5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Proč lžeme svému lékaři?

Proč lžeme svému lékaři?

Autor: Xeniya Uholyeva | Datum: 21.12.2011 | Vydání: 1/2012

Stále častěji se setkávám s matkami, které si vůbec nerozumí se svým pediatrem. Jsou celkově nespokojené s jeho službami, některé matky dokonce své děti před pediatrem chrání.

Proč lžeme svému lékaři?

Matky s pediatrem svádí jakýsi boj a jejich popisy návštěv ordinace tomu odpovídají („Zase jsme válčili s pediatrem“). V souboji pak lze zvítězit (v tomto případě není snadné určit, co takové vítězství znamená), utéct (k jinému pediatrovi, kde se proces může opakovat), prohrát (v našem případě to může znamenat například vzdát se snahy o prosazení vlastního názoru) nebo přejít do latentního, ale zato chronického konfliktu. Vztah s pediatrem je dlouhodobý, výsledek boje tak není jednou provždy platný, ale většinou se nakonec ustálí v nějakých hranicích.

Partyzánský způsob boje

Psychologicky zajímavá je situace, kdy rodič boj nevyhraje a pokračuje partyzánským odbojem. Mluvíme o situaci, kdy matka v ordinaci kývne na všechna doporučení, která se jí ve skutečnosti nějak nezdají, a doma se pak zařídí podle vlastního uvážení, případně podle rad kamarádek a dalších osob.

První otázka, kterou si v této souvislosti pokládám, je, jak k takové situaci (partyzánskému odboji v ordinaci) vůbec dojde? Proč se stane protivníkem lékař, ke kterému jdeme za pomocí?

Začněme od začátku. V dětství jsme k doktorovi určitě chodili, později ženy určitě alespoň ke gynekologovi, ale právě narozením dítěte přicházíme do opravdu blízkého a intenzivního kontaktu s lékaři a zdravotnictvím.

Komunikace s personálem v porodnici je strašákem mnoha nastávajících maminek a tatínků. Takřka všudypřítomné jsou obavy z toho, že nás v porodnici budou nutit do něčeho, co nechceme, a u čeho nevěříme, že to je dobré. Mnohé ženy si přejí mít partnera u porodu i kvůli jeho schopnosti bránit ji, když bude vystavena obávané zvůli porodníků. Obava z konfliktu s lékařem, z toho, že já a zdravotník nepotáhneme za jeden provaz, je přítomna ještě dlouho před samotným setkáním s ním. Autoritativní přístup zdravotníka, který může uklidnit a uzemnit rozrušeného, vyděšeného člověka („Ten doktor určitě ví, co dělá, dobře to dopadne.“), jindy působí na pacienta nepříjemně povýšeně a dokonce agresivně.

Porodem ale komunikace s lékaři a sestrami, stejně jako související problémy, nekončí. S dítětem často chodíme k pediatrovi, u malých dětí nejsou nijak vzácné ani pobyty v nemocnicích. Komunikace s lékaři tak nabývá na důležitosti, a jsou-li v komunikaci s pediatrem problémy, jsou pociťovány jako závažné. Prvním kamenem úrazu se může stát například očkování. Pro značnou skupinu rodičů jsou návštěvy pediatra nepříjemné.

Bez spolupráce to nejde

Komunikaci mezi lékařem a pacientem je celosvětově věnována velká pozornost. Ukazuje se totiž, že kvalita této komunikace má citelný vliv na výsledek léčby. Dříve byla nejvyšší úmrtnost na infekční nemoci, kdy se podal nebo nějakou dobu podával lék a ten buď zabral, nebo ne. Kvalita spolupráce mezi lékařem a pacientem, který nejvíce času strávil v bezvědomí, blouzněním nebo spánkem, neměla podstatný vliv na výsledek léčby. Dnes nejvíc lidí umírá na kardiovaskulární choroby, kdy přímou součástí léčby může být změna jídelníčku nebo dlouhodobé užívání léků s nepříjemnými vedlejšími účinky. Pacient mnohdy musí změnit celý svůj životní styl a v této změně v zájmu svého zdraví vytrvat. Tady je kvalitní spolupráce mezi pacientem a lékařem životně důležitá.

Cílem mnoha studií, které se zabývají komunikací mezi pacienty a lékaři, zdravotními sestrami a ošetřovateli, je přijít na to, jak má zdravotník komunikovat, aby motivoval pacienta ke spolupráci.

V USA se realizoval zajímavý výzkum komunikace mezi zdravotnickým personálem a hospitalizovanými staršími lidmi. Obě dvě strany hledaly bariéry v komunikaci na straně zdravotní sestry, na straně pacienta a na straně prostředí, ve kterém se komunikace odehrávala. Zajímavé bylo, jak se představy o bariérách v komunikaci lišily. Například, na straně personálu samy sestry považovaly za největší bariéry to, že pacientovi dostatečně nepřiblíží smysl zákroku, že na něj nemluví dost pomalu a jasně. Celkově vzato, sestry považovaly za nejdůležitější pro úspěch řemeslnou dovednost mluvit s lidmi. Pro pacienty naopak situace, kdy zákrok nebyl dostatečně vysvětlen, byla nepříjemná, ale nijak závažná. Naopak, zásadní překážkou byl pro starší pacienty pocit, že zdravotník o ně nemá zájem a že je nemá rád (nemá rád staré lidi). Pacienti byli nejcitlivější na způsob, jakým se k nim sestra vztahovala.

Na straně pacienta hlavní překážku představuje jak pro sestry, tak pro pacienty nedůvěra k sestře. Nedůvěra pacienta představovala pro obě strany problém horší než sluchové postižení pacienta. Nakonec není překvapivé, že zdravotnický personál vnímá obecně jako závažnější překážky v komunikaci na straně pacienta, zatímco pacient vnímá jako závažnější překážky v komunikaci na straně zdravotníků.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 1/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola