Portál.cz > Úvodní stránka Bezpečná vazba – vazba pro přežití

Bezpečná vazba – vazba pro přežití

Kojenci potřebují uspokojit své základní potřeby, nejen fyziologické, ale také vztahy, vazby a objevování. Nedá se jich, resp. jejich ukojení, delší dobu nedbat, aniž by se objevily symptomy stresu či různých nemocí. Časově omezené neuspokojení potřeb a senzorických vjemů lze zvládnout snadněji, dlouhodobě však vede ke stejným symptomům, jaké můžeme vidět u zanedbávaných dětí.

Uspokojení všech těchto základních potřeb je také neodmyslitelným předpokladem pro rozvoj lidské schopnosti vytvářet vztahy k druhým lidem, žít s nimi a dorozumět se.

Pro rodiče je nanejvýš důležité, aby věděli, že kojenci ještě nejsou schopni sami dostatečně regulovat větší stres, nedokážou se tedy sami uklidnit. Potřebují proto od počátku přinejmenším jednu blízkou osobu, která citlivým tělesným kontaktem, něžným dotekem, očním kontaktem a chápavými slovy pomůže jejich stres regulovat a odbourat jej (vnější regulace). Tímto způsobem blízká osoba také kojenci zprostředkuje pocit emocionální jistoty. Teprve mnoha zkušenostmi s takto napomáhající regulací zvenčí se kojenec naučí, jak regulace stresu funguje. Během času si pak, díky všem společným prožitkům citlivého utišení blízkou osobou ve stresujících situacích, postupně vytváří schopnost stres zvládnout sám (autoregulace).

Potřeba kojence získat emocionální jistotu tělesným kontaktem s blízkou osobou není aktivní stále. Zvláště silně se projevuje, když se kojenec cítí sám nebo zažívá strach. Odloučení od blízké osoby je jednou z hlavních událostí, které u kojence aktivují potřebu vazby, ale tuto potřebu mohou vyvolat také jiné zážitky, které kojenci nahánějí strach. Jsou to situace, které se odehrávají v jeho okolí a mohou jej vylekat, jako například štěkot psa či hlasitá slova rodičů, později, ale také již v průběhu prvního roku života, nepříjemné sny a noční můry. Tělesný kontakt dokáže potřebu uspokojit nejlépe – při větším vzrušení nestačí utišovat kojence slovy, ve všech kulturách se potřeba vazby nejlépe uspokojuje tělesným kontaktem. Tělesná blízkost kojenci také signalizuje, že jej jeho lidé berou k sobě, utiší jej a poskytnou mu ochranu před nebezpečím. Díku tomu se cítí a je „v bezpečí“. Ve všech dobách takto vzrůstala šance kojence na přežití.

Regulace stresu a bezpečná vazba

Různými citlivými interakcemi, například tělesným kontaktem, se blízké osobě zpravidla podaří uspokojit dětskou potřebu vazby, je-li její aktivace vyjádřena třeba pláčem. Pokud se tak nestane, např. matka kojence nevezme do náručí, bude dítě plakat stále více, až nakonec propadne panice. Takové stavy jsou pro kojence nanejvýš rozčilující, protože přetěžují jeho systém regulace stresu. Dítě zažívá pocit paniky, smrtelného strachu, připadá si naprosto bezmocné, opuštěné, vydané cizímu světu napospas. Jestliže kojence už přemohla panika, nereaguje na oslovení. Na fyzické úrovni došlo k aktivaci nervového systému zodpovědného za boj nebo útěk (sympatický nervový systém). Protože ale pro kojence ani boj, ani útěk nepřipadají v úvahu a nemá možnost se sám ze stresující situace osvobodit, nakonec zcela náhle oněmí a současně „zamrzne“, zablokuje se. To je speciální nouzová reakce mozku na panickou situaci, označovaná také jako „vypnutí“. Tato reakce znamená „vypnutí“ pocitů, jako jsou panika a strach, ale také vnímání bolesti. Kojenec ve svém chování navenek neprojevuje žádné pocity, ani paniku nebo strach, staví se mrtvým. V nitru, v jeho těle, však velké vzrušení přetrvává. Výsledkem může být, že ještě o léta později, dokonce v dospělosti, může tělo reagovat symptomy a bolestí, když ranou zkušeností s bolestivými vjemy v jeho kojeneckém věku bylo „vypínání“ a žádná blízká osoba v situacích panického vzrušení kojenci nepomohla.

Zvenčí je možné pozorovat, že kojenec náhle jako ztuhlý zírá jedním směrem a nereaguje adekvátně na oslovení. Zcela náhle – jako na stisknutí knofl íku – je z něj socha, zatímco jeho svaly a motorika jsou velice napjaté. Jiná možnost, jak se vyrovnat s tak velkým stresem, spočívá v „přepólování“ velkého vzrušení sympatického nervstva, což se u kojence projeví vyčerpaným ochabnutím, které může vést až k usnutí. V takové situaci dojde prakticky k přehození výhybky, nadměrné vzrušení systému příslušného pro boj se převede do tzv. parasympatického systému, který zodpovídá například za spánek, trávení a uvolnění. Také v tomto případě se silné stresující pocity kojence „odštěpí“ a dojde, jak už bylo řečeno, k vyčerpání nebo ochabnutí.

Rovněž tato reakce je produktem nouzového mechanismu, který má umožnit únik z nebezpečné situace. Oba popsané stavy, ztuhnutí a ochabnutí, v žádném případě nepřispívají k vytvoření bezpečné vazby. Blízká osoba by měla kojenci, který pláčem zřetelně signalizuje, že má strach, a tedy potřebu vazby, vždy pomoci tím, že jej tělesným kontaktem uklidní, a tak omezí jeho stres dříve, než povede k panickému vzruchu a následně možná vypnutí všech projevů stresu, k „zamrznutí“ nebo ochabnutí. 

Pozitivní příklad

Julie ve svých dvanácti měsících ještě chodí dosti nejistě, ale znovu a znovu si svou novou dovednost zkouší. Přitom opakovaně padá, vstává a jde dál. Při jednom pádu narazí hlavou do hrany nohy stolu, hlasitě pláče a nakonec zůstává s křikem ležet na zemi. Její matka k ní přibíhá, bere ji do náruče, utěšuje ji tělesným kontaktem, mluví na ni, dívá se jí do očí a říká: „Jejda, to musí bolet, pofoukáme to.“ Přitom dítě houpá a opatrně fouká na bolestivé místo na hlavě, načež se Julie velice rychle uklidní a chce dolů, aby mohla začít s novými pokusy o chůzi.

Negativní příklad

Matka sedí se svým téměř dvouletým Kubíčkem v parku na lavičce u dětského hřiště a přitom telefonuje. Chlapec chce na zem a běží si hrát na hřiště. Přitom náhle zakopne, upadne a narazí hlavou o větší kámen. Matka to vidí, ale otočí se, dívá se jinam a telefonuje dál. Kubíček pláče stále hlasitěji, nakonec panicky ječí, a matka si jej přesto nevšímá. Posléze přece zareaguje – zakřičí na něj, aby přestal brečet a raději si hrál. Vždyť se s ním do parku vydala kvůli němu, aby si hrál a bavil se, a ne aby tady řval. Po celou tu dobu matka drží mobil u ucha. Kubík najednou, jako ovládaný automatem, zmlkne, ztuhne a celý v křeči hledí do prázdna. Sedí tak bez pohybu zhruba čtyři až pět minut, než se pomalu uvolní ze svého strnutí a motoricky zpomalený leze dál. Po tak stresujícím zážitku teď prostě nemůže chodit, musí se vrátit na ranější vývojový stupeň, k lezení. Nakonec se znovu postaví na nohy, opět upadne a začne plakat, načež matka, nyní rozpálená vztekem, dojde k němu, za paži jej vytáhne na nohy, plácne jej přes zadeček a nadává a křičí, proč je tak hloupý a pořád padá a proč není opatrnější. Kubík se ještě jednou rozpláče, natahuje k matce ruce, chce, aby ho vzala do náruče a utěšila, ale matka ho odstrčí, pošle pryč a sama se vrací k lavičce. Nato se Kubík zase rozkřičí a pak se vyčerpán zhroutí na zem. Je mu na zvracení. Vypadá, jako by chtěl usnout, ale má otevřené oči a zírá do prázdna. 

Více se o tématu dozvíte v knize Bezpečná výchova
Zpět na seznam témat