5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Na hádku je třeba dvou

Na hádku je třeba dvou

Autor: Kateřina Lipinská | Datum: 21.12.2011 | Vydání: 1/2012

Spory a dohadování se s dítětem jsou stinnou stránkou rodičovství. Pokud přerůstají únosnou míru, dokážou otrávit ovzduší a narušit vztahy. Dá se něco udělat pro to, aby jich bylo méně?

Na hádku je třeba dvou

Také jste si jako děti slibovali, že na své ratolesti budete mnohem hodnější, než byli vaši rodiče na vás? Že budete mít větší pochopení pro to, co budou mít rádi, a nikdy, ale opravdu nikdy nebudete trvat na okamžitém uposlechnutí, zbytečném uklízení nebo dobrých známkách? Že své dítě vždy trpělivě vyslechnete, uznáte jeho námitky a přehodnotíte svůj postoj? Já mockrát. Leč postoj jsem přehodnotila spíše směrem, který mé dítko úplně neuvítalo. Mám dcerky velmi výřečné a pohotové, které již odmala nelitují času ani námahy všechny instrukce řádně prodiskutovat. Dlouho jsem se snažila vysvětlovat, ale když jsem se po sto prvé přistihla, že zdůvodňuji, proč patří boty do botníku, došlo mi, že je něco špatně. Možná můj přístup?

Můžu děti úkolovat?

V současné době je moderní „západní styl“ výchovy. Není založen na rodičovské autoritě, jak tomu u nás bylo v minulosti, nýbrž na autonomii, toleranci a vysvětlování. Rodiče se snaží maximálně rozvíjet individualitu dítěte a dávat mu co nejvíce svobody. Dodržování pravidel a určených hranic nevyžadují z pozice autority, nýbrž se snaží dítě přesvědčit o jeho užitečnosti. Funguje to? Jak u kterých dětí. Lze říci, že existují takřka bezproblémové děti, které se „vychovávají samy“. Pak jsou děti normální, které hranice zkoušejí a pokud ucítí, že nejsou příliš pevné, rády smlouvají, diskutují a zkoušejí je posunout. Čímž podrobují své uvědomělé rodiče těžké zkoušce a únavným diskuzím. A také dilematu. Jsem-li demokratický rodič, mám právo říct: „Uděláš to teď proto, že ti to říkám!“? Nebo po sto dvacáté připustím diskuzi, proč je nutné odnést špinavý talíř do myčky hned, a ne „až mi slehne“? Nebo ustoupím s tím, že přece nemám právo po dítěti vyžadovat okamžité splnění svého „rozmaru“ a počkám, až se samo rozhodne talíř odnést? Nebo podobné diskuze předem vzdám a talíř raději uklidím sama?

Nebojte se hranic

Důvodem, proč k takovým situacím dochází, bývá obyčejný strach. Milujeme své děti, a proto se bojíme, abychom příliš tvrdým přístupem neporanili křehkou duši našeho dítka. Abychom nepošlapali jeho sebevědomí a nepotlačovali jeho individualitu. Anebo máme obyčejný strach, aby nás nepřestaly mít rády. Jenže děti na nás mají radar, zkrátka vidí nám až do žaludku. Relativní fyzickou bezmocnost jim vynahrazuje velmi dobře vyvinutá intuice a schopnost vnímat naše rozpoložení a reagovat na něj tak, jak jim to v danou chvíli nejlépe vyhovuje. Stejně jako je neošálíte předstíráním, že se nic neděje, když řešíte závažné vztahové nebo existenční problémy (naopak je tím naučíte předstírat také), neskryjete před nimi ani svůj strach a nejistotu. Dokud se budete bát stanovit dětem hranice a v případě potřeby tyto hranice prosadit, budete donekonečna diskutovat a vysvětlovat. Dětskou přirozeností je totiž hranice pokoušet a posouvat. Jistěže ne ve všem, při zapojení pozitivní motivace a ve věcech, které pro ně nemají takovou přitažlivost, dokážou být děti laskavé a plny dobré vůle, jenže tváří v tvář příliš silnému pokušení velmi rády využijí vaší nejistoty.

Hlas nezvýšíš, trestem nezahrozíš…

Ráda poslouchám příběhy maminek, které říkají, že u nich se nikdy nic nepřikazuje a že se na všem dokážou smírně dohodnout. Jsou mezi nimi opravdové poklady – maminky s charismatem, které skutečně v životě hlas nezvýší, trestem nezahrozí, a přesto dítě perfektně ví, kde jsou hranice. Osobně se domnívám, že s tímhle darem se člověk musí narodit a my, ostatní smrtelníci, se jej můžeme jen snažit napodobit. Častější scénář je, že maminky, které se pyšní tím, že se se svými dětmi na všem domluví, to vůbec nemají jednoduché. Moje kamarádka Irma má dva syny, pětiletého Jakoubka a osmiletého Tomáše. Jak ráda zdůrazňuje, panuje u nich demokratická výchova a kluci mají stejná práva určovat, co a jak se bude dělat, jako dospělí. Irma je nesmírně trpělivá a svým dětem se opravdu věnuje. Rozhodně se nejedná o nevychované křiklouny, naopak jsou to sympatičtí, sebevědomí, šikovní a sportovně založení kluci. Potíže, které s nimi má, nazývá detaily a mává nad nimi rukou: „Trochu problém jsou návštěvy – jít s nimi někam, kde je to nebaví, vyštípou mě během deseti minut, ale pokud mají zábavu a kamarády, je velký problém je odsud dostat. Nevím, co dělám špatně, ale i když jim předem v klidu vysvětlím, jak dlouho můžeme na návštěvě být a své důvody, proč to tak má být, nikdy to tak není. Když se potom snažím jít příkladem s heslem „moudřejší ustoupí“, odchody se dost protahují.“ Jako menší detail mi připadá, že Tomáš, ačkoli je velmi nadaný, nosí ze školy známky spíš průměrné a často řeší kázeňské problémy. Irma vidí příčinu v učitelce a tak trochu si stěžuje: „Talentovaný je, to máme potvrzené i z poradny. Jenomže moc nerespektuje autority, a i když je chytrý a látku zná, nerad se přizpůsobuje a mnoho věcí bojkotuje. Bohužel jeho třídní učitelka individualitě příliš nefandí, takže místo toho, aby se mu věnovala tak, jak by to on potřeboval, nemá ho ráda. Ale to je celé naše školství, kdybychom měli peníze na soukromou školu, jistě by to vypadalo jinak.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 1/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola