5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Největší štěstí v životě? Dělat si věci po svém

Největší štěstí v životě? Dělat si věci po svém

Autor: Hana Zahradníčková | Datum: 21.12.2011 | Vydání: 1/2012

O líném rodičovství. O hippies, nepoužitelných prarodičích a dovážení absintu z Čech. O tom všem a dalších věcech jsme na letošní konferenci o aktivním rodičovství v Brně hovořili s britským esejistou Tomem Hodgkinsonem, autorem knihy Líný rodič a zakladatelem Akademie lenošství, filozofie, hospodaření a radovánek.

Největší štěstí v životě? Dělat si věci po svém

Když se objevil mezi čtyřmi stovkami pestrobarevných matek a otců působil zjevem studenta z dobré anglické univerzity poněkud nepatřičně. Ať to byl záměr, nebo ne, dobře to ilustrovalo paradox, jímž byla účast propagátora líného rodičovství na konferenci o rodičovství aktivním. Jeho přednáška působila jako oddechový čas mezi ostatními příspěvky stanovujícími často nesnadno splnitelné povinnosti pro rodiče. Tom Hodgkinson totiž většinu povinností přisuzuje dětem. A rodičům stanovuje jedinou opravdu důležitou: nechat dítě na pokoji.

Jaká je vaše definice lenošství?

Je to něco jiného než pusté válení se. Myslím, že anglický pojem lenosti je krásný, vypichuje její kladné stránky. Leností můžete rozumět studium, pohroužení se do sebe, přemýšlení, filozofování, čtení. Ale i to, že jdete do hospody s přáteli a tam diskutujete. Všechno to jsou činnosti, které jsou velice užitečné a dnes se často přehlížejí.

Já to vidím spíš jako jistý odstup od věcí, který vám dá čas přemýšlet, udržovat v bdělém stavu svobodného ducha. Opak lenosti, totiž tvrdá práce pod diktátem školy a posléze zaměstnavatele, to příliš neumožňuje.

I já jsem se začal cítit trochu zotročený prací. Bylo mi tehdy něco přes dvacet, asi jsem měl být šťastný, že mám práci, jenže mladí lidé často mají během studií velké ideály, a když pak přijdou do práce, je to jako studená sprcha. Snaha být ve výše uvedeném smyslu lenochem jakožto zaměstnanec je svým způsobem vzpoura proti systému. Nejvyšší metou je stát se sám sobě zaměstnavatelem. Lenošství v mém slova smyslu je tedy jakousi dynamickou formou lenošství.

Být „líný“ po mém způsobu znamená být tvůrčí. Ne že se budete celý den válet v posteli. Najít správný poměr mezi činorodostí a nicneděláním, to je umění, které mě zajímá.

Člověk je tedy v zásadě od přírody líný, jen ho z toho vytrhuje společnost svými požadavky?

Největší změna nastala s průmyslovou revolucí. Do té doby lidé sice také pracovali pro vrchnost, ale většinu času pro sebe. Průmyslová revoluce nahnala lidi do továren na dvanáct čtrnáct hodin denně. Vznikla práce, jak ji známe dnes. Když někdo dříve příliš tvrdě pracoval, pokládalo se to za nemístnou pýchu, za zpupnost vůči boží vůli.

Kdy a jak jste přišel na myšlenku líného rodičovství?

Je to trochu paradox, že mluvím o líném rodičovství na konferenci o aktivním rodičovství. Ale já se snažím prosazovat rodičovství neaktivní. Jenže oba koncepty jsou si ve skutečnosti blíž, než to na první pohled vypadá. V obou případech jde o to vzít do rukou odpovědnost za své životy i za životy dětí. Dělat si věci po svém.

V roce 1993 jsem s kamarádem založil časopis Lenoch. Pak přišly děti a bylo po lenošení. Alespoň zpočátku jsme byli s mou ženou Viktorií dost vyčerpaní. Pak se mi dostal do ruky esej D. H. Lawrence, který shrnuje zásady efektivní výchovy dětí do tří bodů: nechte je být, nechte je být, nechte je být. Zjistil jsem, že je to úžasný nápad, už proto, že se tím rodičům spousta práce ubere a dětem naopak přidá.

Tady přicházím k podstatě. Jako líný rodič musíte donutit děti, aby pro vás pracovaly, a to již od raného věku. Musejí uklízet, mýt nádobí a hlavně nosit snídani do postele. Tak od dvou tří let.

Rodiče se příliš sebeobětují a tvrdě pracují. Tak to bylo i u nás. Padali jsme na nos. A únava je přitom největší nepřítel rodičů i dětí, protože pak můžete ledacos zanedbat. Moje „líné rodičovství“ se snaží skloubit dva postoje – na jedné straně nechte děti svobodně dělat, co chtějí, na druhé na ně buďte přísní a veďte je.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 1/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola