Portál.cz > Aktuality > Stop násilí na ženách – Karolína, příběh čtvrtý

Stop násilí na ženách – Karolína, příběh čtvrtý

Datum: 27.11.2014

25. listopad je Mezinárodní den proti násilí na ženách. Portál vám od 24. do 28. 11. přináší miniseriál pěti příběhů, které doplňují rady odbornice. Přejeme si, aby se zmíněné rady staly motivací a pomocnou rukou pro všechny ženy, které se nacházejí v podobných situacích.

Vysvobození

Přišel za mnou a já mu nechtěla otevřít. Zrovna jsem se nastěhovala do nového bytu. Bezmála vyrazil dveře, které byly docela pevné. Dveře to vydržely, ale zeď, ano… i s dveřmi… Tak jsem běžela do jiné místnosti. Řval na mě. Propadla jsem panice, neměla jsem u sebe mobilní telefon ani nic jiného. Sedla jsem si na zem, a když jsem ho viděla vejít, zakryla jsem si hlavu rukama. On mě bil a kopal do mě. Aby přestal – myslela jsem si, že mě ten večer zabije – podívala jsem se na něj a řekla: „Promiň.“ Nevím, proč jsem se mu omluvila, ale řekla jsem to několikrát. Pomalu přestával a čím víc jsem prosila o prominutí, tím byl klidnější. Jakmile byl v klidu, chytila jsem ho kolem krku a objala ho. Ne proto, že bych měla chuť to udělat, ale proto, že ho to uklidňovalo. Pak jsme spolu strávili noc. Vrátili jsme se k sobě. V té chvíli jsem věřila, že to bylo jen špatné období, že to přejde.

Věřila jsem tomu. A pak pro mě bylo nemyslitelné, že bychom nežili jako rodina. Nebyla to první krize. Neustále jsme se rozcházeli. Znali jsme se od dvaceti. Ze začátku jsme se nastěhovali do společného bytu blízko jeho rodičů. Nikdy se od nich nechtěl odloučit. Jeho matka je strašně majetnická. První hádka se odehrála, ještě když jsem Štěpána kojila. Ocitla jsem se v azylovém domě. Násilí plodí násilí. Vracela jsem mu rány, ale byla jsem fyzicky slabší. Nakonec to celé eskalovalo. Nechtěla jsem to tak. Chtěla jsem rodinu, děti … Rozhodli jsme se pro druhé dítě. Velmi brzy se to zhoršilo a bylo to moc zlé. Říkala jsem si v té chvíli, že dělám obrovskou hloupost. Jedno dítě jsem už měla a bylo to složité. Nechal mě na holičkách, jakmile jsem otěhotněla. Začal se ke mně chovat opravdu hnusně. Vzpomínám si na jednu konkrétní větu: „Seru na tebe i na to dítě, co máš v břiše, i na to dítě, co je vedle tebe.“ Tak mě napadlo, že je to dobrý důvod jít na potrat. Navíc jsem mu řekla, že to je jeho vina. Hodil se mnou o zeď a shodil mě ze schodů. A v té chvíli se ve mně něco změnilo. Nešlo už o to mít rodinu za každou cenu.

Už jsem se nechtěla pokusit zkusit to znovu. Teď mi to bylo všechno úplně jedno. Už jsem ničemu nevěřila. Přestala jsem myslet, v hlavě jsem měla prázdno, docela prázdno. Nakonec, poslední den, poslední den jeho života, jsem ho slyšela křičet. Myslela jsem, že proskočím zdí. Tak jsem se rozhodla odejít. Vstala jsem, oblékla se a šla jsem do kuchyně. Šel za mnou a vrátil se s víc než metrovou bambusovou holí. Když jsem ho s ní viděla, vzala jsem nůž ze dřezu a ukázala mu ho. Napřáhl se a já jsem běžela rovnou do obýváku pro syna. Řekla jsem si: „Je to dobré, rychle pryč, klidně bez klíčů, bez ničeho, musím pryč.“ Dorazila jsem k nohám postele. Uslyšela jsem ho za sebou a jen tak tak jsem se stihla otočit – bambusovou hůl držel napřaženou nad mou hlavou. Otočila jsem se a… bodla jsem nožem. Na bodání nožem si nepamatuji. Tuhle část si nevybavuji. Byla jsem přesvědčená, že jsem bodla jen jednou. Když jsem pak otevřela oči, zjistila jsem, že mu krev prýští ze srdce, protože ve skutečnosti, i když to nebyl můj záměr, jsem se trefila rovnou do srdce. Pustila jsem nůž, sehnula jsem se k němu a křičela jsem: „Neumírej, neumírej, nechtěla jsem, abys umřel!“ Vzala jsem ho a vedla ho až do kuchyně; tam se u dřezu zhroutil k zemi. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se to opravdu stalo. O čtyři a půl roku později si vůbec rány nožem nevybavuji. Když jsem si to uvědomila, došlo mi také, že „první dny ve vězení = první dny svobody“. Cítím se jako oběť, protože jsem žila s tyranem. Cítím vinu, protože jsem se v tom rozhodla pokračovat a protože to došlo tak daleko. Samozřejmě cítím, že jsem vinná, protože jsem své dítě připravila o otce, jeho rodičům jsem vzala syna… Nemáme právo vzít někomu život, ale mám kolem toho smíšené pocity. Říkám si také, že to je příběh dvou dospělých lidí, takže svou odpovědnost nesl i on. Já mám tu svou, a jestli to skončilo takhle, není to jen a jen moje vina.

Dostala jsem osm let nepodmíněně za rány a zranění, které vedly k usmrcení, aniž bych něco takového zamýšlela. U soudu mě důkladně vyslýchali. Kladli mi otázky jako: „Proč vás nechytil, když jste běžela do chodby?“ Jak na to odpovědět? Reagovala jsem instinktivně. Na konci tří- až čtyřhodinového výslechu už člověk mlčí. Je to zoufalé. Nebránila jsem se, protože nakonec je ticho lepší než spousta nesmyslů. U soudu trvali na tom, že k ospravedlnění mého jednání v ten večer by stačilo, aby mě uhodil, abych měla po celém těle modřiny, abych měla zlomené kosti. Na to soud čekal... Ale tak to nebylo. Několikrát jsem jim řekla: „Není tajemství, že jsem ho zabila, je to muž, se kterým jsem si prožila peklo.“ Vyprávěla jsem jim, co všechno se jindy stalo a co je dokázáno. Bylo tam dost svědků, kteří to potvrzovali. Ale u soudu viděli jen ten čin, ke kterému došlo. Soud úplně vynechal bambusovou hůl. Taky opomněl skutečnost, že jsem vzala nůž ze dřezu. To je jasný důkaz, že jsem nic takového neplánovala. Dali mi na srozuměnou, že obětí je on a já jsem viník a že pro mé jednání neexistuje omluva. Pro společnost je to možná nepřijatelné, ale pro mě tento čin znamenal vysvobození. Nedovedu si představit, že by to mohlo skončit jinak. Je třeba dodat, že si o to říkal. Pořád na to myslím. Samozřejmě, mluvím s naprostým klidem o tom, co jsem provedla, protože to beru na sebe. O to je to možná těžší pro mou rodinu, pro mého syna. Bude to mít těžké, i když o tom mluvíme velmi otevřeně. Žije u rodičů svého otce a já ho občas vídám. Brzy se s ním budu moct vídat častěji. Ve vězení jsem si musela vybrečet, vybojovat návštěvu u psychologa. Nakonec jsem dostala možnost se s jedním pravidelně vídat. Pomohlo mi to se z toho dostat.

Vstoupila jsem do života, neměla jsem nic. Moc věcí mi chybělo. Moje matka byla prchlivá. Nikdy jsem ji neslyšela normálně mluvit, jenom řvala. Bila nás, nechávala nás venku. Ve 14 letech mě vyhodila z domu. Svého otce jsem poznala, až když mi bylo dvacet. Nejhorší pro dítě je samota. Dnes mám svého otce, svou matku, své sestry. Od chvíle, kdy jsem nastoupila do výkonu trestu, mě matka začala podporovat. Dává mi to sílu; díky tomu dokážu jednat aspoň trochu konstruktivně. Když jsem vyšla z vězení, udělala jsem zkoušky a našla si práci. Mám přátele. Ten den, kdy jsem přestala fňukat, jsem se z toho dostala. Necítím lítost. Snažím se vzpomenout si, ale nedaří se mi to. Mám pocit, že jsem byla jako posedlá, jako bych byla někdo jiný. Nepoznávám ženu, kterou ze mě udělal. Svým způsobem se to muselo stát. Beru odpovědnost za všechno, co jsem udělala. Od té doby žiju. Neřekla bych, že žiju dobře, ale žiju.

SLOVO ODBORNICE LILIANE DALIGAND

Ženy se často stávají oběťmi během těhotenství; muži jsou často v té době dvojnásobně agresivní. Očekávání dítěte je ve středu násilí – vyvolává v muži pocit žárlivosti na rodící se život v těle druhého. Proto rány, které ženy utrží, jsou často namířeny na spodní část těla, na břicho. Stále se obnovuje žárlivost proti procesu stvoření. Prostřednictvím násilí proti ženě dochází k vyjádření zášti k živé bytosti, která se utváří.

Karolina měla s násilím zkušenost v dětství. Její matka křičela, vystrkovala děti ze společného prostoru. Dívka zažila extrémní osamělost a chyběla jí milující rodina. Odvržení, které prožila, a majetnictví, jemuž podlehl její partner, mají stejný účinek. V tomto typu vztahů je cosi incestního. Takto vychovaní chlapci často sahají k násilí. Od počátku jejich vztahu se snažili spolu žít, ale po příchodu prvního dítěte začaly scény a rozchody. Při každém dalším incidentu násilí potřeboval její partner uklidnit, jako by byl dítě. Fáze násilí se střídají s láskyplným a klidným obdobím, kdy muž je k partnerce přitahován spíš jako k matce než jako k ženě. Ale celý proces eskaluje, jak uvádí Karolína. Přesto se rozhodne „v tom pokračovat“, protože ho miluje, protože věří v hodnoty rodiny, které jí jako dítěti chyběly. Ale situace se opakuje. Stane se tedy, že žena dospěje k činu.

Násilí, které vyvěrá ze snahy zničit druhého v jeho odlišnosti, se týká především mužů. Naproti tomu ženy, které se dopouštějí „situačního násilí“, jednají buď v sebeobraně, nebo jde o formu vzájemného násilí. Přesně to se stalo i Karolíně. I když se snaží uniknout, když se vrátí, její partner ji ohrožuje přes metr dlouhou bambusovou holí; ona reaguje ranou nožem. Odborný posudek potvrdil, že bodla vícekrát. „Byla jsem přesvědčená, že jsem bodla jen jednou.“ Tato absence rozlišovacích schopností je v takových okamžicích častá. Původkyně násilného činu jedná v jakémsi záchvatu zuřivosti, a tudíž příliš nevnímá, co dělá. Často se ženy nesnaží svůj čin skrývat. Okamžitě se ke všemu doznávají a litují toho. To je i případ Karoliny, která okamžitě zavolala pomoc.

Jestliže Karolina v jednom okamžiku svého činu lituje, po absolvování psychoterapie, kterou pak podstoupila, říká: „Svým způsobem se to muselo stát. Beru na sebe odpovědnost za všechno, co jsem udělala.“ Současně uznává, že kruh násilí, ve kterém se oba pohybovali, byl smrtonosný.

Je jisté, že Karolina je „vinna tím, že připravila druhého člověka o život“, ale měla by být plně zproštěna viny jako právní subjekt a soudci by měli naslouchat její pravdě o oběti a původci násilí. Byla však více považována za agresora než za oběť, soud jí nevěřil, že svůj čin neplánovala. Výsledkem je následující paradox: musela by být ubita k smrti, aby jí někdo naslouchal!

„Došlo mi, že ‚první dny ve vězení = první dny svobody‘.“ Svým činem se Karolina vysvobodila z tísnivého vězení, které jí připravil její muž. Když byla vzata do vazby, uvědomila si tento paradox: žije a vysvobodila se ze smrtonosné situace. U této mladé ženy je pozoruhodné, s jakou vehemencí se pouští do dalšího života. Stále mluví o životě – „vzala jsem mu život“ – nikdy o smrti. Má pravdu: smrt se nedává, život ano. Dává průchod životu a její odhodlání je toho důkazem. Díky práci, kterou na sobě ještě ve vězení odvedla, je dokonce příkladem odolnosti. Bojuje za to, aby mohla navštěvovat psychologa, a stejně tak když z vězení odchází: aby získala práci, složí zkoušky a pomalu se opět staví na nohy. Nádherně o tom mluví v závěru: „Beru odpovědnost za všechno, co jsem udělala. Od té doby žiju. Neřekla bych, že žiju dobře, ale žiju.“

Liliane Daligand , psychiatrička, profesorka soudního lékařství, působí jako soudní znalkyně a pracuje v asociacích poskytujících ochranu a ubytování ženám, které byly podřízeny násilí, a jejich dětem.

Více v knize L. Daligand Násilí v partnerských vztazích.

 

 

Přečtěte si:
Dominka - příběh třetí
Ema - příběh druhý
Kamila - příběh první

Doporučujeme také další knihy:

D. Ševčík, N. Špatenková a kol.: Domácí násilí. Také jako e-kniha.

D. Schwartz: Týraná. Také jako e-kniha

Heinz-Peter Röhr: Zneužití

B. Gordon: Tančím tak rychle, jak dokážu. Také jako audiokniha na CD nebo v mp3. Také jako e-kniha.

Y. Poncet-Bonissol: Psychický nátlak v rodině


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0