5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Život jako kreslený film

Život jako kreslený film

Autor: Eva Jedelská | Datum: 20.1.2011 | Vydání: 2/2011

Když člověk poprvé v životě vkročí do animačního studia, chtě nechtě ztratí profesionalitu, začne dělat „jéé!“ a okouzleně se rozhlížet po dekoracích. Dvě vlídné mladé ženy, které tu strávily poslední dva roky nad novým animovaným Fimfárem, to naštěstí chápou. Trpělivě ukazují a vysvětlují. Při téhle profesi jiné než trpělivé snad ani být nemůžou...

Život jako kreslený film

Máte pěkný obor, krásnou práci.

Denisa: Já myslím, že kvůli tomu jsme do toho šly, ne? Hrát si celý život.

Kristina: Když to jinak nešlo, někdy jsme sem tahaly svoje děti. Byly úplně nadšené, otvíraly a prohlížely šuplíčky s rekvizitami a nechtěly domů.

Dalo vás dvě dohromady až natáčení Fimfára, nebo jste se znaly už ze školy?

Kristina: Známe se asi deset let, už od přijímaček na FAMU. V hospodě v suterénu FAMU jsme čekaly na další kolo zkoušek, tam nás seznámil společný kamarád, Michal Žabka. Od té doby jsme kamarádky.

Je výtvarné pojetí filmu společné dílo režisérky a výtvarnice, nebo má jedna z nich hlavní slovo? Bylo pro vás obtížné najít společnou řeč?

Kristina: Nebylo. Výtvarné pojetí je věc výtvarníka, alespoň tak to vidím já.

Denisu jsem oslovovala k práci na Fimfáru s tím, že jsem znala ji i její práci a věděla jsem, že si v mnohém budeme dobře rozumět. Do výtvarné stránky jsem jí nemluvila. Jen jsme si povídaly o tom, jak by jednotlivé postavy mohly vypadat, co mají mít na sobě, kde bude nejlepší, aby se to odehrávalo, s jakými rekvizitami. Postupně tak pohádka dostávala svůj charakter. Nepotřebovala jsem Denise říkat, jak to má nakreslit.

Denisa: Kristina jako režisér je sen každého výtvarníka. Měla jsem naprostou volnost a o to víc jsem se snažila jí udělat radost. Haha. Máme toho hodně společného.

Každá z pohádek je trochu jinak výtvarně pojatá, ale přesto všechny dobře ladí dohromady. Byl nad vámi nějaký hlavní výtvarník, který to hlídal?

Kristina: To ne, ale jednou z podmínek bylo, aby pojetí navazovalo na předchozí Fimfára.

Denisa: Lakomá Barka Petra Poše, která byla úplně první, prostě udala tón. Já jsem na ní vyrostla, pan Poš mě učil na střední škole, takže jsem k tomu inklinovala. Navíc, tahle česká loutka k Werichovi prostě hrozně sedí. Kdybych dělala jiné téma, třeba by to vypadalo jinak. Lakomá Barka je pro mne dodnes nejpovedenější.

Postavy z Rozumu a štěstí, které dělala španělská výtvarnice Patricie Ortiz Martinéz, neodbytně připomínají Mrtvou nevěstu Tima Burtona…

Denisa: Ono je to ale někdy strašně těžké, když má člověk něco hodně rád, tak se od toho těžko uniká. Je pravda, že z Burtona čerpali i technologicky. Třeba oči. Uvnitř v hlavě je kulička, ta se natáčí pomocí špendlíku. V každé pohádce jsou oči řešené jinak. Třeba Poš má oči namalované a hýbací jsou jen panenky, pro mne jsou ale oči výrazově hrozně důležité, takže se hýbe všechno, co může a pořád.

Mohly jste si vybrat, kterou pohádku zpracujete, nebo to bylo předem dané?

Denisa: Pohádka Jak obři na Šumavě vyhynuli je pro nás nejpříhodnější. Obě jsme spořádané maminky, takže nám vyhovovalo, že se děj z poloviny odehrává v hospodě, kde se vesele pije, karbaní, kouří a nakonec se všichni poperou.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 2/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola