5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Hlavně se z té cukrovky nepodělat

Hlavně se z té cukrovky nepodělat

Autor: Hana Zahradníčková | Datum: 22.2.2012 | Vydání: 3/2012

O cukrovce se hovoří jako o novodobé epidemii. Každoročně narůstá počet nemocných, a to mezi dospělými i mezi dětmi. Byť jde o dva různé typy choroby, přinejmenším dvě věci jsou stejné: člověk musí tělu dodávat nedostatkový inzulín a hlídat všechno, co jí.

Hlavně se z té cukrovky nepodělat

Dětská cukrovka se objevuje bez předchozího varování, nedá se jí nijak předejít, nikdo za ni nemůže – a není to jen záchytná formulka pro zoufalé rodiče. Také se nedá vyléčit, lze ji jen léčit, takzvaně kompenzovat, proto je třeba se s ní naučit žít. Dobrá zpráva: jde to. A při dobře kompenzované cukrovce se život malého diabetika nemusí od života jeho zdravých vrstevníků významně lišit.

Jsem unavený, mám žízeň a chce se mi čurat

Při cukrovce organismus sám napadá a ničí buňky slinivky břišní zodpovědné za tvorbu inzulínu, čímž je narušena přeměna cukrů v těle. V krvi se hromadí glukóza, kterou tělo nemůže využít pro výživu buněk, a tělo tak začne strádat na mnoha frontách.

Mikolášova maminka pojala první podezření před dvěma lety v červnu, kdy tehdy šestiletý Mikeš začal nadměrně pít. Pochybnosti ale zaplašila a přičetla je na vrub letní výhni. O měsíc později honila Mikuldu kolem Lipna a jako důsledný rodič se snažila nepodléhat dětskému „už nemůžu“. Jenže to už se u Mikeše projevovala vážnější hypoglykémie a on opravdu nemohl. Každá občerstvovací zastávka dodala potřebnou hladinku cukru, dítě „zázračně ožilo“ a jelo se dál, takže rodiče neměli pocit, že by se dělo něco mimořádného.

Do ordinace dětského lékaře je přivedlo až Mikuldovo opětovné noční pomočování. Měli podezření na zánět močového měchýře, verdikt byl vážnější, diabetes melitus I. stupně. Po okamžitém převozu následoval týden v nemocnici na pražských Vinohradech. Mikulda strávil den na kapačkách – bylo třeba akutně vyrovnat hladinu cukru v jeho těle. Rodiče se střídali u Mikulky a na přednáškách v areálu nemocnice, kde se seznamovali s diabetem. Učili se přepočítávat jídlo na výměnné jednotky podle obsahu sacharidů, společně zkoušeli první samostatné měření cukru a píchání inzulínu.

Všichni se za ten týden museli naučit spoustu nových věcí a hlavně si zvyknout na myšlenku, že pobytem v nemocnici celá věc nekončí, ale naopak začíná.

Mikeš se navíc vyrovnával s pocitem jisté zrady. Všechny ty vpichy nesl velice nelibě. Strach a vzdor dohromady. „Byly to boje, občas bylo třeba i pěti lidí, kteří ho drželi, aby mu mohli inzulín píchnout. Na hroucení se ale nebyl čas, naopak jsem se snažila Mikuldu povzbudit a dodat mu jistotu, že věc zvládneme.“

Problém není jen v tom, že dítě najednou nesmí jíst, co chce, ale také v tom, že v určitých chvílích – když se změří a píchne si inzulín – jíst musí. A zvyknout si na celý režim, vysvětlit ho dítěti a pak ho společně dodržovat je vlastně to nejtěžší. „Bylo obdivuhodné, jak nám v nemocnici dokázali dávkovat informace. Na to, jak je celá nemoc složitá, což člověk kousek po kousku odhaluje, jsme se v nemocnici necítili ztracení,“ vzpomíná Mikolášova maminka na první týden s nemocí, který jí tehdy připadal jako věčnost.

Opravdu nevyléčitelná?

„Když člověk zvládne technickou stránku věci, protože v tu chvíli jde o život, začne hledat viníka a nějaká zadní vrátka, kterými by nemoci navzdory verdiktu šlo uniknout,“ říká Mikešova maminka. Kojila dva roky, takže z tohoto hlediska se zachovala nejlépe, jak mohla; Mikeš vyrůstá za Prahou, většinu času tráví na zdravém vzduchu.

Lékaři sami přesně nevědí, co dětskou cukrovku způsobuje. Nejnověji se spekuluje o virech, svou roli může sehrát i reakce na očkování. Mezi lidmi kolují zprávy o předčasné konzumaci kravského mléka, o nedovařeném mase, o virech vyskytujících se v cizokrajných zemích, ale s jistotou se spouštěč určit nedá.

Bezradnost klasické medicíny dožene i hodně rozumově založeného člověka k víře v zázraky. Mikulda s mámou obrazili několik léčitelů, vyslechli řadu zaručených rad. „Zázračnou se jevila pomoc jedné paní, která měla takový zvláštní stimulační přístroj. Po každém sezení se Mikeš zlepšil natolik, že týden až deset dní skoro žádný inzulín nepotřeboval. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou, že zařízení koupíme a budeme se stimulovat doma sami. Pak jsem ale měla pocit, že bez té paní by to fungovat nemuselo a nakonec jsem se paradoxně začala bát, aby se ten malý organismus všemi těmi nepochopitelnými zásahy nerozšteloval zase někde jinde. Váhali jsme. Každé sezení přišlo skoro na tisíc korun, návštěvu od návštěvy byl navíc Mikeš otrávenější, až mi jednou řekl, že už nikam jezdit nechce a že už nic zkoušet nechce, že už si na cukrovku zvykl,“ líčí maminka Jarmila strachy a naděje, které spojovala s alternativní léčbou. Nakonec jí přišlo lepší mít cukrovku a umět s ní pracovat, než přihlížet tajemným zlepšením a recidivám a netušit, jak a proč se to děje. S doktory se o svých pokusech zatím mluvit neodvážila.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 3/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 1 / nových příspěvků: 1

  • léčba diabetu 8.3.2012, 16:39 Zobrazit

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola