5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Když s námi bydlí násilí

Když s námi bydlí násilí

Autor: Blanka Strouhalová | Datum: 24.11.2005

Na začátku je vždycky příběh lásky. Jenže pak se něco pokazí… Jak se žije dětem v rodinách, kde je násilí mezi rodiči každodenní součástí života?

Katka má čerstvě plnoletého syna a desetiletou dceru. A za sebou osm let, o kterých doufala, že s nimi rozvodem právě skoncovala. Místo toho jsou nejen ona, ale bohužel i obě děti neustále předvolávány k výslechům kvůli trestním oznámením, které podává její bývalý manžel, a konec jejich stresu se zdá být v nedohlednu: „Myslela jsem, že když se s manželem rozvedu, konečně to všechno skončí a já začnu zase normálně žít, proto jsem soudu neuvedla, že důvodem je jeho neustálá agrese vůči rodině. K dětem to bylo většinou ,jen‘ v psychické rovině – fyzicky si troufl víc na mě. Ukazoval dceři na mě a říkal: ´Vidíš tu krávu? Ta děvka!´ Přežila jsem i to, když jsem ležela v louži krve, co mi tekla z nosu, ale když jsem viděla, že už zbývá jen krůček k tomu, aby se tak ke mně začaly chovat i děti, rozhodla jsem se pro rozvod.“ Jenže manžel se soudně domáhá návratu do bytu, vyhrožuje trestním oznámením i synovi a domáhá se všeho možného. „Chce proplácet i jízdenky k jeho matce, parkovné, když si přijede pro dceru, v životě bych nedomyslela, co všechno je možné vymáhat. Strašně se bojím, abychom to nemuseli zase prožívat znovu,“ pláče čerstvě rozvedená Katka.

Také Evin příběh začal zamilovaně – když byl její chlapec na vojně, celý rok si dopisovali. Jejich bydliště byla ale příliš vzdálená a po vojně chtěli být konečně spolu. „Tenkrát nebyla doba na to, abychom spolu jen tak žili,“ vypráví Eva, „zvlášť u nás na vesnici. Takže jsme se rychle domluvili na sňatku.“ Evini rodiče ,spořádaný vztah‘ podpořili velkou finanční pomocí a pomohli mladým manželům postavit dům v blízkém městečku. Dvojici navíc spojovala touha po dítěti, které se dlouho nedařilo dostát. Po několika letech se jim nakonec narodila krásná dcera. A Eva se stala vzornou matkou a ženou v domácnosti. Ale…

Kde se stala chyba?

„Málo jsme se znali,“ komentuje už s odstupem nepovedené manželství Eva. „Dnes bych každému páru doporučila, aby se před svatbou co nejvíce poznali, ve všech možných situacích. A taky vím, že jsem šla do vztahu zbrkle, protože mě ovládal komplex méněcennosti, že jsem málo štíhlá, málo krásná a koho já si kdy najdu… Můj kluk to neměl doma růžové – matka se rozvedla, začala nový život a se svým synem se v podstatě nestýkala. Myslela jsem si, že poskytnu manželovi ztracený domov a on mi za to bude vděčný.“ Zprvu to tak fungovalo, ale po pár letech Eva najednou hrála roli „matky“ a manžel toužil po nezávazných vztazích symbolizujících mládí. „Pořád nám říkal, že se nechce rozvést, že nechce rodinu opustit, ale že po něm chci usedlý styl života, kterého on není schopen. Když jeden z jeho vedlejších vztahů začal přerůstat v něco víc a přátelé mě varovali, že tahle paní se bude manžela držet, protože se netají zájmem o náš dům, ztropila jsem žárlivou scénu – a dostala první facku. Proč jsem neodešla hned? Byla jsem hloupá! Chtěla jsem najít, co je špatně ve mně samé, že muž má tak silnou potřebu nás opouštět, snažila jsem se přijít na to, co mu doma chybí.“

Jenže Evin temperamentní manžel se vracel domů čím dál tím méně a jeho afekt vůči spořádané domácnosti se stupňoval. „Byly to roky hrůzy. Každý večer jsem měla strach, co bude v noci, jestli mi zase nějakou střelí, jak moc bude opilý, jestli nás zase vzbudí… Vyloženě mu dělalo dobře vytáhnout z postele dceru a předvádět ty scény před ní. Křičel, ať si ho teda užijeme, že už je doma! A na co ho tu potřebujeme mít?! Pak jsem na něj jednou zařvala, ať si teda sbalí a jde. Vytáhl na mě ale nůžky a prý že by byl blbej, aby tenhle majetek jen tak opustil. Pochopila jsem, že tohle už dcera nesmí nikdy vidět a ještě tu noc jsem s taškou v ruce a dítětem v náručí odešla k rodičům.“

A co děti?

Katka popisuje svého syna, kterého má z prvního manželství, jako na svůj věk překvapivě hodného, bezproblémového kluka, který snad ani neprošel pubertou. „Nijak náš vztah nekomentoval, uzavřel se do sebe. Až jsem se bála, že odejde z domu; stále si hledal nějaké kroužky a zájmy, aby měl důvod nebýt doma. Teď mi hodně pomáhá při výchově dcery: vidím, že ho má za autoritu.“ A jak vnímají děti rodinu bez otce? „Jsou zvyklé tátu nevidět už z dřívějška. Nejen já, ale ani děti nikdy nedostaly od táty dárek, ani k Vánocům, jedině od jeho matky. Vědí, jaké bláboly o nás píše do svých podání – sociální pracovnice se jich na to musí ptát, tak co si pak o něm mohou myslet?“

Katka cítí velkou oporu v synovi, který ji jednou viděl ležet na zemi, a když mu to táta vysvětlil slovy: „No, dal jsem mámě víc, než jsem chtěl,“ byl už dost velký, aby pochopil, co se v rodině děje. A dcera? Je drzá a špatně zvladatelná, ba co víc – občas ve škole omdlívá, zvlášť když se probírají témata týkající se tělesnosti člověka. Lékařská vyšetření však žádnou fyzickou příčinu jejích obtíží neodhalila. Katka teď bojuje o to, aby v ní neviděla jen ,tu krávu‘. Věnuje jí každou volnou chvíli, podporuje ji ve sportu, v němž je velice úspěšná. Ví, že by se pro obě hodila terapie, zvlášť pro dceru. Ta ji ale rezolutně odmítá a vyhrožuje odchodem k otci. „Bojím se,“ říká Katka, „že kdybych dceru přiměla k terapii, ještě by na mě podal oznámení, jak neschopná jsem matka, když děti potřebují psychiatra, a že by mě chtěl o dceru připravit. I když nevím, co by s ní pak dělal – všechny domácí práce jsem vždycky dělala já a když ji má mít teď jeden den na starost, trvá na tom, že jí musím s sebou dát jídlo na celý den.“

Ani Evě útěkem od manžela trable neskončily: sedmiletá dcerka se vracívala z pobytu s otcem a jeho milenkou se šokujícími zážitky, včetně viděné nahoty a výzev, ať matku zatratí. Soud poměrně rychle rozhodl, že nedoporučuje styk dítěte s otcem, ale zdraví holčičky stresy i tak velice utrpělo. „Úplně se jí splašily hormony, předčasně vyspěla, nasadili jí léky a sedm let byla v péči lékařů. Asi v ní ale něco pořád zůstalo, protože naši žijí v moc hezkém manželství a přesto nedávno, když viděla nějakou jejich rozmíšku, hned reagovala: ,Dědo, nebudeš ale babičku bít, viď?‘,“ popisuje Eva stav své dcery.

Přísně tajné

Proč to Katka neoznámila včas? Zprvu proto, že měla manžela moc ráda a vzpomínala na dobu, kdy to mezi nimi klapalo. „Bude to znít paradoxně, ale slyšela jsem od manžela po dlouhé době, že mě má rád, právě po tom, co mi vrazil tu největší ránu, já upadla do bezvědomí a krvácela jsem. Strašně se toho lekl, seděl u mě a ošetřoval.“ Proč to neuvedla u rozvodu? „Teď už se to dá těžko prokázat – měla jsem to udělat u lékaře, který mě po útocích manžela ošetřoval. Teď to vím – ale tenkrát to bylo tak těžké… Bála jsem se, že mi to stejně nikdo neuvěří a taky jsem se strašně styděla. Nestalo se mi to totiž poprvé,“ brunátní Katka a vypráví, jak se poprvé vdala za člověka, který ji i syna velice miloval. Nikdo ji však neupozornil, že její muž trpí těžkou psychickou poruchou; ta časem gradovala a provázely ji záchvaty fyzického násilí. Koloběh krásných chvil, když nemoc krotily léky, a brutality se stupňoval, svědkem bitek se stal celý dům a nakonec sama ošetřující lékařka manžela přiměla Katku k úvahám o rozvodu.

„Druhého manžela jsem poznala v zaměstnání, já byla ekonomickou ředitelkou, on technickým referentem. Byli jsme oba dobře postavení vysokoškoláci a ani ve snu mě nenapadlo, že by se něco zlého mohlo opakovat,“ vypráví Katka o tom, jak se první rok jejich vztahu vyhřívala na výsluní přízně a obdivu. „Jenže pak jsem šla na mateřskou, ztratila jsem své pracovní postavení a nevím – jako bych tím pro něj ztratila lidskou hodnotu nebo co.“ Tentokrát mělo násilí mnohem sofistikovanější podobu a než padl první úder, vnímala to Katka spíš jako odcizení, přemíru práce, málo času, chlad a nezájem. Že to začaly doprovázel také invektivy na její adresu, si uvědomila vlastně až ve chvíli, kdy už ji manžel jenom ponižoval. „Myslím, že v tom manžel nevidí nic zvláštního, celá jeho rodina žije podobným stylem a jeho matka se ve svém manželství hrubostem trpělivě podvolovala.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  děti a MY č.4


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola