5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Lež má krátké nožičky

Lež má krátké nožičky

Autor: Kateřina Rodná | Datum: 22.8.2012 | Vydání: 9/2012

Když nám dítě zalže, můžeme se vyděsit. Záměrné lhaní ale vyžaduje vyspělé myšlení, schopnost rozlišit skutečnost od fantazie a vcítit se do ostatních.

Lež má krátké nožičky

Také to občas říkáte? „Ukaž, já ti sáhnu na nos, jestli si nevymýšlíš!“ je taková jednoduchá a všestranně použitelná rodičovská metoda k otestování míry věrohodnosti toho, co nám dítě právě vylíčilo jako svou verzi skutečnosti. Nosy sice (ale to si necháváme pro sebe) při lži samovolně neměknou, zato obvykle „vyměkne“ malý pokušitel a začne mu cukat v koutcích, nebo se zatváří trochu provinile.

A my víme své…

Z obýváku se ozvala rána, doprovázená typickým zvukem rozbitého skla. Když se vzápětí ozývá srdceryvný ryk malého dítěte, je už maminka na chodbě a vbíhá do dveří. Na zemi vedle obývací stěny leží rozbitá porcelánová mísa a mezi jejími žalostnými zbytky motiv celé katastrofy, čokoládové sušenky. Tříletá Eliška je naštěstí celá, jak maminka zkušeným okem zkonstatuje, a natahuje, protože se lekla. „Kdo to shodil tu mísu?“ zlobí se na Elišku maminka. Dobře ví, že ji dávala do vyšší police, aby Eliška k sušenkám nemohla, a Eliška zase dobře ví, že lovit sušenky bez dovolení je zakázáno. „Já nevím,“ tvrdí Eliška, „to asi vítr.“

V tuto chvíli rodinné drama opustíme – všichni si asi umíme představit několik variant pokračování. Co nás zajímá, nejsou výchovné zásahy maminky ani osud sušenek. Zajímá nás, proč malá Eliška tak naivně lže. A je to vůbec lež, když tvrdí, že mísu shodil vítr?

Malí sedmilháři

Podle mnoha moudrých jsou děti andělé a nepopsané listy, prosté všech zlých a nečestných úmyslů. Teoreticky je to pravda, ale proč pak lžou, až se jim od pusy práší, jen co se naučí mluvit? Někdo by dokonce mohl s nadsázkou tvrdit, že přísloví o lži, která má krátké nožičky, se zrodilo ne proto, že daleko nedoběhne, ale proto, že děti tak často upravují skutečnost, až je to pro ně příznačné. Ale možná je to s tím dětským lhaním úplně jinak.

Jedna ze známých filosofických škol tvrdí, že něco jako objektivní pravda vlastně neexistuje. Každý z nás vnímá realitu kolem sebe trochu jinak, a jednu událost může každý z pozorovatelů popsat natolik odlišně, že zapochybujeme, zda mluví o stejné věci. Své o tom vědí manželští poradci i policisté, kteří vyslýchají svědky.

Všichni při vnímání reality vycházíme z toho, co víme o světě, z našich zkušeností i z očekávání, a samozřejmě se do našeho vnímání zapojují i emoce. A to jsme dospělí, světaznalí lidé, schopní rozlišovat mezi realitou a fantazií, alespoň většinou.

Jenže malé dítě takové znalosti a zkušenosti nemá. Navíc na rozdíl od nás žije v přítomnosti, teď a tady, a nevnímá, aspoň ne vědomě, události v širších časových souvislostech. Čtyřletá holčička právě sebrala sedmiletému bráškovi autíčko pod rukama. Ten do ní na oplátku strčil. Holčička jde žalovat: „On do mě strčil a já mu nic nedělám!“ Je to její realita, pošťouchnutí od brášky vnímá jako křivdu a se sebraným autíčkem si ho vůbec nespojuje.

Hrdinou bez bázně a hany

Čtyřletý Martínek přijde ze školky s vykulenýma očima. Celý se třese, jen aby už vyprávěl o svém dnešním hrdinském činu, kdy díky své odvaze a rychlosti zachránil celou třídu, paní učitelku a možná celou školku před zlodějem dětí, který obcházel kolem s velkým pytlem.

Důvod k zasmání nebo k pokárání, aby si nevymýšlel? Možná ani jedno, ani druhé není na místě. Děti mají velkou fantazii a ve školkovém věku ještě nerozlišují tak docela mezi svým přáním a skutečností. Když jinak spíš ustrašené dítě mluví o svém hrdinství, není za tím snaha lhát, ale projevuje se tak jeho touha být opravdu silný a odvážný. Konec konců, i my dospělí si občas živě představujeme, jak to „natřeme“ protivnému šéfovi nebo jak oslníme vtipnou odpovědí. A je tu ještě jeden moment, který je naopak pozitivní. Je přece známé, že přehráváním si nějaké obtížné situace v duchu se vlastně připravujeme na možnost, že bychom se do takové situace mohli doopravdy jednou dostat – a řešení už máme promyšlené. Ne že by se Martínek, nedej bože, dostal do situace, kdy musí utíkat před zlodějem dětí, ale připravuje se na situaci, kdy musí překonat strach a něco podniknout.

Proto berme představy malého Martínka takové, jaké jsou – jako výraz jeho přání a představ o sobě samém. Posměch není správnou reakcí, daleko lepší je mu dát najevo, že důvěřujete tomu, že by se tak odvážně doopravdy mohl zachovat. Proč nehrát chvíli hru s ním, i když oba víte, že to s tou pravdou není tak „úplně“ přesné.

Umění lsti se musíme učit

O skutečném, úmyslném lhaní můžeme mluvit až ve chvíli, kdy je dítě schopné velmi dobře odlišit skutečnost od přání a fantazie a kdy záměrně a úmyslně, proto, aby získalo nějakou výhodu, říká nepravdu. Dítě dokáže skutečně lhát teprve tehdy, kdy chápe, že „objektivní“ skutečnost“ a to, co někdo může považovat za skutečné, se může lišit. Lhaní je vždy spojené s úmyslem.

Úmyslné lhaní vyžaduje od dítěte značný duševní výkon, kterého, jak se shodují odborníci, je schopné tak zhruba od pěti let. V Max Planckově institutu v Mnichově kdysi přišli s nápadem, jak otestovat, kdy děti dokážou vědomě lhát. Udělali to zajímavým způsobem: skupinkám dětí zahráli kašpárkové divadlo, ve kterém se snažil lupič ukrást poklad, ukrytý v pokladnici. Když se dětem podaří lupiči zabránit v tom, aby truhlu vykradl, mohou si poklad nechat pro sebe. Jednou z možností, jak toho dosáhnout, bylo lupiče obelhat – přivést ho na falešnou stoupu tím, že mu ukážou jinou, prázdnou truhlu na jevišti. A jak to dopadlo?

Když se zlý lupič dětí zeptal, ve které truhle se ukrývá poklad, skoro všechny tříleté děti přiznaly pravdu. Ještě totiž nechápaly, že je možné úmyslně říkat něco jiného, než je pravda. Mezi čtyřletými už to chápala zhruba polovina dětí a pětileté děti už na tento „trik“ přišly téměř všechny.

Někdy se přiznají i k tomu, co neví

S pravdou u dětí, tedy tou naší „objektivní“ pravdou, je to někdy vážně těžké. Kromě toho, že děti vždy spolehlivě nerozlišují mezi přáním a skutečností, jsou také dost ovlivnitelné, sugestibilní. „Nemůžu najít klíčky od auta, Adámku, nevíš náhodou, kde jsou? Nehrál sis s nimi?“ pátrám při odchodu z bytu a můj syn školkového věku to váhavě připouští. Následuje společné prohledávání všech míst, kde by se klíče mohly skrývat.

Neúspěšné – jsou zapadlé v kabelce…

Buďme velkorysí, a pro jistotu započítejme i děti, které na rozdíl mezi skutečností a fantazií přijdou trochu později. Počítejme s tím, že o opravdovém, záměrném lhaní můžeme u dětí mluvit až od školního věku.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Děti a my č. 9/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola