavřených prostorách;
c) míst, kde by jim nikdo v případě nutnosti nemohl pomoci;
d) platí možnost a) i c).

5. Relativně běžná porucha, jejíž epizodu někdy prožije přibližně 13 procent lidí, se nazývá:
a) schizofrenie;
b) bipolární porucha;
c) deprese;
d) generalizovaná úzkostná porucha.

Otázky jsou vybrány z knihy Testy k Psychologii Atkinsonové a Hilgarda (Portál, 2010). Rámcově odpovídají struktuře otázek z psychologie, obsažených v testech ze základů společenských věd na VŠ či v přijímacích zkouškách na vysokoškolský obor psychologie. Nejsou však kopií žádných konkrétně použitých testů.


SPRÁVNÉ ODPOVĚDI – část XII

1. Zažívání událostí, které lidé vnímají jako ohrožení tělesné nebo duševní pohody, definuje:
a) stres;

Výraz stres se vztahuje k událostem, které člověk vnímá jako ohrožení své tělesné nebo duševní pohody. Takové události se obvykle nazývají stresory a lidé na ně reagují stresovými reakcemi. Některé typy událostí považuje většina lidí za stresové. Tyto události mají typické vlastnosti a přirozenou reakci těla na stres. Tato reakce je adaptivní, pokud je možné před stresorem uprchnout nebo na něj zaútočit, ale může se stát maladaptivní, pokud stresor působí chronicky nebo je mimo kontrolu člověka. Stres může mít přímé či nepřímé účinky na zdraví člověka. Studium vlivu stresu a dalších sociálních, psychických a biologických faktorů na vznik nemocí se nazývá behaviorální medicína nebo psychologie zdraví.
Více o podstatě stresu: Psychologie Atkinsonové a Hilgarda (Portál, 2012), s. 584 - 586.

2. Jestliže je organismus opakovaně vystaven škodlivým podnětům, kterým se nemůže vyhnout ani z nich uniknout, může v pozdějších situacích přestat reagovat na škodlivé podněty, kterým se vyhnout lze; tento jev se nazývá:
c) naučená bezmocnost;

Teorie naučené bezmocnosti vysvětluje, jak zkušenost s nepříjemnými a neovlivnitelnými událostmi může vést k apatii a depresi. Řada experimentů prokázala, že psi umístění v klecích, jež se skládají ze dvou částí oddělených přepážkou, se naučí skákat do vedlejší části, aby se vyhnuli mírnému elektrickému šoku, který dostávají do nohou prostřednictvím vodivého roštu na podlaze klece. Pokud se několik sekund před zapnutím elektrického proudu rozsvítí světlo, psi se naučí skákat do bezpečí podle světelného signálu. Jestliže byl pes předtím uzavřen v jiné kleci, kde dostával nepředvídatelné šoky, před nimiž nemohl uniknout – nemohl tedy udělat nic, aby se vyhnul elektrickému šoku –, potom se v nové situaci jen s velkými obtížemi dokáže naučit vyhýbavé reakci. Zvíře prostě jen sedí a snáší elektrické šoky, i když by mohlo snadno přeskočit do sousední části klece a zbavit se tak nepříjemných pocitů. Naučená bezmocnost, která se projevuje apatií, uzavřením se do sebe a nečinností, se v reakci na neovlivnitelné události objevuje i u některých lidí – ale ne u všech. Původní teorie o naučené bezmocnosti musela být upravena tak, aby vzala v úvahu skutečnost, že někteří lidé se po neovlivnitelných událostech chovají bezmocně, zatímco pro jiné jsou takové události výzvou a podnětem k činnosti. Původní teorie naučené bezmocnosti nám však pomáhá pochopit, proč se někteří lidé v obtížných situacích vzdávají. Touto teorií lze například vysvětlit, proč se vězni v koncentračních táborech nebouřili častěji proti svým nacistickým věznitelům. Dospěli k přesvědčení, že jejich situace je beznadějná, a proto se ani nepokusili o útěk. Stejně tak se o odchod z domu nepokoušejí některé ženy, které jejich manžel bije. Často říkají, že jsou v bezvýchodné situaci, a neodejdou, protože mají strach z manžela nebo nemají peníze, aby se mohly postarat o sebe a své děti.
Více o apatii, depresi a naučené bezmoci: Psychologie Atkinsonové a Hilgarda (Portál, 2012), s. 594.

3. Které z následujících tvrzení je nesprávné?
a) Lidé často užívají strategie zvládání zaměřené na emoce tehdy, když jsou problémy ovlivnitelné.

Lidé používají zvládání zaměřené na emoce proto, aby se svými emocemi nenechali pohltit a aby mohli začít jednat a řešit své problémy. Zvládání zaměřené na emoce používají také tehdy, když je samotný problém nezvladatelný. Člověk se snaží zvládnout negativní emoce mnoha způsoby. Někteří badatelé je rozdělili na behaviorální a kognitivní strategie. Mezi behaviorální strategie patří například tělesné cvičení a pohyb, požívání alkoholu nebo jiných drog, vybíjení vzteku a hledání emoční podpory u přátel. Mezi kognitivní strategie patří dočasné odložení problému stranou („nestojí to za ty starosti“) a snížení hrozby změnou významu situace („její přátelství pro mě není zas tak důležité“). Součástí kognitivních strategií často bývá i přehodnocení situace. Některé behaviorální a kognitivní strategie jsou adaptivní a jiné (například opíjení se) jsou zdrojem dalšího stresu. Vyhledání emoční opory u druhých lidí je strategií, která lidem pomáhá, aby se dokázali přizpůsobit tlaku emočních i fyzických stresorů.
Více o zvládání stresu zaměřeném na emoce: Psychologie Atkinsonové a Hilgarda (Portál, 2012), s. 610 - 613.

4. V každodenním životě se běžně objevují např. tyto konfliktní motivy:
c) nezávislost versus závislost;

Konflikt může nastat, když proti sobě stojí dvě vnitřní potřeby nebo motivace. V naší společnosti se nejčastěji vyskytují obtížně řešitelné konflikty mezi následujícími motivy:

- Nezávislost versus závislost. Ocitneme-li se v obtížné situaci, někdy si přejeme, aby se nás někdo postaral a vyřešil naše problémy. Jenže nás vždycky učili, že máme stát na vlastních nohou. Jindy zase toužíme po nezávislosti, ale okolnosti nebo druzí lidé nás tlačí do závislého postavení.

- Důvěrný vztah versus osamělost. Touha mít blízkého člověka a sdílet s ním nejvnitřnější myšlenky a emoce se může střetávat se strachem ze zranění nebo odmítnutí, pokud se ve vztahu příliš otevřeme.

- Spolupráce versus soutěžení. Naše společnost klade důraz na soutěžení a úspěch. Soutěžení začíná již v raném dětství mezi sourozenci, pokračuje ve školním věku a vrcholí v podobě obchodní a profesní rivality. Současně jsme ale nabádáni k tomu, abychom spolupracovali s ostatními a pomáhali jim.

- Impulzivnost versus morální normy. Každá společnost do jisté míry reguluje impulzy. Obsahem učení v dětství je především zvnitřňování kulturních příkazů a zákazů. Impulzy se často dostávají do konfliktu s morálními normami v oblasti sexu a agrese. Porušení norem může vyvolat pocity viny.

Uvedené čtyři oblasti jsou největším potenciálním zdrojem závažných konfliktů. Snaha nalézt přijatelný kompromis mezi protichůdnými motivy může vyvolávat značný stres.

Více o vnitřních konfliktech: Psychologie Atkinsonové a Hilgarda (Portál, 2012), s. 588 - 589.

5. Přetrvávající syndrom zvaný posttraumatická stresová porucha se projevuje následujícími příznaky:
a) pocity otupělosti a odcizení;
b) opakované prožívání traumatu ve vzpomínkách a snech;
c) poruchy spánku, potíže se soustředěním a nadměrná ostražitost;
d) všechny výše uvedené příznaky.

Nejčastější reakcí na stresor je úzkost. Lidé, kteří přežili události přesahující hranici běžného lidského trápení (přírodní katastrofy, znásilnění, únos), někdy trpí řadou symptomů souvisejících s úzkostí. Tento stav označujeme jako posttraumatickou stresovou poruchu (post-traumatic stress disorder – PTSD). Existují čtyři skupiny symptomů PTSD. První skupina symptomů se projevuje hlubokým odtržením od každodenního života. Postižení lidé uvádějí, že jsou zcela otupělí, jako by postrádali veškeré emoční reakce. Připadají si odcizení a mají pocit, že nedokážou navázat vztah ani s nejbližšími příbuznými a přáteli. Ztrácejí také zájem o činnosti, jimiž se dříve zabývali. Druhou skupinou symptomů je opakované prožívání traumatu. Postiženým lidem se každou noc zdá o tom, co prožili, a bojí se usnout. I v bdělém stavu se v duchu neustále vracejí k prožitému traumatu. Třetí skupinou symptomů jsou poruchy spánku a soustředění a nadměrná ostražitost. Postižení lidé se někdy chovají, jako by byli neustále ve střehu a čekali na náznaky toho, že se traumatická situace bude opakovat. I když netrpí opakujícími se nočními můrami, spí neklidně a probouzejí se vyčerpaní. Posttraumatická stresová porucha se může rozvinout bezprostředně po katastrofě nebo ji může vyvolat případný menší stres prožitý o několik týdnů, měsíců, nebo dokonce let později. Může trvat dlouhou dobu.
Více o úzkosti: Psychologie Atkinsonové a Hilgarda (Portál, 2012), s. 589 - 593.


Průměrné hodnocení (2 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0