5000
Kompletní ročník časopisu 2016 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Nová Psychologie dnes

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > On-line archiv článků > Seznam vydání

Seznam vydání

Děti a my

9/2012

Neumetejme dětem cestičky, říká o výchově psycholog Jan Híreš

Hana Kušnírová, 22.8.2012

Jsou dnešní děti nezvladatelné, bezohledné a bezcitné? Jak poznáme, že náš výchovný styl je správný? Podle psychoterapeuta a vedoucího rodinné a manželské poradny Jana Híreše, který sám vychoval čtyři syny, je důležité dětem nic příliš neulehčovat, být k nim otevřený a hlavně mít je rád, ať už jsou vlastní nebo ne.

Celý článek

Neumetejme dětem cestičky, říká o výchově psycholog Jan Híreš

Lež má krátké nožičky

Kateřina Rodná, 22.8.2012

Když nám dítě zalže, můžeme se vyděsit. Záměrné lhaní ale vyžaduje vyspělé myšlení, schopnost rozlišit skutečnost od fantazie a vcítit se do ostatních.

Celý článek

Lež má krátké nožičky

Peníze nepadají z nebe

Hana Zahradníčková, 22.8.2012

Každý z nás by si jistě přál vychovat nesobecké, ale zároveň ekonomicky soběstačné dítě, které nebude ani přehnaně spořivé ani přehnaně utrácivé. Jak toho dosáhnout?

Celý článek

Peníze nepadají z nebe

Dejte mi pokoj! Vlastní a hezký

Kateřina Rodná, 22.8.2012

Je to nesnadný úkol, zařídit dětský pokoj tak, aby vyhovoval školákovi, ale často i jeho mladšímu sourozenci. Jak má vypadat správný dětský pokojíček?

Celý článek

Dejte mi pokoj! Vlastní a hezký

Poprvé do hudebky: Housle nebo vozembouch?

red, 22.8.2012

Rozhodlo se vaše dítě, že bude hrát na nějaký nástroj? Nebo máte pocit, že už je nejvyšší čas, aby se začalo učit? Vybrat ten správný nástroj dítěti „na míru“ není úplně snadné, stejně jako zvolit nejlepší okamžik, kdy s hudební výukou začít.

Celý článek

Poprvé do hudebky: Housle nebo vozembouch?

zdravotní diář

22.8.2012

Alergie na čerstvé ovoce a zeleninu A

Celý článek

Batole i na kole? To se rýmuje

~ Jitka Vrtalová, 22.8.2012

V Česku je mnoho cykloturistů, kteří jak jen to počasí dovolí, berou kola a vyráží na výlety. Ani narození dítěte nemusí být překážkou pro tyto aktivity. Je totiž mnoho možností, jak s sebou na cesty brát i ty nejmenší děti…

Celý článek

poradna pediatra

22.8.2012

Na dotazy odpovídá dětská lékařka MUDr. Miroslava Kuglerová z pediatrické ambulance v Libčicích nad Vltavou

Celý článek

Ekologická svatba? Víme jak na to

~ Hana Kloubová, 22.8.2012

I ekoložky ji chtějí zažít. Krásnou, romantickou, ať už v úzkém kruhu rodinném nebo obrmejdan pro všechny kamarády.

Celý článek

Vážně tě miluju. Ale nevěřím ti!

Kateřina Rodná, 22.8.2012

Můžeme někoho doopravdy milovat a přitom mu tak úplně nedůvěřovat? Možná máme za sebou velké zklamání, možná to prostě nedokážeme. Má vztah, ve kterém jeden druhému tak úplně nevěříme, vůbec naději na přežití?

Celý článek

Rozchod rodičů pro mě byl šok

22.8.2012

Odjakživa jsem považovala vztah svých rodičů za ideální. Maminka s tatínkem se měli rádi, to mi bylo jasné. Když se sešli po práci, vykládali si, co za ten den prožili. Tatínek nosil mamince občas kytky, maminka mu s láskou vyvařovala a nikdy se nehádali. O to větší byl šok, když jsem se z tohoto snu probudila a uviděla realitu. Táta se rozhodl opustit rodinu a jít za svým štěstím. Prý už nemohl s mámou žít, prý se dusil, rodina ho dusila. Zřejmě se některým mužům takové věci dějí, když na ně přijde určitý věk. Odpustit bylo stejně těžké. Zapomenout nemožné. Na jeho obranu lze zmínit, že na rozhodnutí odejít čekal dlouhých 25 let v manželství, mně bylo 20 let, mojí sestře 16. Prý čekal, až budeme dospělé, abychom tím netrpěly. Přesto nemůžu říct, že by mě to nebolelo. Naopak. Zhroutil se mi svět, otřáslo to mými jistotami. Měla jsem tehdy první vážnější vztah a úplně mi to způsobilo zmatek v hodnotách, čemu věřit, čeho se chytit, udělá mi můj partner dřív nebo později to samé? Postupně jsme se dozvídaly, že táta už nějakou dobu žil s jinou ženou v jiném městě. Byl do ní nesmírně zamilovaný a obdivoval její styl života, po kterém zatoužil. Ta žena už měla dospělou dceru, s kterou nebydlela, podnikala a měla dost peněz, byla světácká a užívala života. Dodnes si pamatuju na jeden rozhovor, kterým mi chtěl táta vysvětlit svůj postoj. Leželi jsme na posteli a oba jsme poplakávali, mimo jiné mi řekl, že s maminkou nelze žít, že to, že se s ní oženil, byla největší chyba v jeho životě, že lituje, že kdy přijel do našeho města. Asi to myslel upřímně, možná se chtěl ospravedlnit, ale já jsem přesvědčená o tom, že některá slova si měl nechat pro sebe. Přece my – jeho děti – jsme vznikly jen díky tomu, že se s mámou potkal a vzal si ji za ženu. Copak to nic neznamená? Copak naše existence pro něj není důležitá? Máma nesla rozchod velmi těžce. Dlouho se s tím nemohla vyrovnat. Prošly jsme si klasickým vývojem – očerňovala ho, když jsme se o něm zmínily, tvrdila, že ho máme radši než ji, že se máme za ním odstěhovat. To, že jsme ho nemohly nenávidět, chápala jako zradu. Po určitou dobu svou bolest tupila pitím. Byly jsme z toho se sestrou nešťastné. Nechci tady řešit, kdo za rozvod mohl, jestli byla chyba víc na straně mámy nebo táty. Je to komplex několika různých faktorů, museli bychom jít hluboko do dětství jich obou. Máma se z nejhoršího dostala asi tak do pěti let, začala hodně sportovat a dbát o sebe, postavila se na vlastní nohy a znovu našla radost ze života. Tátu naopak čekalo velmi bolestných 10 let. Ukázalo se, že život s novou partnerkou je sice fajn, ale zas takový ráj na zemi to není. Začal pociťovat vinu a litovat se. Jelikož jeho partnerka podnikala v pohostinství, byl denně v kontaktu s opilci a postupně se jím také téměř stal. Potom – jako trest i požehnání v jednom – přišla nemoc a táta se dostal skoro na dno. Uzdravil se, a přestože dodnes není úplně fit, musí držet dietu a brát léky, není na tom kriticky špatně. Hlavně si ale srovnal věci v hlavě, už se tolik nelituje, začal se zase radovat ze života. Koupili si s partnerkou chalupu a jezdí tam skoro každý víkend, plánují, že by se tam na stáří přestěhovali. Chalupa se stala jeho novým smyslem života, opečovává ji jako dítě. Od rozchodu rodičů uplynulo 12 let. Pokud mohu soudit, oba jsou se svými životy celkem spokojeni, ale určitá trpkost zůstala. Táta se rozhodl opustit rodinu a skutečně o ni do jisté míry přišel. Vídáme se tak dvakrát do roka, s mámou máme vztah mnohem bližší. Teď mám malého syna a můj táta vnuka. Je mu líto, že ho málo vídá, ale příležitostí není mnoho. S jeho partnerkou jsme si úplně nesedly, přestože se ji snažím tolerovat a tátův výběr respektovat, musím uznat, že spolu nemáme nic společného a nemáme si co říct. Také proto jsou naše společná setkání minimální. Za štěstí považuji to, že mezi rodiči a námi není žádná zášť ani nenávist. Dokázali jsme si odpustit. I máma s tátou spolu vycházejí, například na mé svatbě nebo na křtinách mého syna spolu téměř normálně komunikovali. Vrátit k sobě už by se ale nechtěli a nemohli, ten příběh prostě skončil a nemá pokračování. Články v tomto časopise řeší, jak rozvod poznamenává děti. Já už jsem v době rozvodu rodičů nebyla malé dítě, ale po pravdě – neusi vůbec představit, jakou paseku v životě nadělá rozpad rodiny malým dětem. Nerada bych připustila, aby se mé děti musely s něčím takovým vyrovnávat. Je škoda, že v dnešní době se rozvádí polovina manželství, to je strašně moc. Lidé rozchod často berou jako normu a útěk ze vztahu jako součást řešení. Dokážu pochopit rozvod v případě, kdy se jeden z partnerů projeví jako násilník a zlý člověk, obávám se ale, že většina rozvodů souvisí spíše s neochotou komunikovat a tolerovat se navzájem. Tolik nám chybí pokora, laskavost, tolerance a pochopení pro chyby druhých i určitý nadhled. Při slavnostním vstupu do manželství si slibujeme lásku, úctu a věrnost, ujišťujeme se, že spolu poneseme všechno dobré i zlé až do smrti, proč na to po určité době tolik lidí zapomíná?

Celý článek

Mám na vás strašný vztek!

Maurice Berger a Isabelle Gravillon, 22.8.2012

Některé děti mají ve chvíli rozvodu rodičů velký vztek, i když to nedávají přímo najevo. Není to nutně špatné. Pocit vzteku může předcházet skutečnosti, že dítě rozvod přijme a vyrovná se s ním. Podmínkou je, aby bylo pochopeno a usměrněno v rámci nutných hranic.

Celý článek

Housle nebo vozembouch?

~ red, 22.8.2012

Poprvé do hudebky:

Celý článek

Svůj názor si radši nechám pro sebe…

22.8.2012

Už úplně malé děti si za určitých okolností nechávají vlastní názor raději pro sebe a na veřejnosti se přikloní k názoru většiny. Proč ale? Důvodem je jejich snaha, aby je akceptovala skupina, do které patří. „Už čtyřleté děti podléhají jistému skupinovému tlaku, především ze sociálních pohnutek,“ říká Daniel Haun, který vedl studii, zabývající se právě tímto tématem. Jak dospěli vědci ke zmíněným závěrům? Do výzkumu zapojili téměř sto dětí, které navštěvovaly školku, a vymysleli na ně zajímavý pokus. Děti rozdělili do čtveřic a rozdělili jim čtyři na první pohled stejné obrázkové knížky. Právě v nich ale byla zrada – jen tři knížky byly doopravdy stejné, čtvrtá knížka se lišila. Na dvojstraně, na kterou se děti měly podívat, byla ve všech knížkách na levé stránce vyobrazená zvířecí rodinka, na pravé straně ale jedna z knížek měla obrázek odlišného zvířátka. Když pak děti měly říct, jaké že zvířátko viděly na pravé stránce, 18 z 24 zmatených dětí se připojilo k tomu, co říkaly ostatní tři. Věděly přitom velmi dobře, že viděly jiný obrázek než ostatní. Proč to ale takhle malé děti dělaly? Odpověď na tuto otázku hledali vědci v druhém pokusu. Tentokrát „chyták“ pro děti vymysleli tak, že děti měly za úkol odpovědět na otázku buď nahlas v přítomnosti jiných dětí, nebo jen potichu ukázat na obrázek zvířete, které viděly v knížce. V druhém případě se ostatní děti nedozvěděly, jaké zvíře jejich „kolega“ ukazuje, výsledek znal jen dospělý. A znovu se ukázalo, jak působí tlak skupiny. Když měly děti vyslovit nahlas, jaké že zvíře v knížce bylo, 12 z 18 se přiklonilo k většině. Když ale měly děti možnost v tichosti a bez dozoru ostatních dětí vyjádřit svůj názor, přiklonilo se k názoru většiny jen 8 z 18 dětí. Je tedy jasné, že už takto malé děti se při vyjadřování svých názorů na veřejnosti orientují podle ostatních. Zdá se tedy, že myslet si a říkat nahlas něco jiného, než říká většina, je už ve školkovém věku obtížné a zapovězené. Zbývá jen otázka, co se stane, když se většina mýlí, ať je to v jakémkoliv věku.

Celý článek

Každý touží někam patřit

Erika Olbertová, 22.8.2012

Nízkoprahová zařízení skýtají často jediné útočiště tisícům dětí

Celý článek

Vzpomínky na prázdniny

Veronika Kirchnerová, Radka Rubešová, 22.8.2012

Prázdniny jsou skoro za námi. Máme pro vás pár nápadů, jak si zachovat vzpomínky na báječně prožité chvíle. Byli jste u moře, na chatě nebo na výletě v Praze? Líbilo se vám tam? Přivezli jste si něco domů na památku?

Celý článek

1 2 3 
6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola