5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Já nejsem Matěj, já jsem vrtulník! - Když se rodí identita, dějí se věci...

Já nejsem Matěj, já jsem vrtulník! - Když se rodí identita, dějí se věci...

Autor: Kateřina Lipinská | Datum: 20.4.2011 | Vydání: 5/2011

„Já zavzu dveze, neeee, já SÁM zavzu dveze… JÁÁ…“ Chodbou domu se rozléhá takový jekot, že útlocitnější sousedé jistě přemýšlejí, zda volat sociálku nebo rovnou policii, a mateřské nervy pracují naplno. Není v tom křiku ani příliš času se radovat, jak pěkně si naše ratolest vybudovala svou identitu.

Já nejsem Matěj, já jsem vrtulník! - Když se rodí identita, dějí se věci...

Objevování sebe sama je složitý a často bolestný proces. Skoro bych ale řekla, že více pro okolí než pro samotné batole. Pokud dítě chce poznat své hranice, musí je prověřit. To se projevuje sebeprosazováním za každou cenu a je to jen vrchol pyramidy procesu sebepoznání a vytváření své vlastní identity. Ten začíná mnohem dříve, už v kojeneckém věku.

Co předchází fázi „já sám!“

Malé miminko zpočátku netuší nic ani o světě kolem, ani o sobě. Neuvědomuje si samo sebe, své ručky a nožky. Neví zkrátka, kde je mu konec. Matku považuje za součást sama sebe. Po celé kojenecké období poznává své tělo, jeho hranice a oddělenost od matky. Až když dokáže rozeznat svou samostatnou existenci a odlišnost od ostatních, proces sebepoznání postupuje dál a dítě začíná experimentovat.

Poznáte to třeba na jeho reakci při pohledu do zrcadla nebo na fotografii. Pokud vezmete roční nebo mladší dítě do náruče a stoupnete si před zrcadlo, na otázku „kdo to je?“ odpoví zcela jistě „máma“. Toho druhého človíčka si sice bude se zájmem prohlížet, ale pravděpodobně ho nepojmenuje. Batole už je zaměřené mnohem víc na sebe, takže na stejnou otázku odpoví „maminka a Terezka“ nebo také „já“.

Co jsi mámino?

Začínají hrátky s vlastní identitou, v nichž batole poznává nejen, kdo je, ale také, jaké je. Zjišťuje to hlavně prostřednictvím okolí a prvních komunikačních her. „Co jsi mámino?“ učí trpělivě maminka a dítko, které hra baví neméně, poslušně odpovídá: „Zlato, holčička, beruška…“ „Jak se jmenuješ?“ ptá se sousedka. „Čí jsi? Babiččin?“ zkoumá babička. „To je moje ségra!“ hlásí pyšně starší bratr. Pro batole, které stěží chápe smysl jednotlivých slov, je to vcelku těžká situace, ale zápasí s ní bravurně. Když nerozumí, alespoň chytře kouká a snaží se odhadnout, co má udělat. Otázky se naštěstí opakují a dítko začíná chápat: „Ano, mluví se o mně a jsem zlato, Terezka, ségra a jsem mámina, babiččina a bráškova.“ A pak přijde táta a zeptá se: „A jsi taky tatínkova?“

Zpočátku se dokáže identifikovat pouze s jedním názvem a rolí a ostatní odmítá. „Když mi maminka říká ‚Tomíku‘, jsem Tomík a dost.“ Může v tu chvíli působit odmítavě a dokonce se zlobit na ostatní, že mu jeho identitu narušují.

Má starší dcerka se velmi brzy naučila, že je „Macík“ a při jakýchkoli pokusech, aby byla také zlatíčkem, holčičkou nebo Markétkou reagovala odmítáním a rozzlobeným „nežikej to!“. Tohle období ale nemívá dlouhé trvání, protože děti mají tendence experimentovat a moc je těší kladné reakce okolí. Nejdříve tedy na dotazy odpovídají tak, jak se od nich očekává – že jsou „zlato, babiččiny“ atd. Dříve nebo později se ale většinou spletou a tím pobaví posluchače mnohem víc. Tak objeví nové prostory komunikačních her. Když se babička zeptala mé mladší dcerky „co jsi moje?“, nejprve jsme viděli, jak se jí v očích rozsvítila šibalská světélka, než odpověděla: „Ségra!“ To nebyl omyl, dvouletá holčička dobře věděla, co říká.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 5/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola