Portál.cz > Aktuality > Zvítězí morálka, nebo poslušnost k autoritě? Experimenty Stanleyho Milgrama naznačují, že spíš to druhé

Zvítězí morálka, nebo poslušnost k autoritě? Experimenty Stanleyho Milgrama naznačují, že spíš to druhé

Datum: 30.10.2017

Poslechnete autoritu, i když vás nabádá k něčemu, o čem víte, že je to špatné? Jste přesvědčeni o tom, že ne? Pak byste si měli přečíst tuto knihu, která přináší záznamy z experimentů psychologa Stanleyho Milgrama, které v 60. letech změnily způsob, jímž vnímáme morálku a svobodnou vůli. Nejspíš si pak svou dopovědí nebudete tak jisti...

Zvítězí morálka, nebo poslušnost k autoritě? Experimenty Stanleyho Milgrama naznačují, že spíš to druhé

Jak píše v předmluvě Philip Zimbardo, psycholog proslulý jiným - tzv. vězeňským - experimentem, dva zásadní a základní příběhy západní kultury, totiž Luciferův pád do pekel a vyhnání Adama a Evy z ráje, majíjedno společné: jde o ponaučení o strašlivých důsledcích neposlušnosti vůči autoritě. Tyto důsledky jsou tak hrozné, že z nich vyplývá jediný možný závěr: autoritu je třeba poslouchat. A tento postoj také sdílí prakticky všechny společnosti po celé věky, předává se z generace na generaci, je brán jako samozřejmý a upevňován nejrůznějšími autoritami: rodiči, učiteli, nadřízenými, politiky a hlavně diktátory, kteří chtějí, aby jejich slovo bylo uposlechnuto bez odporování nebo zpochybňování.

Čtěte také: Gustave Le Bon - Pschologie davu

Dvacáté století ale naopak přineslo mnoho hrůzných ponaučení o strašlivých důsledcích poslušnosti vůči autoritě, autoritě nespravedlivé. Tuto slepou poslušnost, jejímž nejstrašnějším projevem byly koncentrační tábory nacistického Německa, se rozhodl v šedesátých letech prozkoumat americký psycholog Stanley Milgram.

Milgrama zajímalo, jak to, že Němci tak snadno uposlechli nacistické autority při diskriminaci Židů a nakonec dopustili holokaust. Uvažoval o tom, zda by se něco takového mohlo stát v jeho zemi. Panovalo sice ibecné přesvědčení, že ve Spojených státech by něco takového nebylo možné, ale Milgram si tím nebyl tak docela jist: nelze přeci věřit v dobrotu lidí, když spoustu zla na světě napáchali obyčejní a snad kdysi a v jádru hodní lidé, kteří jen poslouchali příkazy. Tak se zrodila série slavných experimentů s elektrošoky, které dokázaly, že se většina lidí nedokáže vzepřít nespravedlivé autoritě, i když její příkazy přestaly dávat smysl a odporují morálním zásadám dotyčného.

Milgram ale neprovedl jen jednu studii, ale hned devatenáct experimentů s nejrůznějšími lidmi. V obecném povědomí je představa o těchto experimentech zkreslená, a právě proto je důležité, že tato kniha přináší záznamy ze všech těchto studií.

Knihu koupíte v našem e-shopu.

Ukázka:

Jednotlivci čelí autoritě, II

Karen Dontzová, zdravotní sestra (experiment 8)

Karen Dontzová se představuje jako čtyřicetiletá žena v domácnosti, která posledních šest let pracuje na částečný úvazek jako diplomovaná zdravotní sestra. Její manžel je instalatér. Je katolička a její matka se narodila v Československu. Paní Dontzová mluví neobvykle pomalu a nevýrazně, z její řeči vyzařuje skromnost a pokora, jako by neustále říkala: „Jsem jenom obyčejná ženská, moc ode mě nečekejte.“

Během experimentu je nervózní.

Při 225 voltech se obrací k experimentátorovi a váhavě, aby se ho nedotkla, říká: „Nechce se mi to udělat.“

Experimentátor jí dá pokyn, aby pokračovala, a ona ho bez dalších poznámek poslechne. Dříve než udělí šok o síle 345 voltů, ukáže na štítek s upozorněním NEBEZPEČÍ.

Experimentátor poznamená, že šoky jsou sice bolestivé, ale nezpůsobí trvalé poškození tkáně. Paní Dontzová uzná jeho poznámku se slovy: „Budu pokračovat, pokud to není nebezpečné.“ Sedí na krajíčku židle, ale dvojice slov předčítá monotónním hlasem. Když žák neodpovídá, zeptá se: „Mám pokračovat až do konce, pane? Doufám, že je v pořádku.“

Začne si pro sebe nezřetelně mumlat. Když ji experimentátor vybídne, aby pokračovala a použila vypínač se 450 volty, řekne znepokojeně a neobyčejně pokorně: „Co když se tomu člověku něco stalo, pane?“

Ale pokračuje.

V rozhovoru po skončení experimentu odpovídá velmi pomalu. Dokonce, i když jí řekli, že žák nedostával žádné šoky, stále si myslí, že účelem experimentu bylo zkoumat vliv trestu na učení. Zdůrazňuje, že dělala to, co jí řekl experimentátor, a zdá se, že je spokojená se svou povolností. Prohlašuje, že byla nervózní, protože ví, že v běžných zásuvkách je napětí 210 voltů a že „většinu lidí to může zabít“. Zdůrazňuje, že při pokusu byla nervóznější než v nemocnici, protože „v nemocnici vím, jaká mám práva, ale tady jsem to nevěděla“.

Tazatel: Uvažovala jste o tom, že byste v některém okamžiku přestala?

Paní Dontzová (nevzrušeně): Říkal: „Pokračujte.“ Poslechla jsem. Řekla jsem mu: „Myslím, že bych neměla pokračovat.“ On řekl: „Pokračujte v experimentu.“

Tazatel: Co by musel pan Wallace (žák) říct, abyste nepokračovala?

Paní Dontzová: Nic takového mě nenapadá.

Paní Dontzová poukazuje na to, že zdravotní sestry v nemocnici mají právo zpochybnit lékařovo nařízení, pokud se zdá, že je pro pacienta škodlivé.

„Pokud se mi nezdá dávkování léku, mohu se lékaře třikrát zeptat: ‚Trváte na svém příkazu?‘ A když mi řekne, abych pokračovala, a já vím, že dávka je vyšší než obvykle, mohu ho upozornit na to, že je to moc vysoká dávka. Neznamená to, že jsem lepší než on, ale můžu říct: ‚Opravdu chcete, aby dostal tak velkou dávku, pane doktore?‘ a potom to mohu zopakovat. A ještě mám právo vznést tu otázku u nadřízeného.“

Při experimentu „zpochybnila“ použité napětí, ale spokojila se s experimentátorovými odpověďmi. Všimněte si, že nejsilnější reakcí na lékařovu autoritu je, že přednese záležitost nadřízenému. Kromě toho je zřejmé, že paní Dontzová hovoří spíše o postupu uvedeném v nemocniční příručce a nepopisuje své osobní sklony.

Tazatel: Měla jste někdy v nemocnici příležitost použít tento postup?

Paní Dontzová: Ano.

Tazatel: Častokrát?

Paní Dontzová: Ne, opravdu jenom vzácně. Vlastně tam pracuji šest let a myslím, že jsem měla pochybnosti o dávce jenom jednou.

Tazatel: Co jste si myslela o těch výkřicích? Připadaly vám skutečné?

Paní Dontzová: Ano! Opravdu jsem si dělala starosti o toho člověka. Bála jsem se, že má infarkt. Říkal, že má potíže se srdcem. Ano, vím, že se to může stát.

Paní Dontzová je skromná osoba mírné povahy, chová se jako unavená hospodyňka. Nehádá se. Spolehlivě vykonává své povinnosti v nemocnici a nedělá kolem toho rozruch. Má klidné vystupování, které vyhovuje pacientům i lékařům. Má nekomplikovaný vztah k autoritám. Proto se rozhodla pracovat v nemocnici, kde panuje shoda mezi její mírnou povahou a požadavky, které na ni klade autorita.

V závěru rozhovoru si paní Dontzová dodá odvahu a zeptá se: „Mohla bych vědět, jestli některý z mužů pokračoval až k 450 voltům?“

Tazatel odpoví, že by ho zajímal její názor na tuto záležitost. Paní Dontzová odpoví: „Ne, nemyslím si, že by muži uposlechli.“

Knihu koupíte v našem e-shopu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0