5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Dítě nemá být překážkou v životě, ale jeho součástí

Dítě nemá být překážkou v životě, ale jeho součástí

Autor: Hana Zahradníčková | Datum: 22.6.2012 | Vydání: 7-8/2012

Naomi Aldortová je respektovaná americká terapeutka a rodinná poradkyně. Její kniha Vychováváme děti a rosteme s nimi představuje ucelený koncept výchovy, kde nedominuje ani rodič ani dítě.

Dítě nemá být překážkou v životě, ale jeho součástí

Na mnoha příkladech z praxe autorka ukazuje, že svým dětem můžeme důvěřovat a bezpodmínečně je milovat. Pouze se musíme zbavit starých naučených a nefunkčních vzorců chování. Její názory jsou mnohdy nekompromisní a vyvolávají řadu otázek. Některé jsme se pokusili Naomi Aldortové položit během její návštěvy Prahy při příležitosti letošního ročníku Světového týdne respektu k porodu.

Říkáte, že bychom se měli ke svým dětem chovat jako k hostům. Je ale možné chovat se jako k hostu k někomu, s kým trávíte dvacet čtyři hodin denně?

Mluvila bych spíš o nově příchozích. Ano, dítě je nováček, který musí okouknout, jak to místní dělají. Je to stejné, jako když přijedete do cizí země. Jako třeba já tady v Praze, prostě se koukám kolem sebe a postupně věci, které vidím, trávím. Dospělí to nedělají jinak, proč by měly děti? Tedy ne host, ale někdo, kdo se k nám přidal a my mu chceme ukázat cestu. Máme děti respektovat, důvěřovat jim a jejich instinktům, chovat se k nim s úctou, jako se chováme k ostatním lidem, dospělým.

Děti podle vás potřebují volnost. Jak je potom učit, že existují hranice?

Nemusíte je nic učit. Děti od přírody vědí, jak dělat věci správně. Jsou velice vnímavé a přijímají informace z okolí. Stačí, abyste se chovali tak, jak chcete, aby se chovaly ony.

Hezká představa, ale časově dost náročná. Jak to sloučit s normálním životem, kdy matka má i jiné povinnosti, ať už v domácnosti nebo i pracovní?

Ve společnosti, která má tendenci děti „odklízet z cesty“, je to opravdu těžké. Takže bude třeba změnit společnost. Musíme vrátit děti zpátky do života, brát je třeba do práce – i za cenu, že nás budou zdržovat. Musíme si přestat myslet, že děti mají vyrůstat s někým, kdo na ně „dává pozor“. Společnost se chová tak, jako by děti pro ni nebyly důležité.

Chtělo by to novou vlnu opravdové feminizace, která by dosáhla toho, že ženství a mateřství budou ceněny a ohodnocovány. Po ženě se dnes chce, aby byla něco jako čtyři v jednom – matka, profesně úspěšná žena, uklízečka, kuchařka. To je trochu moc. Žena by měla mít možnost důstojně být se svým dítětem, ať už v práci nebo doma.

To zní ideálně, ale většina zaměstnavatelů by s tím asi měla problém...

Ano, trend je děti schovávat, aby nám nepřekážely a nerušily. Jen se podívejte z okna (sedíme v kavárně Slávie, pozn. red), nikde žádné dítě, jen samí dospělí.

No možná kdybychom nahlédly na hřiště...

Celé město by mělo být „hřiště“, jenže my děti mezi sebou nechceme, a tak jim vyrábíme zvláštní uzavřená místa, kde si smějí hrát. Tady v kavárně by třeba stačil malý stolek s papíry a pastelkami a děti by tu mohly trávit čas spolu s dospělými. Stejně tak na pracovišti. Jenže zaměstnavatel se bojí, že byste nebyla dostatečně výkonná. Dítě ale nesmí být překážkou v životě, dítě má být součástí života.

Jak jste tuto věc vyřešila vy konkrétně? Máte sama tři, dnes již dospělé děti.

Dokud byly děti malé, pracovat jsem nemusela. Řekla jsem manželovi, ať rozhodně nečeká, že bude něco udělané nebo připravené. Pokud zůstávám s dětmi doma, je to velice důležitý úkol, ze kterého mě máloco může vyrušit. Manžel buď po návratu z práce uvařil, nebo převzal děti, abych mohla vařit já. Zkrátka věci se dokončovaly a dělaly pouze tehdy, když jsme byli s manželem oba doma a jeden z nás se mohl věnovat dětem.

Do kolika let potřebuje dítě takovou maminku na plný úvazek?

Každé dítě je jiné, nejlépe to proto zjistíte, když s ním budete chodit mezi lidi. Samo vám ukáže, kdy už se obejde bez vaší permanentní přítomnosti. To bych ráda zdůraznila: pro dítě není dobré, když zůstává pořád jen s matkou, ale matka má být na blízku. Tenhle problém vyvstal v zásadě docela nedávno, když společnost vymyslela nukleární rodinu. Lidé lpí na tom, že každý bydlí ve svém. A důsledek? Matky žijí izolovaně a děti hůř navazují vztahy. V Americe je to vzhledem k vzdálenostem ještě markantnější. Když už žijete izolovaně, je důležitá pravidelná výpomoc nějaké další dospělé osoby. Počet dospělých se tak rozroste a děti, pokud jich máte víc, nemusí tolik bojovat o maminčinu pozornost. Když je maminka „obsazená“, je tu další velký člověk, který se dítěti může věnovat. Izolace je zlá, ale lze jí předcházet. Setkávejte se s dalšími matkami a jejich dětmi. Snažte se přitom najít takové, jejichž děti jsou ideálně o něco starší. Děti, mezi nimiž je větší věkový rozdíl, se daleko snáz zabaví než děti stejně staré.

A přitom si maminky pořizují děti rychle za sebou, aby si jejich potomci byli co nejblíže a hráli si spolu. Je nějaký ideální věkový rozestup mezi sourozenci?

Sedm let v případě nukleární rodiny. Pokud žijete intenzivně ve větším společenství, ať už je jím rozvětvená rodina, se kterou se pravidelně vídáte, nebo spřátelené rodiny s dětmi různých věků, pak je to úplně jedno. Pokud jste s dětmi zejména sama, můžete samozřejmě zkusit tří čtyřletý rozdíl, ale bude to těžké. Tříleté dítě nové miminko nechápe, protože je samo ještě svým způsobem miminkem a příchod sourozence nese velice úkorně. Sedm let je věk, kdy už dítě nepovažuje maminku za svoje vlastnictví, ale snaží se jí rovnat.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Děti a my č. 7-8/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola