5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Bez kočárku bos... Děti v šátcích vzbuzují emoce

Bez kočárku bos... Děti v šátcích vzbuzují emoce

Autor: Pavla Koucká | Datum: 21.9.2011 | Vydání: 10/2011

Nošené děti méně pláčou a fyzicky dobře prospívají. Psychologové nošení doporučují. Přesto nosí jen menšina rodičů, a často jsou okolím odsuzováni. Proč? Otázka je zajímavá i z toho hlediska, že kočárky ovládly scénu teprve nedávno. Tisíckrát delší období v naší historii patřilo dítě do šátku.

Bez kočárku bos... Děti v šátcích vzbuzují emoce

Nošené děti méně pláčou a fyzicky dobře prospívají. Psychologové nošení doporučují. Přesto nosí jen menšina rodičů, a často jsou okolím odsuzováni. Proč? Otázka je zajímavá i z toho hlediska, že kočárky ovládly scénu teprve nedávno. Tisíckrát delší období v naší historii patřilo dítě do šátku.

Moc vám to sluší, hodnotí postarší gentleman a klouže očima ze mě na dítě a zase zpátky.

O deset minut později zaslechnu na autobusové zastávce zlostně syčet starší ženu: „To miminko nemá ani botičky!“. „Jé, to je krásný, podívej!“ pokřikuje v metru jedna puberťačka na druhou a v obchodě utrousí pokladní: „Moc špatný pro miminko – moc špatný!“.

To jsou reakce, s nimiž jsem se setkala jako máma nesoucí své dítě v šátku.

Ukazují, že nošení dětí je u nás jevem neobvyklým a vzbuzujícím emoce.

Odložit, když to jde

Z historického hlediska je jasné, že nošení dětí je lidská přirozenost. Naši předkové žijící lovecko-sběračským způsobem života nemohli než své děti nosit. Jinak to nešlo: v savaně či lese by odložené nemluvně samo dlouho nevydrželo.

Vzhledem k délce naší lovecko-sběračské minulosti můžeme hovořit o desítkách tisíc nošených generací.

Zároveň však odjakživa existovala i tendence k odkládání dětí – pro matku je prostě pohodlné dítě občas odložit. A tak když to situace dovolila (matka se zrovna nepřemísťovala z místa na místo, bylo dost teplo a bylo to bezpečné), bývaly děti odkládány: do různých sítí, kolébek, závěsných kolébek i na zem. Zejména po zemědělské revoluci, která přinesla více práce a usedlejší způsob života, trávily děti méně času ve fyzickém kontaktu s matkou.

Průmyslová revoluce v 19. století přinesla do péče o děti další vynález – kočárek (ne že by lidé nebyli schopni něco podobného zkonstruovat dříve, ale jaksi chyběly chodníky, po nichž by kočárky mohly jezdit). Nejprve se jednalo o záležitost pro vyšší vrstvy, brzy se však kočárky staly dostupné prakticky každému a zcela ovládly scénu přemisťování nemluvňat.

Rychlost, s níž se kočárky rozšířily, doslova bere dech. Jako by se jen čekalo na ty chodníky. Během dvou generací se děti přemístily do kočárků, jako by nebylo nic přirozenějšího.

Velký význam na popularizaci kočárku přitom měla britská královna Viktorie (vládla v letech 1837–1901). Kočárek zde zapadá nejen do technologického pokroku, k němuž v té době došlo, ale i do společenského klimatu – doba viktoriánská je známa určitou prudérností a odtažitostí v blízkých vztazích. Rodiče omezovali fyzický kontakt s dětmi, báli se, aby je nerozmazlili.

Zapomenout tradici jde překvapivě rychle

Historie kočárku je tedy vzhledem k délce období, po které byly děti nošeny, naprostou novinkou. Ještě naše prababičky své děti nosily. Jenomže: víte, jak to dělaly?

Málokdo dnes vůbec tuší.

Šlo o čtverec tužší látky, cca 1,5 x 1,5 metru, z každého rohu popruh. Říkalo se mu loktuše, nebo taky chůvka či trávnička (bývaly používány i třeba k nošení trávy nebo sena). Matka si dítě v loktuši jako kolébce přehodila přes záda a šla na pole. Zapomenout tradici jde ovšem překvapivě rychle. Nejen u nás. Rosima Wiparata je 54 letá Maorka. Pyšná na svůj původ, na své předky i na Nový Zéland, svou zemi. A podobně také na svoje děti. Zajímá mě tradice nošení dětí. „Ještě mě maminka nosila. Tradičně na zádech, jak se to dělalo. Moji předci hodně cestovali, potřebovali být mobilní a rychlí. A tak děti – už od narození – nosili na zádech.“ Jak se však děti na záda vázaly a jak se šátku – nosítku říkalo, neví. Vzpomene si ještě, že se nechal přehodit dopředu, aby šlo kojit. Zdá se však, že stačí přestávka dvě generace – a najednou nevíme.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 10/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola