5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Mami, já mám také emoce…

Mami, já mám také emoce…

Autor: Pavla Koucká | Datum: 20.5.2010 | Vydání: 6/2010

Jen co se dítě narodí, už prožívá určité základní emoce. Spokojené a nespokojené miminko pozná každý. Jak jsou na tom ovšem malé děti se „čtením“ vašich emocí? Jak na ně reagují? A kdy jsou schopny empatie?

Mami, já mám také emoce…

Emocionální vývoj nejmenších dětí je téměř závratný. Výrazy tváře a některá gesta napodobují miminka už v prvních dnech života (oblíbeným kouskem tatínků je vyplazování jazyka). A brzy se dítě naučí rozeznávat i skutečné emoce. Již v deseti týdnech věku dokážou kojenci rozlišovat mezi štěstím, smutkem a hněvem. V jedné studii odborníci například pozorovali, že když se matky tvářily šťastně, děti spokojeně upíraly zrak před sebe. Když se matky tvářily smutně, děti měly tendenci dívat se dolů.

Dnes již klasická studie pak prokázala, že roční děti nejenom rozpoznávají výrazy tváře a interpretují jejich význam, ale také se podle toho chovají. Odborníci uspořádali pokus: roční děti lezly ke svým matkám po plošině z plexiskla, pod kterou byla vidět podlaha. Ta se však v jednom místě náhle „propadla“ o cca metr dolů. Zjistilo se, že když se děti dostaly k místu, kde se podlaha vizuálně propadla, většina z nich pokračovala v případě, že se matka usmívala. Pokud se však na matčině tváři objevil strach, nepokračovalo ani jedno dítě.

Psychologie dělí emoce na základní a složité. Velmi přibližně přitom můžeme říci, že základní emoce, jejichž výrazy jsou srozumitelné napříč kulturami (strach, hněv, radost, smutek, důvěra, odpor, očekávání a překvapení), prožívají už kojenci. Složité emoce (například žárlivost) se pak rozvíjejí u batolat.

Máma jenom pro mě

Rodiče se obejmou, a do té chvíle spokojené dítě (místo toho, aby mělo radost!) začne kňourat, tlačí se mezi ně, případně na sebe strhává pozornost jiným způsobem. Kde se vzala, tu se vzala: žárlivost. Odborná literatura datuje její začátek do konce prvního roku života, i když mám dojem, že jsem ji pozorovala už dříve.

Právě žárlivost je v emočním vývoji dítěte pro řadu rodičů důležitá. Z jejího počátku nemívají radost. Ale mohli by. Je vidět, že se jejich dítě vyvíjí, jak má – a právě pro ně nabývají na významu vztahy. Zvláště žárlivost mezi sourozenci nás však někdy dost zaměstná. Je to dokonce jedna z hlavních otázek, které si rodiče kladou při přemýšlení, kdy počít druhé dítě.

Když se kamarádce Táně narodil syn, byl prvorozené Báře teprve rok. „Je to príma, zjistila jsem, že Barča ještě není zralá na to, aby žárlila,“ libovala si Táňa a začala takto malý věkový odstup mezi dětmi doporučovat všem svým známým. Její prvotní nadšení však zchladila jedna starší kamarádka, která porodila tři děti velmi brzy za sebou (prvnímu ještě nebyly tři roky, když se narodilo třetí). Žárlivost se u starších dětí probudila ve chvíli, kdy mladší začaly lézt a stát. „Miminko bylo jako panenka, kdežto stojící dítě už braly jako sobě podobného človíčka, konkurenta,“ vyjádřila se.

Jinými slovy: to, že starší dítě nežárlí ve chvíli, kdy se mladší narodí, ještě vůbec neznamená, že žárlit nezačne. Podobné zkušenosti vyprávějí i další rodiče. Malý lezec navíc kromě žárlivosti vyvolává u staršího sourozence i další negativní emoce - vztek, a dokonce i strach. Však si to představte: stavíte úžasný hrad z kostek. A bráška, jen co si toho všimne, přileze a bác! – vaše půlhodinová práce je ve vteřině zničena. To by naštvalo každého. A batole obzvlášť.

Emoce nepotlačovat

Vztek je ostatně emocí, kterou batole nešetří, naopak. Na pád věže z kostek reaguje agresí, a když mu zakážete hrát si s nožem, nepříčetně ječí, kope, či sebou rovnou švihne sebou na zem a zmítá se v afektu. Obzvláště na veřejnosti je takové chování pikantní. Je potřeba emoce neignorovat, nepotlačovat. Někteří rodiče bohužel chápou negativní emoce jako škodlivé a snaží se, aby je děti neprojevovaly. Lépe se však chovají ti, kteří tyto projevy rozeznávají, přijímají je a chápou jako příležitost k diskusi. Odborné studie totiž jednoznačně ukazují, že vyjadřování emočních prožitků v rodině a diskutování o nich má příznivý účinek na rozvoj emoční inteligence dětí.

Jedna studie například ukázala, že diskuse o příčinách chování v rodině předpovídaly podle měření u tříletých dětí jejich schopnost rozlišovat smíšené emoce v šesti letech. Pro bezpečné projevování emocí jsou ovšem nutné pozitivní emoční vazby mezi členy rodiny. Dítě musí cítit, že je milováno a i jeho rodiče se navzájem mají rádi. Takové dítě se nebojí projevovat negativní emoce a zároveň u něj převažují emoce pozitivní, rádo a často se směje, výská, tropí žerty.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 6/2010
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola