5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Mami, koukej se na mě!

Mami, koukej se na mě!

Autor: Pavla Koucká | Datum: 25.4.2012 | Vydání: 5/2012

Děti chtějí, abychom si jich všímali. Žijí z naší pozornosti. A když náhodou pozornost chvíli nevyžadují, zaručeně dělají něco, co neschvalujeme. Takže abychom je opravdu raději nespouštěli z očí. Jak jen to ale máme spolu s dalšími nároky zvládnout?

Mami, koukej se na mě!

Muž se soustředí na jednu věc, zatímco žena je schopna věnovat pozornost dvěma procesům zároveň, říká zlidovělé psychologické „moudro“. Tak to jsem muž. Z legrace to ilustruji příměrem: „Když vytírám podlahu, vytírám podlahu“. Ani rádio si k tomu nepouštím. „Jak zvládnu péči o děti?“ obávala jsem se. Vždyť právě nároky mateřství prý zapříčinily ženskou schopnost pozornost štěpit… „Ještě štěstí, že můj muž je v tomto ohledu dokonce superžena!“ utěšovala jsem se. Vždyť při tom, co si se mnou povídá, běžně zvládne ještě večeřet, číst noviny a ťukat cosi do mobilu. „Na rodičovskou půjde on!“

Nestalo se. Na RD jsem já a nedávno se moje děti dokonce „potkaly“ v batolecím věku, o němž se říká, že je na pozornost rodičů nejnáročnější. Dcera byla ještě batole, a syn už. Ale nějak to šlo, vlastně docela hladce. Přemýšlím, co mi pomohlo.

Kamkoli ven

Ptala jsem se kamarádky, která cestovala po Indii, čím to, že tamní děti vypadají na všech fotkách tak šťastné. Jejich matky se jim přitom určitě nevěnují tolik jako my: pracují na poli, mají více dětí… Kamarádka chvilku přemýšlela, a pak řekla: „Tamní děti nečekají, že je máma bude bavit.“ – „A ony pozornost nevyžadují?“ pátrám dál a kamarádka kroutí hlavou. „Málo. Na hraní mají jiné děti. Matku vyhledají, když je něco vyvede z rovnováhy – a to je málokdy!“

Indické, řekněme tříleté dítě je ovšem řadu hodin denně venku, kde má kamarády. U nás je většinu času samo doma s mámou. Žádní kamarádi, ani stromy ve větru a ptáci, které by bylo možné poslouchat a pozorovat. Dítě pak přirozeně doráží na matku, aby se něco dělo, a má vysoké nároky na její pozornost.

Těžko radit matce nezvládající své batole v malém bytě: pořiď si dům, zahradu a dalších pět dětí, a uvidíš, jak to půjde snadno. Něco si však z indické zkušenosti vzít můžeme, a mně se to osvědčilo mnohokrát. Když dítě „mrčí“ a nějak nic nepomáhá – jdeme ven! Na hřiště, do parku, kamkoli do přírody. Vlastně je to jedno. Moje společenská dcera si coby kojenec užívala i cestování MHD.

Dvě děti, dvojí plná pozornost?

Když jsem čekala druhé miminko, dcerka byla ještě malá a vyžadovala pozornost prakticky neustále. „Jak to budu dělat, až se mimi narodí?“ obávala jsem se. Nakonec to vykrystalizovalo nějak samo: Miminko si užívalo mé blízkosti (a pozornosti) fyzické, zatímco holčičce zůstala prakticky veškerá pozornost pohledem a slovem. Při kojení miminka jsem jí pravidelně vyprávěla pohádky. S ní jsem malovala, a malého přitom chovala v náručí. Když jsme se venku honily, mimi bylo v šátku. Výsledkem bylo spokojené miminko a šťastná holčička, která měla (a má) brášku velmi ráda.

Reagujme rychle, vyplatí se to

Že malé miminko nemůžeme nechat čekat, je jasná věc. Už starší kojenec by však podle běžných rad rodičům měl zvládnout určitý odklad uspokojení svých potřeb. No, popravdě řečeno – jak kdy. Když je dítě v pohodě, můžete ho klidně nechat počkat, trénink frustrační tolerance se mu bude časem hodit. Ale když je nevyspalé, nemocné, či mu prostě z jakéhokoli důvodu není dobře, frustrační tolerance prudce klesá. Přimlouvám se za to, abychom měli pochopení.

úterý, 20. února, 18.30: vracím se ze semináře. Zpoza dveří bytu slyším štěbetat tříletou dcerku a „povídat“ jejího mladšího brášku. Zjevně jsou v pohodě. Odemykám. Dcerka radostně vypískne: „Máma! Máma je doma!“ Syn běží ke dveřím, vzpíná ruce a kňourá. Tváří se, že beze mě strašně trpěl. Holčička přibíhá též a vztahuje ruce. Shýbám se, objímám děti. Po chviličce však vstávám, líbám muže a snažím se vyzout a vysvléci. Syn se oběma rukama drží mé nohy, a když se ho muž snaží odtáhnout, srdceryvně pláče. Vyzouvám se, odkládám batoh, myju ruce, svlékám se. Kluk brečí, holka kňourá. Převlečená se dávám do utěšování zraněných dušiček. To však nebere konce. Půlhodinu před večeří naplňuje kňučení a pláč. A večeře taky nic moc: syn se vzteká, chce jíst sám. Jen však uchopí lžičku, jídlo letí kamkoli, jen do pusy ne. Dcera se zase chce nechat krmit, sedět na klíně, i tam je však problém otevírat pusu.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Děti a my č. 5/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola