5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Ústav nikdy rodinu nenahradí

Ústav nikdy rodinu nenahradí

Autor: Petra Vrtbovská | Datum: 21.9.2012 | Vydání: 10/2012

Asi dva tisíce malých dětí se ročně dostává do kojeneckých ústavů. V září se ale začalo blýskat na lepší časy. Poslanci totiž schválili novelu zákona o pěstounské péči, která si klade za cíl snížit počet dětí vyrůstajících v ústavech, na minimum. O děti, které nebudou moci zůstat u svých rodičů, se postarají pěstouni. Proč děti v ústavech trpí a jak se vybírají náhradní rodiče jsme se zeptali Petry Vrtbovské, zakladatelky organizace Natama.

Ústav nikdy rodinu nenahradí

V poslední době se v souvislosti s plánovaným omezováním počtu dětí v kojeneckých ústavech hodně mluví o tom, proč vlastně děti v ústavní péči tolik trpí. V čem spatřujete největší rozdíl mezi životem v pěstounské rodině a životem v ústavu?

Pěstounská rodina by měla fungovat jako jakákoliv běžná rodina, takže umístěné dítě žije s „rodičovskými postavami, popřípadě se sourozenci, mívá také nové babičky, dědečky, strýce a tety. Chodí do místní školy, do běžných dětských kroužků. Dalo by se říci, že je v náhradní, v tomto případě v pěstounské, rodině na výchovu. Rodina by měla žít běžným životem se všemi radostmi a starostmi a přijaté dítě se tak přirozeně učí životu, jakým lidé žijí a potřebují žít. Jsme na základě genetické výbavy společenské a rodinné bytosti s intenzivní potřebou blízkých vztahů. To dává rodina a to dítě v pěstounské rodině může a má zažít. K tomu také patří, že se dítě učí hospodařit s penězi, vidí, jak se rodiče starají o domácnost, jak vydělávají peníze a hospodaří s nimi a podobně.

Ústavní péči si lze nejlépe představit jako jesle, nemocnici, školku, ozdravovnu…, ze které se ale nikdy neodchází! Není to strašidelná představa? Mozek malého dítěte připravený učit se každou vteřinu, jak to chodí mezi lidmi, poznávat sebe samo, druhé blízké lidi a zákony lidského soužití, je vystaven nepřirozenému prostředí. Dítě v ústavu žije v „tlupě“ ostatních dětí a se střídajícími se vychovateli či sestrami. Nikomu na nikom opravdu nezáleží, láska je obecný či sentimentální pojem, individuální zájem dospělého o dítě a dítěte o dospělého, lidská blízkost a radost z ní je zde nemožná. Z malého dítěte se postupně stává citově oploštělá bytost s mnoha nenaplněnými potřebami. A protože velcí lidé tyto potřeby nenaplňují, dítě začne nevědomě hledat jiné cesty k jejich uspokojení. To jsou ty nejhorší následky. Ale ty ostatní jsou také děsivé. Děti, které žijí od narození v ústavech, neznají základní pojmy a procesy z běžného života, znají slova, ale nemají pro ně význam. I slova máma a táta jsou velmi nesrozumitelná. Zdravé batole z rodiny většinou řekne první slovo, a je to táta, máma. Nejdříve ale dítě vnímá tu velikou důležitost těchto lidí pro sebe. Proto tak radostně opakuje první slova.

Jak se to projevuje? Vždyť děti v kojeneckých ústavech vypadají docela spokojeně…

Jedna moje malá klientka žila v ústavu od narození do pěti a půl roku. Když se dostala do pěstounské péče rodiny v Natamě, byla úplně mimo.

Jednou ze složitých věcí bylo, že odpoledne za žádnou cenu nechtěla chodit domů z družiny. Jednou jsem se jí na terapii zeptala, co si myslí, že dělají ostatní děti, když ona odejde s rodiči domů. Smutně pravila, zůstanou v družině, hrají si, pak jdou spát… Nechápala, že všechny děti mají rodiče! Myslela si, že je to jenom nějaká podivná věc v jejím životě. Tak velmi jsou dezorientované děti z ústavů.

Ovšem pokud by byla pěstounská rodina moc velká, bylo tam pět nebo osm dětí, žila by v pěstounském domě a podobně, zde ústavní rámec péče zůstává. Pak se vlastně už o běžnou zdravou obyčejnou rodinu nejedná. Podobně nepříznivé je působení SOS vesniček či Klokánků. Taková velká zařízení jsou ve skutečnosti jen lepší alternativou dětského domova.

Proč je lepší mít dva táty nebo dvě mámy než být v kojeneckém ústavu, dětském domově?

Lidský mozek je velice zajímavý orgán. Je stejně jako ostatní součásti organismu vybaven adaptačními schopnostmi a možnostmi překonat občasné obtíže či nedostatky. To platí i o dětství. Je ale velmi důležité, aby strádání či trauma, nebo zásadní změny netrvaly dlouho až věčně.

Pokud už se tedy stane tak velká a ohrožující situace, že miminko nebo dítě vůbec nemůže žít v bezpečí se svými biologickými rodiči, je nezbytné je ochránit a zajistit náhradní péči.

A teď je to těžké. Život přináší velmi zapeklité situace a často je nelze vyřešit teď a hned a navždy správně. Matka dítěte je nemocná a musí být dlouhodobě v nemocnici, rodinu postihne nějaká zásadní tragická pohroma, dítě se narodí nezletilé dívce a podobně. V takovém případě je možné, že se dítě do péče své biologické rodinu bude moci vrátit. Ale není to jisté… V takových případech se miminko nebo malé dítě umístí do pěstounské péče. To znamená normální běžné rodiny, která bude o dítě pečovat do té doby, než se jeho situace vyřeší. Můžeme si představit něco jako tetu a strýce, ale ve skutečnosti jsou pěstouni dočasnými náhradními rodiči. Později se možná dítě vrátí domů, anebo se pro něj vyhledá adoptivní rodina už natrvalo.

Výzkumy prováděné v zahraničí i poradensko-terapeutická praxe Natamy jednoznačně prokázala, že děti, které dětství prožily ve dvou, někdy i třech rodinách za sebou, dokážou přenést vybudovanou důvěru v dospělé pečovatele a schopnost žít v přirozeném prostředí mezi lidmi a v blízkých vztazích dále do své další rodiny a do svého života. Pobyt v ústavu je oproti tomu natolik nepřirozený, vykloubený ze zdravého životního rámce, lidsky a vztahově absurdní, že dítě po několika měsících či letech v ústavu už bude velmi negativně ovlivněno. Po dlouhém pobytu se pak stane v běžném životě cizincem a bohužel velmi často i psancem. Ústav znamená, že dítě prostě nemá rodiče. Takže i když je to možná pro laiky překvapivé, více rodičů je vždy lepší než rodiče žádní. V Natamě takové potřebné náhradní rodiny připravujeme a také jim s péčí o děti odborně pomáháme.

Jaký je profil rodiny, která je vhodná pro náhradní rodinnou péči? Dá se to vůbec určit, zhodnotit? Kdo k tomu má kompetence a jak je získal?

Potřebujeme mnoho náhradních rodičů, aby žádné děti nemusely žít v ústavech a zařízeních. Ale ne každý se může dobrým náhradním rodičem stát.

Na jedné straně máme žadatele o osvojení dítěte nebo o pěstounskou péči. To jsou vždy konkrétní lidé s vlastní motivací, potřebami, sny, ale také někdy s iluzemi, nereálnými představami a nedostatečnými podmínkami nebo i rodičovskými schopnostmi. A tyto obtíže na straně náhradních rodičů v reálném životě pak vedou k tomu, že se náhradní rodinná péče o dítě stává strastiplnou a také se rozpadá. To je ovšem pro všechny zúčastněné velmi drastický zážitek a traumatická zkušenost. Zejména ovšem pro přijaté a znovu odvržené dítě…Na druhé straně se všude na světě stále hledají dobří náhradní rodiče a nikdy jich není dost.

Proto odborníci všude na světě usilují vytvořit dobrý systém vyhodnocení lidských možností a rodičovských schopností žadatelů o osvojení a pěstounskou péči. Jedná se většinou o určitou baterii psychologických testů a vyhodnocení minulosti žadatelů, jejich zdravotního stavu, sociálních a ekonomických podmínek a motivace a odhodlání k velkému úkolu, jakým péče o přijaté dítě vždy je. Náhradní rodič má v sobě mít určitou lidskou pružnost, flexibilitu, schopnost učit se, a hlavně mít rád v altruistickém slova smyslu. To vše zjišťujeme při práci s žadateli. Dalším důležitým pilířem práce s žadateli před jejich registrací a před přijetím dítěte je jejich výcvik a vzdělání.

Za kvalitu a průběh náhradní rodinné péče odpovídá stát, a proto systém získávání a vyhodnocování i povinná příprava žadatelů je zakotvena v zákoně. Stát ale k výkonu těchto povinných kroků může využívat a často využívá služeb odborníků a odborných institucí. V Natamě jsme například vytvořili velice komplexní a efektivní proces práce s žadateli. Sledujeme ještě další cíl, a to je vlastní osobnostní rozvoj žadatelů. Dbáme na to, aby se dozvěděli hodně o sobě a své situaci, o svých možnostech a mohli sami zvážit, jestli je náhradní rodinná péče to pravé právě pro ně, anebo také ne. To znamená, že v Natamě nejsou odborníci jakousi svrchovanou autoritou, která „rentgenuje“ žadatele a dává jim posudky. U nás se jedná o otevřenou spolupráci a na konci procesu vyhodnocení a přípravy by naši žadatelé měli být poučení, realističtí, vědomi si své kapacity a měli by být schopni učinit správné rozhodnutí.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Děti a my č. 10/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola