5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Nemá smysl usilovat o vztah bez hádek

Nemá smysl usilovat o vztah bez hádek

Autor: Marie Těthalová | Datum: 25.1.2012 | Vydání: 2/2012

Partnerství je proměnlivé, a když si na začátku něco „namyslíme“, nemůžeme počítat s tím, že to tak bude pořád. A „žili spolu šťastně až do smrti“ platí jen v pohádkách, nebo tehdy, když na tom od začátku pracujeme. O proměnách našich vztahů i o vzájemné důvěře, která je potřeba k tomu, aby rodina vydržela, jsem si povídala s psychoterapeutkou Olgou Kunertovou.

Nemá smysl usilovat o vztah bez hádek

Násilí ve vztazích. Kdo se s ním může setkat?

V podstatě každý. Násilí v partnerském vztahu nesouvisí vždy s charakterem člověka, ani s jeho případnou diagnózou. Je to způsob komunikace. Z toho mimo jiné plyne, že násilí – zejména máme-li na mysli násilí ve vztazích – nemůže páchat jeden na tom druhém. Oba zúčastnění se na tom nějakým způsobem podílejí, protože komunikovat nemůže jenom jeden. Komunikační způsob ve vztahu utvářejí obě strany.

Jestli tomu dobře rozumím, tak se násilí tedy nemusí dopouštět patologický jedinec, ale situace ho dovede k tomu, že se v něm „něco“ probudí.

Tohle už před lety prokázal Zimbardo. Situace s námi dělá divy. Můžeme být normální, zralí, inteligentní a slušní lidé, ale nikdo nemůžeme říci, jak se zachováme, když se dostaneme do nějakých opravdu extrémních podmínek. Vystupňované násilí není mezi lidmi nijak neobvyklé. Ostatně pohádat se, to není žádný problém, naopak. Čím jsou si lidé bližší, tím více se hádají.

Proč to tak je?

Čím je mi nějaký člověk bližší, tím víc potřebuji, aby se choval nějakým způsobem. A když se tak nechová, je to problém. Také to, co mi říká, mě víc zraní. Když mi něco vytkne někdo jiný, tolik mi to nevadí. Buďto to vyšumí, nebo se mě to nějak dotkne, ale většinou nemám potřebu to řešit. Když to ale říká někdo, kdo je mi nějak blízký, má to ještě další význam. Komunikace nepředává žádné informace, to je mýtus. Máme jenom omezený vliv na to, co ten druhý slyší. Základní vlastností komunikace je spoluvytváření naší reality, ani to nemůže dělat jenom jeden. Já něco řeknu a vy si to přeberete po svém, aby vám to dávalo smysl. To já už neovlivním, kam to zapadne.

Ve vztahu si často věci, které původně nejsou míněny jako urážka, „překládáme“, slyšíme něco jiného než to, co bylo řečeno. Nevinnou poznámku si vysvětlíme jako útok proti sobě, předpokládáme, že na nás druhý útočí. A jak se zachová člověk, který se cítí napaden? Začne se bránit. Ale ten domnělý útočník vůbec netuší, že něco provedl, rovněž se cítí napaden, a tím se to rozvíjí a rozvíjí. „Proč mi ten druhý ubližuje? Ať toho nechá! A až on toho nechá, nechám toho taky!“ Oba mají jediné přání: ať to skončí. Ale oba si také myslí, že přestat musí ten druhý, a snaží se ho umlčet. A někdy to skončí i fackou.

No, a když s někým delší dobu žijeme, získáme taky schopnost to kdykoli spustit. A ten druhý na to čeká, přesně ví, co uslyší, je to jako nášlapná mina. A už jsme v tom zase. To jsou naše životní jistoty.

Co se dá udělat s komunikací v páru, aby to nedošlo až takhle daleko? Hádka přeci pokaždé nemusí, nebo neměla by skončit až takovou mezní situací.

Je potřeba obnovit důvěru. Každý se pohádá, většinou se navíc hádáme o blbosti. K vyvrcholení v podobě násilí dochází tehdy, když ve vztahu chybí vzájemná důvěra, kterou nahrazujeme patologickou jistotou, že ten druhý je blbec. Není to příjemné, ale když už víme, že je to blbec, je to lepší než nejistota.

A co znamená to, že si řeknu: „je to blbec,“ pro mě? Je to něco jako moje berlička?

Tohle je způsob, jak se postarat o sebe. Když se cítím dobře, jsem v pohodě, mohu se s tím druhým bavit, ptát se ho, přijímat jeho pohledy na věc, brát je v potaz a respektovat je. Ale když v pohodě nejsem, narůstá pravděpodobnost, že každou nevinnou poznámku budu vnímat jako útok. A proto se pak hádáme častěji.

A kudy z toho ven? Hádkám se asi úplně předejít nedá.

Asi by nemělo smysl usilovat o vztah bez hádek. Pokud vztah funguje, hádek bývá méně a nejsou tak vystupňované, a taky nekončí fyzickým násilím. Je potřeba starat se o vztah, což je hodně individuální.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 2/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 1, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola