5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Teletubbies a spol.: potřebují batolata televizi?

Teletubbies a spol.: potřebují batolata televizi?

Autor: Kateřina Rodná | Datum: 24.10.2012 | Vydání: 11/2012

Televizní pořady pro nejmenší se množí jako houby po dešti. Údajně pomáhají dětem rozvíjet myšlení a řeč. Ne všichni odborníci s tím ale souhlasí…

Teletubbies a spol.: potřebují batolata televizi?

Pamatuji se na to, jako by to bylo včera. Je půl šesté ráno, za oknem ještě ani náznak svítání a nemocničním pokojem v porodnici se z televize začala rozléhat do té doby zcela neznámá melodie: „TinkyWinky, LaaLaa, Dipsy, Po, Teletubbies, Teletubbies, kuk ahoj!“ Ještě trochu vykolejenou z narození prvního dítěte mě tento způsob televizní zábavy poněkud zaskočil. Zkušenější sousedka – maminka dvouapůlletého kluka – mě ale uklidnila. To nic, to jsou jen Teletubbies, její dítko je prý sleduje pravidelně. Prý si zvyknu, pravila. A ta brzká ranní hodina, kdy je vysílají, prý je také zcela namístě. Ostatně prý na to také časem sama přijdu. A měla pravdu.

Asi o rok později jsem o existenci čtyř plyšových postaviček, ve kterých poskakují dospělí herci, věděla své. Barevní tvorové, podobající se nejspíš šimpanzům, s palčáky místo dlaní a prstů, oči mrkací panenky, naddimenzovanýma netopýříma ušima a anténkami různých tvarů na hlavě se napevno zabydleli ve světě dětí z bezprostředního okolí. A abych nezapomněla – aby toho nebylo málo, na bříškách měli blikající obrazovku, na které se co chvíli něco poučného odehrávalo.

Teletubbies obývají cosi jako kulatou hobití noru v umělé krajině. Po okolních kopečcích se mezi umělými květinami pomalu pohybují živí králíci. Ze země občas vyjíždí jakási zvláštní roura, z níž se tu a tam ozve hlášení (například o tom, že je třeba dát dětem „Pá pá“).

Psychologové ve službě médií

I když se to na první pohled nemusí zdát, je děj ve skutečnosti velmi promyšlený. Údajně přesně odpovídá potřebám a úrovni vnímání a myšlení batolat, kterým je určen. Podíváme-li se na to, jak jsou jednotlivé díly vystavěny, skutečně si všimneme krátkých epizodek s velmi jednoduchým dějem, který se pokaždé několikrát zopakuje, minimální slovní zásoby, již používají postavičky, vysvětlujících komentářů skrytého glosátora. Následnost jednotlivých epizod je snadno předvídatelná a pokaždé stejná, děti se rychle naučí, co přijde za chvilku. Prostředí, ve kterém se děj odehrává, je také až do důsledku jednoduché a přehledné, není tu nic rušivého nebo překvapivého. To vše má být přesně střiženo na míru nejmenším divákům, kteří neudrží dlouho pozornost a sami toho ještě aktivně moc nenamluví. To, co je pro dospělého diváka po krátké době téměř nesnesitelné, má rozvíjet inteligenci a řeč malých dětí.

Na začátku i na konci každého dílu se v kresleném sluníčku na malé diváky culí tvář skutečného batolete. V jednom z dílů jde třeba o to, naučit děti, jaké jsou nejoblíbenější předměty jednotlivých postaviček. Jeden z Teletubbies má svou tašku, druhý svůj míč, třetí koloběžku, na které popojíždí a troubí, a oblíbenou věcí dalšího je jeho klobouk. Když si to pěkně popořadě několikrát za sebou řeknou (moc toho ovšem ve skutečnosti nenamluví, pomáhá jim hlas muže – komentátora), nastane dramatický zádrhel: jedna z oblíbených věcí se ztratí! A všichni hledají a hledají, za použití minimální slovní zásoby, až se zase najde. A následuje rekapitulace oblíbených předmětů…taška, balon, koloběžka, klobouk… Když už se téma mnohokrát zopakovalo (a všechny děti spolehlivě vědí, co má kdo rád), rozbliká se jednomu ze čtveřice bříško a malí diváci se dostanou do „reálného“ světa – podívají se třeba na zahradu školky, kde děti právě plní bazének vodou, stavějí do něj skluzavku a cáchají se, nebo jindy se zas podívají, jak jiné děti šly s tatínkem nakupovat vánoční stromeček.

Fenomén pořadů pro nejmenší

S podobnými pořady pro děti se v posledních zhruba deseti lety i u nás roztrhl pytel. Zatímco my, generace jejich rodičů, jsme si docela dobře vystačili a Večerníčkem a Studiem Kamarád v neděli dopoledne, dnešní batolata a jejich rodiče mají na výběr z téměř nekonečného množství pořadů jak v televizi, tak na dvd. Snad každý rodič vlastnící televizi se v určitou chvíli musí vypořádat po svém s otázkou, zda vůbec a případně na co a jak dlouho dítěti dovolí se dívat.

Krteček je dnes už podívaná pro starší a pokročilé diváky. Filmoví producenti a autoři dětských pořadů velmi ochotně vycházejí vstříc trendu doby (a sami ho pochopitelně spoluvytvářejí). Děti je třeba cíleně rozvíjet po všech stránkách a vzdělávat už od nejranějšího dětství. Jako zdůvodnění se kromě toho objevují i celkem pragmatické úvahy: děti se na televizi stejně dívat budou, buďme tedy realisté a alespoň jim nabídněme něco, co bude odpovídat jejich kapacitě a dokonce je bude zároveň rozvíjet.

Rozvojem myšlení a řeči se autoři pořadů pro nejmenší diváky pochopitelně zaštiťují velice rádi. Je to samozřejmé, vždyť jaký jiný přijatelný argument je možné použít. Tvrdit, že máme posazovat batolata před obrazovku prostě proto, že je pohled na skákající barevné obrázky dobře zabaví a unavený rodič tak získá kýženou chvilku klidu, to by nejspíš neprošlo. Když ale dítě před televizi posadíme v jeho vlastním zájmu, abychom podpořili rozvoj jeho duševních schopností, to je ovšem něco úplně jiného…

BabyTV: pro diváky s dudlíkem

Teletubbies, o kterých byla řeč na začátku, to byla jen jedna z prvních vlaštovek, a snad i proto se o nich tolik mluvilo. Pořad z dílny BBC se stal exportním šlágrem devadesátých let. Další průlom nastal před několika málo lety, přesněji řečeno v roce 2005, kdy se na scéně objevuje celá televizní stanice, určená nejmenším divákům: izraelská BabyTV. V zemi svého původu se tato televize pro diváky s dudlíkem stala okamžitě hitem a jedním z nejúspěšnějších placených televizních kanálů. Program vychází v podstatě ze stejných principů jako zmiňovaní Teletubbies, ovšem jsou tu dva podstatné rozdíly. Jednak se vysílá bez přestávky dnem i nocí, jednak, a to je zásadní, se program celý orientuje vysloveně jen na cílovou skupinu diváků v batolecím věku, kteří ještě chodí v plenkách (pokud vůbec chodí) a šlapou si na jazyk. „BabyTV ukazuje různé formáty, které propojují učení adekvátní věku s hravými prvky,“ ujišťoval tehdy Liran Talit, hlavní manažer izraelského vysílače. A BabyTV se skutečně držela linie, kterou známe z dalších podobných pořadů pro děti i v našem prostředí: animace byla jednoduchá a přehledná, vyvedená především v základních barvách, děj doprovázelo hodně hudby. Střihy byly klidné, převládaly dlouhé záběry, takže si malí diváci mohli v klidu vytvořit svou představu. Příběhy jsou přehledné a vyzývají diváky, aby spolupracovali.

Baby TV znamenala komerční úspěch, což samozřejmě ve světě mediální zábavy neuniklo pozornosti. Jako houby po dešti vznikaly další výhradně dětské televizní stanice, zaměřené na malé děti, a tak dnes i u nás máme možnost posadit svého potomka k obrazovce prakticky kdykoliv. Minimax, Nikledeon a sposta dalších programů si zdárně pěstuje další a další malé diváky. Zatímco některé jsou zaměřené na různé věkové kategorie a vysílají epizody z různých seriálů (od Mašinky Tomáše přes Pokémony až k seriálu o malých ponících), jiné se specializují na nejmenší – jako právě Nickelodeon.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Děti a my č. 11/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola