Portál.cz > Aktuality > Rozhovor: Filip Tesař

Rozhovor: Filip Tesař

Autor: Petr Matějček | Datum: 6.6.2007

Přinášíme vám rozhovor s Filipem Tesařem, autorem knihy Etnické konflikty. Filip Tesař vystudoval etnologii na Filozofické fakultě UK a v současné době je pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Od roku 1990 provádí terénní výzkumy etnických konfliktů na Balkáně a stal se jejich přímým účastníkem. Z osobně prožitých událostí čerpá i ve své knize.

Na úvod vás poprosím o stručnou charakteristiku významu „etnický konflikt“. Co všechno si pod ním laik může představit?

První, co si laik často představí, je krev a násilí. Tento obrázek je v posledních patnácti letech zprostředkován televizními zprávami a vyvolává dojem chaosu, v němž se lidé z iracionálních důvodů navzájem vraždí. Chaos lidi děsí. Etnický konflikt však většinou není násilný (nebo je násilný jen v omezené míře) a není ani tak chaosem, jako specifickým společenským řádem, jehož úhelným pravidlem je, že lidé jsou kolektivně posuzováni podle své etnické (náboženské, rasové apod.) příslušnosti. Etnický konflikt je tedy situace, kdy se etnická příslušnost nějakého člověka stane důležitější, než jeho osobní vlastnosti. To se opírá o přirozený lidský sklon pokládat se nadřazené lidem, kteří se od nás kolektivně liší: jazykem, chováním, náboženstvím, barvou pleti. Mnozí bílí Američané cítili přirozeně nadřazenost nad černochy, mnozí Němci nadřazenost nad Židy a Čechy, mnozí židovští Izraelci cítí nadřazenost nad Araby, mnozí Češi zase nad Romy. Když se takový pocit nadřazenosti systematicky vtělí do společenského a politického řádu, můžeme hovořit o etnickém konfliktu (třebaže takovou situaci privilegovaná skupina jako konflikt většinou nevnímá). Násilí je až dalším stupněm etnického konfliktu, třebaže k sobě poutá nejvíce pozornosti.

Pokud se na etnické konflikty podíváme z historického hlediska, dá se říci že se postupem času kultivovaly nebo jejich míra i intenzita zůstává na obdobné úrovni?

Během lidských dějin počet a intenzita etnických konfliktů spíše vzrůstaly. Plodnou půdou byly situace, kdy se zvyšovala úroveň státní organizace, rostly možnosti komunikace (např. rychlou urbanizací) a masového ovlivňování kolektivního myšlení, a také tam, kde docházelo k setkáním velmi odlišných společenství bez předchozích zkušeností. Míra etnických konfliktů určitě nápadně vzrostla během 19. století v souvislosti s budováním moderních národních států opírajících se o historické vědomí, a jejich intenzita se mnohdy zvýšila během 20. století díky novým technikám masové manipulace, kterou přinesly totalitní režimy. Nezdá se, že by etnických konfliktů mělo přibývat spolu se sílící globalizací: žádný vztah mezi zapojením určité země do globalizačních procesů a etnickými konflikty uvnitř jejích hranic nebyl prokázán.

Jsou na naší planetě místa, kde k etnickým konfliktům dochází nejčastěji nebo vznikají celoplošně a prakticky všude kde žijí národy a lidé?

Etnické konflikty najdeme na všech kontinentech a ve většině zemí, v naprosté většině však jde o konflikty nenásilné. Ty násilné, které si lidé většinou ztotožňují s etnickými konflikty jako takovými, najdeme ve zvýšené míře v autoritativních a totalitních režimech, které takové konflikty často cíleně vyvolávají, dále ve formálně demokratických státech bez hlubší demokratické tradice, v nichž dominuje jedna etnická složka, obecně ve státech, které svou autoritu opírají o nacionalismus. Takové konflikty se samozřejmě nevyhnou ani vyspělým demokratickým státům, avšak v menší míře a mají nižší intenzitu. 

V knize se zmiňujete o důležité roli vůdcovství. Pokud má početná skupina lidí silného vůdce, který udává jasný směr, zvyšuje se tak i její síla a celistvost. Mohl byste vzpomenout některé z významných vůdců, kteří se zapsali do historie etnických konfliktů? 

Začneme-li těmi nejznámějšími jmény, určitě by neměl chybět Adolf Hitler, jehož osobní podíl na genocidě Židů byl značný, jak tím, že rozhodoval nejvíce ze všech, ale také právě tím, že udával směr, modeloval postoj k Židům pro celou společnost. Z nejnovějších dějin uveďme srbského prezidenta Slobodana Miloševiće a chorvatského prezidenta Franjo Tuđmana, kteří založili svou moc na nacionalistické propagandě a nasměrovali své národy do vražedné konfrontace (později jim zčásti sekundoval i bosenský prezident Alija Izetbegović). Z jiných oblastí světa jmenujme například rwandského prezidenta Juvénala Habyarimanu, který dvacet let systematicky podporoval hutuský nacionalismus a hutuskou politickou hegemonii. Všichni jmenovaní na pozadí etnického konfliktu vybudovali systém osobní moci.
Ze starších dějin můžeme zmínit třeba Kryštofa Kolumba, který na karibských ostrovech vybudoval systém založený na etnické segregaci a zotročení původních obyvatel. Udal směr, jímž se dále ubíral vztah Španělů k Indiánům, a odstartoval vlastně novou éru etnických konfliktů na tomto kontinentě.

Zajímavou souvislost najdeme mezi etnickými konflikty a organizovaným zločinem. Heslo „zbraně za drogy“ není ve světě neznámé. Mohl byste nám říci něco o praktikách etnonacionálních hnutí?

Pokud se etnické organizace či hnutí rozhodnout pro ozbrojený boj proti vládě daného státu, nemohou uspět bez patřičného množství peněz. Častým zdrojem peněz bývá diaspora, z níž těžili a těží šrílanští Tamilové, Chorvaté, Albánci či Irové a později severoirská IRA. V jejím případě můžeme dobře sledovat postupný přerod. Když se počátkem 70. let omezily možnosti IRA získávat peníze mezi americkými Iry, soustředila se na domácí zdroje – legální i ilegální. Začala podnikat v městské dopravě, zejména v Belfastu, kde díky pevné vnitřní organizaci a disciplíně vytlačila městský dopravní podnik na okraj. Přivydělávala si pašováním dobytka a aut do Irska, vymáhala poplatky „za ochranu“, kradla kamióny, zvláště častým prostředkem financování se staly přepady pošt. Nutnost získat peníze na zbraně změnila původní ideál bojovníka za svobodu v ozbrojeného lupiče, a ačkoli IRA vydávala všechny tyto činy za „vojenské akce“, bylo stále jasnější, že hlavní náplní její činnosti se staly kriminální aktivity. Jednu mez však IRA nikdy nepřekročila: nepašovala ani neprodávala drogy. Z podílu na drogovém obchodu byly obviňovány baskická ETA, šrílanská LTTE, kurdská PKK, libanonský Hizballáh, etnické guerrilly v Barmě. Obchod s drogami slibuje při nízkých nákladech vysoký zisk, a ozbrojená etnická hnutí, sestávající ze zkušených bojovníků a vnitřně organizovaná podobně pevně, jako skupiny organizovaného zločinu, mohou těmto skupinám úspěšně konkurovat.

Jak jsou na tom Češi, co se týče etnických konfliktů?

Češi dnes žijí v prakticky jednonárodním státě, zřetelný je pouze konfliktní postoj vůči Romům, případně méně vyhraněný postoj vůči imigrantům z Ukrajiny či dalších zemí. Českou minulost provázel po dlouhou dobu také antisemitismus, ten se však posouvá na okraj. České vnímání dějin je ovšem v laické rovině dosud silně zatíženo historickým konfliktem s Němci. Pod jeho dojmem, upevňovaným téměř po celé 20. století, mnoho Čechů zaujímá nejen vůči Němcům, ale i vůči mnoha jiným národům konfliktní postoj, ať už útočný nebo obranný. Tento sklon vidět v jiných národech kolektivní hrozbu bude nejspíš mizet spolu s výměnou generací. 

Který etnický konflikt vás osobně nejvíce zaujal a proč?

Asi nejvíc mne zaujaly dva konflikty, oba z bývalé Jugoslávie, s nimiž jsem se dostal do přímého kontaktu z obou stran. Tím prvním je chorvatsko-muslimský konflikt ve střední Bosně, který jsem mohl zblízka, skoro z perspektivy jeho řadového účastníka – zažil jsem tehdy i cestování s konvojem uprchlíků - sledovat jeho rozvoj od počáteční nedůvěry přes jednotlivé incidenty až k otevřené válce. Viděl jsem, jak ovlivňuje chování a myšlení lidí, jaký dopad má na jejich životy. Ten druhý konflikt se odehrával na jižním cípu Kosova mezi místními Albánci a slovanskými muslimy – Gorany, který se zastavil těsně na hranici násilné konfrontace. Mohl jsem zde studovat, proč se zastavil. Na jedné straně zde vládla z obou stran kolektivní nedůvěra, byly tu i jisté špatné zkušenosti z dávnější doby i posledních let, vzpomínky na nadvládu jedněch nad druhými, komunikaci bránila jazyková bariéra. Na druhé straně existovalo množství drobných nitek, které obě společenství propojovaly a dohromady potvrzovaly jistou kulturní blízkost, která zabránila otevřenému konfliktu, k jakému došlo například mezi Albánci a Srby. Upřímně mne také zajímá česko-německý konflikt, protože jeho aktérem je můj národ a odehrával se v mojí zemi, a trochu možná i proto, že mám – jako mnoho Čechů - zčásti německé předky. 

Jak by se dal stručně charakterizovat vztah mezi etnocentrismem a xenofobií?

Tento vztah je velmi úzký, protože obé vyvěrá ze stejných příčin. Lidé se přirozeně cítí blízcí lidem ve skupině, v níž žijí, a mají sklon vnímat cizince jako ohrožení. V etnických konfliktech působí často obě tyto síly společně, zvýšení etnocentrismu může vyvolat nárůst xenofobie a naopak, ale jedno není příčinou druhého. Z jiného úhlu pohledu je etnocentrismus přeneseným vnímáním příbuzenství, xenofobie pudovou obranou životního prostoru.

Vidíte nějaké globální řešení, jak etnickým konfliktům v budoucnu zamezit nebo je lidská řevnivost a bojechtivost prostě v nás a proto k třenicím etnik bude docházet neustále?

Přirozená řevnivost v lidech nepochybně je, ta však sama o sobě nemusí ke konfliktu vést. O nějaké vrozené lidské bojechtivosti příliš přesvědčen nejsem. Dojem bojechtivosti může vytvořit i docela malá skupina uvnitř nějakého národa, stačí k tomu dobrá organizace. Žádný národ není vůči etnickému konfliktu imunní, ale žádný není ani osudově předurčen. Protože s politickými konflikty – včetně etnických – je neoddělitelně spojen boj o moc, konfliktním situacím pomůže předcházet rozdělení moci: její dekoncentrace a decentralizace. Jakékoli soustředění moci možným konfliktům naopak nahrává. Jiným důležitým bodem je soustavná péče o sociální spravedlnost. Jakmile dopustíme, aby vznikaly a šířily se enklávy sociálního vyloučení, nahráváme tím možnosti, že sociální nespokojenost získá někde etnický nátěr. Etnickým konfliktům také vychází vstříc nacionalistické pojetí národa a z něj vycházející myšlenka národního státu, to však docela dobře může být dobovým úkazem. Identita moderních národů se většinou opírá o vyhraněné pojetí minulosti, proto také intenzita konfliktů začala narůstat v 19. století, kdy se tyto identity formovaly a odkdy také většina států získává novou ideovou náplň. Během druhé poloviny 20.století můžeme sledovat souběžný ústup nacionalistických myšlenek ze západoevropské historiografie a politiky. Tendence střetávání se na etnickém základě tedy není nijak automatická, závisí na konkrétních okolnostech. Momentálně však ve světě panují takové okolností, které na mnoha místech etnické konflikty umožňují nebo přímo vyvolávají.

Rozhovor připravil: Petr Matějček

 


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0