5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Lilian Bryan, pedagožka Montessori - Tříleté dítě nasává jako houba

Lilian Bryan, pedagožka Montessori - Tříleté dítě nasává jako houba

Autor: Eva Jedelská | Datum: 18.8.2010 | Vydání: 9/2010

Působí trochu jako pohádková kmotřička víla. Vlídná, upravená dáma, vyzařující klid a empatii – taková je paní Lilian Bryan, zakladatelka Montessori institutu v americké Atlantě a dlouholetá lektorka a propagátorka tohoto výchovného systému. Na začátku léta strávila v Praze dva týdny, během kterých vedla kurzy a semináře pro pracovníky mateřských center, pedagogy i rodiče.

Lilian Bryan, pedagožka Montessori - Tříleté dítě nasává jako houba

Jste matkou pěti dětí. Pomáhala vám znalost Montessori zásad při výchově vlastních dětí? Zažila jste okamžiky zklamání a bezmoci, kdy člověk neví, jak dál, a říká si – kde jsem udělal chybu?

S některými věcmi je pro rodiče těžké se vypořádat. Je to především vliv jejich vlastní výchovy, kterou prošli v dětství. I když s nimi třeba nesouhlasíme, je pro nás přirozené vychovávat svoje děti podle stejných zásad, podle jakých vychovávali nás. Další hluboce zakořeněnou silou jsou pravidla chování, všeobecně přijímaná naší kulturou. A tak to probíhalo i u mě, tedy ve znamení střetů mezi Montessori pedagogikou a tradičními představami, podle kterých je klidné, pasivní dítě v pořádku, zatímco to živé a aktivní, které tím pádem dospělé ruší, prostě „zlobí“. Často jsem si musela uvědomovat, že to, co jsem zažila já, nebylo to nejsprávnější – a zařídit se podle toho.

Výchovný systém, který vytvořila italská lékařka Maria Montessori, je primárně určený pro mateřské školky a základní školy. Do jaké míry se dá použít i v rodinné výchově, v domácím prostředí?

Ty principy jsou samozřejmě velmi dobře aplikovatelné i na domácí prostředí, rodiče jsou přece první učitelé. Pomáhají rodičům, aby si uvědomili, jak k dítěti přistupovat, usnadňují jim jejich roli. Maria Montessori si je nevymyslela jen tak od psacího stolu – strávila mnoho let tím, že pozorovala děti v jejich přirozeném prostředí, v nejrůznějších situacích. Děti samy ji navedly k tomu, aby pochopila, co se s nimi v každém období vývoje děje. A rodiče se mohou naučit těchto poznatků využívat. Mohou pochopit, jaký je styl učení jejich dítěte, proč se chová právě takhle, jak s ním zacházet a jak ho navádět co nejlepším směrem.

Jen málo lidí si například uvědomuje důležitost prvních tří let života. Říkají si: Ještě z toho nemá rozum, počkám, až bude větší, až začne mluvit… Dítě do tří let má ale tzv. absorbující paměť, nasává veškeré podněty jako houba, vstřebává všechno kolem sebe, i to, o čem si myslíme, že vůbec nevnímá nebo nechápe. Vstřebává chování, víru a vlastnosti svého okolí, především lidí, kteří o něj pečují. Jazyk je v tomto věku přijímán jako celek, zatímco v pozdějším období je zapotřebí se ho učit vědomou snahou, a to jinou částí mozku. A v šesti letech je dítě hotová, zformovaná osobnost, která bude sice dál doplňovat svoje znalosti, na základních morálně-volních vlastnostech už ale mnoho nezměníme.

Malé dítě prožívá obrovský vnitřní konflikt. Na jedné straně ho volá hlas přírody, který mu velí být aktivní a sbírat co nejvíc zkušeností (takže všude vleze, všechno ochutná, rozbije a roztahá), na straně druhé se tyčí postava rodiče a jeho káravého prstu. Tohle nesmíš! Tamto se nedělá! Jak to, že neposloucháš! Důležitým úkolem rodičů (a dospělých vůbec) je tedy poskytnout dětem zázemí s dostatkem „povolených“ podnětů. Bude-li zázemí chudé a jednotvárné, bude i vývoj chudý. Poskytněte dětem co nejvíc zážitků, kvalitní hudbu, umění, kontakt s přírodou. Čtěte dětem, zpívejte jim, tancujte s nimi – a to do šesti let. Pak už je pozdě.

Kdykoli jsem měla možnost vidět ukázky metodiky práce v Montessori školkách nebo školách, okouzloval mne pomalý, soustředěný způsob, jakým učitelé pracují s pomůckami. I když jde o ten nejjednodušší úkon – třeba přelévání vody z konvičky do konvičky, které jste tady na semináři také předváděla – každý pohyb se provádí tak, jako by měl obrovskou důležitost. Má to nějaký zvláštní význam?

Malé dítě se učí ne tím, co mu říkáme, ale tím, co vidí. Učitel – nebo rodič – se v mnoha případech zcela obejde bez vysvětlujícího komentáře, komentář může být dokonce na škodu. Je to výuka příkladem: když chcete naučit dítě utírat stůl, vezmete hadřík, namočíte jej, vyždímáte, počkáte, dokud neodkápnou poslední kapky, abyste nezamokřili cestou podlahu… Když to takhle pomalu a pozorně uděláte jednou nebo dvakrát, dítě pochopí bez jediného slova. Když přeléváme vodu z hrnečku do hrnečku, musí být jasně slyšet, jak voda teče. Hrneček dítěti ještě ukážete. Podívej, je prázdný! Stejné je to třeba se zavazováním kličky. Při každém kroku se zastavíte, aby si dítě mohlo prohlédnout, do jaké fáze jste se dostali, jak teď tkaničky vypadají. A když mu pak hadřík, hrnečky nebo tkaničku podáte a ustoupíte do pozadí, bude to zkoušet tak dlouho, dokud se mu to nepovede. Má totiž vnitřní potřebu vykonat tu činnost správně! Nedělá to kvůli pochvale ani odměně. Samozřejmě, pokud udělá chybu a někdo se mu za ni vysměje nebo ji červeně zaškrtne, ztratí chuť zkoušet to znovu. Když ale dostane možnost tu činnost zvládnout samo, třeba po deseti pokusech, bez „ukaž, ty nešiko, udělám to sama“, bude se cítit opravdu šťastné a udělá další krůček ke zvýšení své sebekontroly. To je totiž další objev Marie Montessori: Když se dítě naučí ovládnout nějakou činnost, učí se tím současně ovládat samo sebe.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 9/2010

nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 1 / nových příspěvků: 1

  • najtazsia volba 8.10.2010, 7:55 Zobrazit

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola