Portál.cz > Aktuality > Stopařem na této zemi - tak se cítí Ladislav Heryán

Stopařem na této zemi - tak se cítí Ladislav Heryán

Datum: 6.10.2017

„Co je protikladem strachu?“ zeptal jsem se. Důvěra, řekli jedni, odvaha, říkali jiní, ale někteří z nich řekli to, co si myslím i já: protikladem strachu je láska. To je jedna z myšlenek, jež v nové knize Ladislav Heryán vyslovuje, a v dnešní době plné kdejakých démonů, kteří schválně podněcují strach, jsou jeho slova velice podnětná.

Stopařem na této zemi - tak se cítí Ladislav Heryán

Kniha je jakýmsi volným pokračováním úspěšné knihy Exotem na této zemi. I v nové knize se Ladislav Heryán s laskovostí vypráví o drsné realitě našeho světa a ještě hlouběji se vztahuje k lidem, kteří jsou ve společnosti menšinou: homosexuálům, muslimům či Vietnamcům. Kniha také v některých kapitolách více odráží něco z toho, čím naše společnost žije poslední dobou.

Podtitul knihy zní O Boží velkorysosti mezi námi - podle autora je totiž právě velkorysost jedním z důležitých úhlů pohledu na samu podstatu Boha a cestou k naplněnému osobnímu životu i k otevřené společnosti.

Čtěte také: Exotem na této zemi

Ukázka:

SLOVO NA ZÁVĚR

Chtěl jsem napsat knihu o Boží velkorysosti mezi námi. Je možné, že se nakonec jeví jako příliš politicky laděná, a proto cítím potřebu vše trochu uvést na pravou míru.

Jen málokdy se mi stane, že bych se rozplakal nad knihou, ale stane se. Stalo se mi to, když jsem nedávno dočetl knihu Patti Smith Just Kids (Jsou to jenom děti). Jedná se o strhující příběh životního přátelství básnířky a rockové zpěvačky Patti Smith a fotografa a výtvarníka Roberta Mapplethorpa.

Přečtěte si rozhovor s Ladislavem Heryánem

Robert, jedenadvacetiletý, citlivý a životem se tak tak protloukající umělec se ujme stejně staré, tehdy zoufalé a hladové Patti poté, co dorazila z amerického venkova do New Yorku a marně se zde snaží uchytit. Píše se rok 1967. Díky poctivosti, zpočátku zaplacené krutou chudobou, se oba postupně stávají slavnými a respektovanými umělci. Jejich nesmírně krásné přátelství trvá dvacet let. Patti vstupuje do manželství, Robert je homosexuál a roku 1989 umírá na AIDS. Je mu 42 let. Robert Patti den před svou smrtí prosí, aby jejich příběh sepsala. Patti slibuje, ale sílu k tomu sbírá celých dvacet let. Kniha v Americe vychází v roce 2010 a ještě téhož roku získává americké ocenění National Book Award.

Co mne dojalo k slzám? Jsou to zejména poslední stránky jejich příběhu.

„Je ještě mnoho jiných příběhů, které bych mohla napsat o Robertovi, o nás. Ale tohle je ten, který si přál, abych vyprávěla. Splnila jsem tak svůj slib. Byli jsme jako Jeníček a Mařenka a odvážili jsme se do černého lesa světa. Byla tam pokušení, čarodějnice a démoni, o kterých se nám nikdy ani nezdálo, a byla tam nádhera, kterou jsme si dokázali představit jen částečně.“

V roce, kdy Robert zemřel, 1989, se narodila naše demokracie. Jako Jeníček a Mařenka se vydala do černého lesa světa, plného pokušení, čarodějnic a démonů, ale také plného nepředstavitelné nádhery. Jedním z démonů byla neviditelná ruka trhu a jedním z pokušení myšlenka, že svoboda je naprostá bezuzdnost. Ostnaté dráty na našich hranicích tak například nahradily červené neony bordelů.

Skutečnou, nepředstavitelnou nádheru demokracie však po počátečním opojení svobodou museli Jeníček s Mařenkou teprve objevit. Oba se za těch necelých třicet let naší demokracie sice stali dospělými, ale nevím, zda dospěli skutečně. Jedním z důvodů, který mne k této domněnce vede, je totiž otázka, zda se Jeníček s Mařenkou onoho černého lesa světa nezačali bát. Jsem přesvědčen, že skutečnými démony dnešní doby nejsou Putin, Trump, Babiš nebo Zeman – skutečným démonem naší doby je strach.

Jednou jsem při semináři studenty požádal, aby napsali, co se jim začne honit hlavou při slově „strach“. Strach je oprávněnou emocí a mne překvapilo, kolik se ho najednou ze srdcí těch mladých lidí vylilo. Nejvíce se bojí budoucnosti.

Je důležité, jak se svým strachem nakládáme. Jednou z reakcí může být lhostejnost a rezignace na to, co se kolem mne děje, „musím se přece především postarat sám o sebe“, ale takoví studenti se zpravidla na mé semináře a do naší školy nehlásí.

„Co je protikladem strachu?“ zeptal jsem se. Důvěra, řekli jedni, odvaha, říkali jiní, ale někteří z nich řekli to, co si myslím i já: protikladem strachu je láska.

Chceme-li se strachu postavit a nechceme-li se uzavřít jen do sebe a do svých rodin, potřebujeme lásku, lásku k onomu temnému lesu plnému démonů a čarodějnic, a zároveň plnému nepředstavitelné nádhery.

Chceme-li takovou lásku mít, potřebujeme nějakou silnou osobní spiritualitu. Je jedno, bude-li jejím zdrojem a cílem Bůh, anebo třeba vědomí o životě jako o „radostné spoluúčasti na zázraku Bytí“, jak s pokorou říkal Václav Havel. Jen bude-li motivací našeho života láska, snad i zakotvená v nějaké vyšší, nás přesahující skutečnosti, budeme moci správně porozumět heslu, které dal Havel do vínku naší demokracii: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Jen tady může snaha o budování demokracie, jediného pro nás možného společenského systému dnešní doby, zapustit své kořeny.

Jak vidíme, politika, spiritualita a demokracie se protínají snad v tom, že mohou opravdu dobře fungovat jen z lásky. Je ale třeba mít k ní odvahu, a odvahu k lásce můžeme klidně nazvat velkorysostí. Obrazem skutečné velkorysosti je pak Ježíš, který „ač bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli“ (2K 8,9). Ona totiž, aby mohla být ziskem, v sobě vždy musí nést ztrátu. Jestliže velkorysost nemá být naivitou nebo obchodem, nýbrž skutečně budující silou, musí být zakotvena v něčem vyšším, co i ve ztrátě živí její naději. Je principem, na kterém tento Bohem stvořený vesmír vznikl a funguje, ale jen proto, že Bůh se nikdy nevyčerpá. On je velkorysostí samou, tím, čemu jinak říkáme Milost.

* * *

knihu koupíte na našem e-shopu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0