5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Ach, ten nepořádek...

Ach, ten nepořádek...

Datum: 1.8.2007 | Vydání: 4/2007

Pohled na rozbombardovaný dětský pokojíček dokáže rozčílit leckterého rodiče. Okamžitě si to ukliď, nařídí. Jenže to je jako by hrách na stěnu házel. Hlavně maminky to nevydrží a po čase za dítě pokoj uklidí. Tím ho ale k pořádkumilovnosti nevychovají. Lepší je pochopit, že děti mají svůj vlastní systém pořádku. A pak stanovit jasná pravidla.

„Já to nechápu, pohoršuje se maminka jedenáctiletého Rudy a osmiletého Jendy, „jak jim v těch jejich chlívech může být dobře. Nejsem nějak přehnaně čistotná, ale když vstoupím do jejich pokojů, tak jsem vždycky na mrtvici. Vypadá to tam pořád jako po výbuchu. A když v tom svém binci nemůžou něco najít, hned běží za mnou a já musím hledat s nimi. Pokaždé slibují, že se polepší, ale za pár dní tam mají stejný smeťák jako dřív.“

„Tak dlouho bych to nevydržela,“ říká maminka osmileté Karolíny a pětileté Ireny, když to poslouchá na rodičovském semináři. „Asi tak po třech týdnech jim vždycky uklidím, když jsou ve škole a ve školce. A mají pěkně pořádek. Když se pak vrátí domů, nadávají, že nemůžou nic najít. Ale to je mi jedno, nebudu pořád mluvit nadarškolák mo. Vůbec mě neposlouchají, když je prosím, aby si uklidily samy. Tak to radši udělám já.“

„Ano, až tam to může dojít,“ vstupuje do hovoru maminka sedmileté Lenky. „V sedmi letech už by člověk měl udržovat trochu pořádek.“ Dívá se po ostatních matkách. „Aspoň já si to myslím. Snad nechci tak moc, ne?“ Ostatní maminky přikyvují na souhlas. „To já Lence prostě oznámím, že k ní půjdu luxovat a za chvilku tam přijdu s vysavačem. Ona má alergii na prach a kašle, když má kolem sebe moc prachu… No, a když si včas neuklidí, tak jí tam prostě vyluxuju, ať je na zemi, co chce. Pak sice křičí, že jí mám ty vyluxované věci zase vrátit… Tak je drzá!“ S úsměvem pokračuje: „Není to určitě moc pedagogické, ale když Lence řeknu, že k ní půjdu luxovat, poklidí si aspoň trochu.“ „Když jsem nedávno chtěla po Petrovi,“ vypráví paní Věra, „aby si uklidil, řekl, že se mu nechce.‘ Myslíš snad, že mně se chce? rozkřičela jsem se na něho. A víte, co mi řekl? S naprostým klidem odpověděl, ať to tedy nechám být. Předevčírem jsem ho zase žádala, aby si uklidil. Dostala jsem známou odpověď, že se mu nechce. Úplně klidně jsem mu odpověděla, že to chápu, a řekla, tak si uklidíš bez chtění. Ono to jde taky. To ho tak překvapilo, že si opravdu uklidil.“

Pořádné děti, kde jste?

Když tak poslouchám všechny ty nářky rodičů nad nepořádností dětí a nad neuklizenými dětskými pokoji, mohu z nich usoudit, že „pořádné“ děti sice existují, ale není jich mnoho. Dětem samým přitom nepřipadá, že by byly nepořádné, jen mají svůj vlastní pořádkový systém. Mají velmi přesnou představu, kde najít, co právě potřebují. I v nepochopitelné změti věcí, pro nezasvěcené oko zcela chaotické, obvykle s jistotou sáhnou po tom, co právě hledají. Jen ony se ve svém systému vyznají.

Je možné, že rodiče se svou „uklízecí mánií“, jak to nazval devítiletý Mirek, dělají z nepořádku kreativní systém. Nicméně děti tuší, že chaos k životu patří. A navíc se jim moc nechce udržovat v pokoji pořádek, neboť to vyžaduje spoustu energie. Proto si vytvářejí vlastní pořádkový režim, v němž se docela vyznají. Problém spočívá v tom, že rodiče to obvykle vidí jinak. Vznikají potom úplně marné mocenské boje, které narušují vztah mezi rodiči a dětmi.

Ty to nevydržíš, mami

Z rodičovské perspektivy je nepořádek jistě důležitý problém, ale nelze z něj usuzovat na charakter dítěte. Oblíbená představa o tom, že podle pořádku lze hodnotit osobnost dětí, je do jisté míry zavádějící. Vždyť i sami rodiče zacházejí s nepořádkem svých dětí rozporuplně. Jednou jsou to pro ně jen „zlobidla“, protože jsou právě v dobrém rozpoložení a nechají na sobě dříví štípat, jindy hned dělají z komára velblouda, rozčilují se pro kdejakou maličkost a vyslovují absolutní soudy: „Oni si nikdy neuklidí!“

Důležitost pořádku ovšem někdy uznávají i samy děti. Desetiletý Arnošt se náhle pustí do uklízení jako ta nejlepší hospodyně, jakmile se u něho doma poprvé objeví jeho kamarádka Lucie. Osmiletá Zuzana jednoho dne přišla na to, že jí v jejím neuklizeném pokoji není dobře, a sama se rozhodla, že ho uspořádá útulněji. Když Jeník nenašel svůj atlas, který se v chaosu jeho pokoje ztratil, a musel ho škole zaplatit, shromáždil si na jedno místo alespoň školní potřeby. Děti se učí z přirozených důsledků, a to rychleji, než si dospělí myslí. Místo toho rodiče zasahují „dobře míněnými argumenty“, neustálým domlouváním a nedůslednými výchovnými intervencemi. Tím vším nic nezmůžou - leda snad částečné přechodné odstranění nepořádku, ale zároveň zesílení vlastního pocitu rodičovské bezmoci.

Kristýna, maminka desetileté Terezy, se zlobí na svou dceru. „Mně je v zásadě jedno, jak to v jejím pokoji vypadá. Jenom když mám moc práce, pak mi strašně vadí, že se jí všecko válí po zemi. Tereza nahází čisté prádlo se špinavým na jednu hromadu, šlape po tom všem, no hrůza.“ Pohlédne na mne a pokračuje: „Tak jsem se jednou rozčílila a řekla jsem jí: Už mě nebaví pořád prát a žehlit tvoje věci jenom proto, že jsi líná si je uklidit. Tak si laskavě per a žehli sama.“

„Jak to bylo dál?“ ptám se a paní Kristýna pokračuje ve vyprávění. Tereza prý odpověděla: „Já tě chápu, mami, není to ode mne hezké. Ty máš pořád tolik práce a já ti jenom přidělávám další. Promiň, mami.“ Paní Kristýnu chápavá reakce její dcery nesmírně překvapila. A hned přidává komentář: „Tenkrát mi to nedošlo, Tereza totiž nic neprala ani nežehlila. Nosila to, co měla v šatníku, a dlouho jí to vydrželo. Proč by se namáhala praním, když má tolik blůzek, sukní a prádla.“ Hromada použitých oděvů v jejím pokoji nabývala netušených rozměrů. Čas od času matka opatrně nadhodila otázku, kdy Tereza hodlá prát. „Brzo!“ zněla většinou odpověď, nebo také: „Mami, nepleť se mi do toho!“ A paní Kristýna mlčela.

Jednoho dne neměla už Tereza nic, co by se dalo vkusně zkombinovat. Zbývaly jí už jen jedny kalhoty, blůza a sako - dohromady to barevně působilo jako podivný experiment. Vydržela to nosit asi týden, až to mámě nedalo a všechno jí vyprala. Tereza přišla domů, šla do svého pokoje jako obvykle, ale vzápětí z něho vyběhla celá rozzářená a někam běžela. Asi po dvaceti minutách přišla s balíčkem pralinek a řekla: „Díky, mami! Já jsem věděla, že to nevydržíš!“ Kristýna říká, že to pro ni byla lekce. Zkušenost to však byla i pro Terezu. „Ona si teď každých čtrnáct dní pere a žehlí věci!“ Toho dne, kdy jí Tereza dala pralinky, jí také řekla: „Myslíš, že se mi líbilo chodit po městě jako strašák do zelí?“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  děti a MY č. 4/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola