5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Maličkosti už neřeším

Maličkosti už neřeším

Autor: Scarlett Wilková | Datum: 28.3.2007 | Vydání: 2/2007

Když čekala první dítě, bylo jí třicet a byla na vrcholu kariéry. Nezaváhala ani na okamžik, i když věděla, že ji čeká život svobodné matky. Od té doby se hodně změnilo. Má muže, syn Vojta už chodí do druhé třídy, do rodiny přibyla sestřička Kateřina. A kariéra neutekla. Jolana Voldánová, oblíbená moderátorka hlavní zpravodajské relace České televize.

Dovedou vás vaše děti pořádně rozčílit?

Jsem docela startovací typ, takže mě čas od času vytočí. Psali jsme s Vojtou večer docela náročný úkol. Malá Kačenka po mně neustále lezla, asi se v tu chvíli cítila být odstrčená. Odpoledne nespala, takže byla protivná. Vojta se snažil úkol oddalovat a zahrnoval mě tisíci otázkami. Do toho můj muž u stejného stolu pracovně telefonoval, takže jsme mluvili všichni čtyři najednou. Přiznávám, že tuto příšernou kombinaci jsem nezvládla, nejdřív jsem zvýšila hlas a abych nezačala ječet, radši jsem na chvíli zmizela.

Mnohé ženy říkají, že se od doby, co mají děti, méně nervují v zaměstnání. Ve srovnání s domácími krizemi se ty pracovní zdají být malicherné.

U mě to platí stoprocentně. Dříve jsem si práci nosila v hlavě i domů a připadala mi jako nejdůležitější věc na světě. Co mám děti, jsem v tomto směru víc nad věcí. Nad spoustou problémů prostě jen mávnu rukou. Nemám čas řešit malichernosti.

Trpíte někdy pocitem, že máte na děti málo času?

Ne, to ne. Střídáme se s mužem tak, že jeden z nás je obvykle doma. Když už to jinak nejde, máme v dosahu babičku i hlídací paní, což je v podstatě další babička. Můj pracovní rytmus je naštěstí volnější. Mám zhruba dvanáct služeb do měsíce. Kromě toho se občas naskytne i další práce, ale pořád mám více času než ženy, které každý den sedí v kanceláři a mají volné jen víkendy. Já sice každý třetí víkend sloužím, ale zase mám šanci udělat si volno v týdnu. U nás v tomto směru nežijeme ve stereotypu. Někdy, když mám volno v pátek i v pondělí, omluvím Vojtu ve škole a jedeme třeba k rodičům na prodloužený víkend.

Odstěhovali jste se na venkov. Jak zvládáte dojíždění?

Vždycky je něco za něco. Výhodou je, že ráda řídím auto. Opravdu mě to velmi baví, takže těch šedesát kilometrů do Prahy mi nedělá problém. Vojta chodí do školy vedle do města, takže ráno jezdí s ostatními dětmi autobusem. Jen odpoledne ho někdo musí vyzvednout. Katku vozíme buď k babičce, nebo k hlídací paní. Jsou evidentně spokojenější ve svém prostředí, tak jsme se jim přizpůsobili.

Co až budou děti větší?

Bydlením na vesnici jsme se dobrovolně odsoudili do role taxikářů. Vím, že jednou děti budeme muset vozit do různých kroužků a jezdit pro ně, až se budou chodit bavit do města. Zatím to řešit nemusíme. Od jara do podzimu je život na vesnici vynikající. Zima je krušná. Řešíme provozní věci: kdo odhází sníh, jak se dostat přes příšerně blátivou cestu, která k našemu domu vede, a podobně. Zima je pro mě nejstrašnější období i proto, že je obtížnější vypravit se s dětmi někam ven. Počasí je zvlášť letos málokdy přívětivé a když jsme pár dní po sobě jen mezi čtyřmi stěnami, jsme všichni daleko unavenější. Vojta, pokud aspoň hodinu neběhá venku, má v sobě nevybitou energii a zlobí. Katka, když je venku, pak výborně spí. Když je zavřená doma, usíná večer mnohem později.

Kdo u vás trestá? Jste přísnější vy, nebo váš muž?

U nás panuje velká demokracie. Neformujeme dětí tím, že jim něco přikazujeme nebo zakazujeme. Ale máme výchovné tresty.

Například?

Vojta teď má období, kdy se tváří, že si vyčistil zuby a umyl obličej, ale není to pravda. Můj muž na to nedávno přišel a tak mu dal úkol. Až přijde ze školy, má desetkrát napsat: Budu si čistit zuby. Vojta si je své chyby většinou vědom a tresty bere, i když taky zkouší, jestli se z nich nedá vyvléknout. Muž je důsledný. Já méně. Snažím se o to, ale ne vždy to vyjde. Stačí, aby na mě děti udělaly nevinný kukuč nebo se přišly přitulit, a slevuji z nároků, požadavků i trestů. A ony to, hajzlíci malí, poznají.

Zdají se vám děti jiné, než jsme bývali my, dnešní generace mladých rodičů?

Určitě. Doba je rychlejší. Mám pocit, že ani ve škole se s nimi dnes tak nemažou jako s námi. Děti jsou vedeny k větší samostatnosti. Především však vyrůstají v době počítačů a technických vymožeností, o kterých se nám ani nezdálo. Pozoruji na Vojtovi, že se mu líbí jiné příběhy, než které jsem v dětství milovala já. Když o Vánocích dávají klasické české pohádky, dívá se na ně spíš jen proto, aby mi udělal radost. Říkám mu: Vojto, pojď, podíváme se na Tři oříšky pro Popelku. On kouká, pak řekne: hm, dobrý to bylo... A navrhne, že si zítra pustíme nějakou divočinu. Pro něj už Popelka nebude zamilovaná pohádka, jako je pro mě. Kačenka je ještě malá, takže s ní je to zatím jednoduché. Vyrůstá na krtkovi stejně jako většina dětí.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  děti a MY č. 2/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola