5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Období vzdoru - Jak nepropadnout pocitům viny

Období vzdoru - Jak nepropadnout pocitům viny

Autor: Xeniya Uholyeva | Datum: 17.3.2011 | Vydání: 4/2011

Zatímco ještě nedávno se systém výchovných postupů dědil z generace na generaci, dnes má matka za úkol vytvořit si vlastní výchovný styl – šitý na míru jejímu dítěti a odpovídající nejmodernějším poznatkům z psychologie a medicíny. Jak unést tento nátlak bez úhony?

Období vzdoru - Jak nepropadnout pocitům viny

Jedním z rizikových období pro vznik pochybností o vlastních mateřských kvalitách je období vzdoru. Pro období vzdoru se uvádí typicky věkové rozmezí 2 – 3 let, někdy se mluví o širším časovém úseku 18 měsíců až 5 let s tím, že frekvence záchvatů od 36 měsíců rychle klesá. Je charakteristické aktivním a razantním negativizmem dítěte, tak intenzivním, že mluvíme o záchvatech vzteku.

Období vzdoru přichází až ve chvíli, kdy je dítě dostatečně zralé na to, aby se separovalo od matky. V tom mu pomáhá hněv, který při svých záchvatech pociťuje. Bouřlivost záchvatů vzteku je dána nedostatečně vyvinutými autoregulačními mechanizmy dítěte. Profesor Matějček mluví o „přechodné nervové slabosti“ dítěte a doporučuje nebát se intenzity záchvatů, i kdyby byla vyšší, než mají ostatní dětí. Jde o normální vývojový jev, nejde o vyjádření negativního vztahu k rodičům ani o charakterovou vadu dítěte (nebo toho, kdo ho vychoval).

Některé matky jsou vyděšené z toho, že dítě přestalo reagovat na zákaz: už dávno ví, co znamená „ne“, a pak najednou „neslyší“. Mluvíme ale o jiném druhu vědění: poznání, co znamená „ne“, je odlišné od dovednosti říct „ne“ samo sobě.

Záchvaty způsobují mnoho nepohodlí, ale musíme mít na paměti, že dítě při narození neví, co se sluší a patří, neví, jak se způsobně chovat, neví ani jak (a proč) být ohleduplný vůči svým nejbližším. Neví, že se někdy vyplatí odložit uspokojení potřeby na potom, ani že diplomaticky mnohdy dosáhne cíle snáze.

Všichni se celý život učíme naplňovat vlastní potřeby za určitých okolností a za určitou cenu, učíme se nové strategie chování a jako dospělí lidé jich máme ve svém repertoáru chování několik. Dítě se musí toto všechno naučit. Autoregulace je složitý mechanizmus, který se u dětí vytváří postupně. V období vzdoru se dítě učí něco chtít, samo za sebe.

V období vzdoru se také vztah matky a dítěte dostává na novou úroveň: dítě se už tolik necítí jako součást všemocné dyády s matkou a matka uznává dítě jako oddělený subjekt s vlastními potřebami.

O období vzdoru bylo napsáno mnoho a myslím si, že většina dnešních matek toho o něm hodně ví. Mnohé z nás (nejvíce matky prvorozených dětí) jsou ale stále překvapené, když se dítě změní a už není „hodné“. Po prvé si vážně klademe otázku, jestli jsme někde neudělaly chybu. Mnohé matky pak žijí ve stínu ideálu, který je deptá. Vždycky se najde něco, co je nebo bylo možné udělat ve výchově lépe. Měřítkem správnosti výchovy se stává bezproblémovost dítěte. V období vzdoru se ale dítě nutně projevuje jako problémové.

Co si o mně lidé pomyslí!

Zdá se, že pro matky není tolik stresující dětský vztek sám o sobě (na ten se dokáží připravit), ale přítomnost dalších osob během zuřivého záchvatu. Tito nechtění svědkové mohou hodnotit matku, zejména její lidské a výchovné kvality. V první chvíli se matka obává, že záchvat vzteku dítěte bude připisován jeho nevychovanosti („asi má špatnou matku“), po odeznění incidentu matka hodnotí sama sebe a způsob, jakým se zachovala, jako nevhodný, a má zdrcující fantazie o tom, co si asi mysleli přihlížející.

Ve vypjaté situaci, když „to“ přijde, matky často skutečně používají agresivnějších výchovných metod, než je pro ně obvyklé. Po odeznění konfliktu pak litují toho, jak se zachovaly, a stydí se za nedostatek trpělivosti.

Negativního hodnocení okolí se ostatně matky obávají oprávněně. Ukazuje se totiž, že na projevy vzteku u svých vlastních dětí všichni rychle zapomínají. Výpovědi babiček, ale i matek trochu odrostlejších dětí, které tvrdí, že „náš Pepík si nikdy nic takového nedovolil!“, „Hanička byla slušně vychovaná“ nebo kritická zvolání typu „To dítě vám přerůstá přes hlavu! Co si počnete, až bude starší?“ se často nezakládají na skutečném porozumění dětem ani na vlastní zkušenosti s nimi, ale na faktu, že paměť je k nám milosrdná a nechá nás na nepříjemné zážitky zapomenout. To, že si někdo zrovna nevybaví zuřivé záchvaty svého Pepíka, neznamená, že Pepík žádné neměl.

Jedním slovem, matky to mají dnes těžké a období vzdoru je pro ně těžkou zkouškou.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 4/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola