5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Smířila jsem se s tím, že dítě mít nebudu

Smířila jsem se s tím, že dítě mít nebudu

Autor: Scarlett Wilková | Datum: 30.1.2008 | Vydání: 1/2008

Se svými kreslenými příběhy pro děti má úspěch. Malým čtenářům rozumí. „Proč ty vlastně nemáš děti?“ vyptávali se jí často příbuzní a známí. Už se téměř smířila s tím, že je mít nebude. Nedávno, v osmatřiceti, se jí narodil syn Toníček. Po umělém oplodnění.

Jste teď úzkostlivá máma?

Jsem. Mám takové ty strachy, co všechno se může stát.

Myslíte, že čím má žena dítě později, tím více se o něj strachuje?

Těžko říct, nemám to s čím srovnávat. Zároveň si teď připadám nejvíce vyrovnaná, jak jsem kdy byla. Možná bych byla nespokojenější, kdybych dítě měla dříve, možná ne. Jsem ráda, že je to tak, jak to je. V práci se mi podařilo udělat, co jsem chtěla. Tak trochu jsem si vybila ambice a teď si Toníčka opravdu užívám.

Patříte mezi ženy, které těhotenství záměrně oddalují, nebo to byl složitější případ?

Chtěli jsme dítě dřív, neoddalovali jsme ho plánovaně. Ale když se nedařilo, neřešili jsme to. Můj muž Pancho dělal muziku, školu. Vrhli jsme se na vydávání knížek a neměli čas řešit nic jiného. Jenže hodiny mi opravdu tikaly. Tak jsme využili možnosti umělého oplodnění. Šli jsme na soukromou kliniku Gest a ono se to podařilo hned na první pokus. Toníčka jsme sledovali od malinké buňky. Viděli jsme ho jako tečku, jak mu začalo pulzovat srdíčko...

Měla jste období, kdy jste si myslela, že dítě mít nebudete?

V podstatě jsem se s tím smířila. Neměla jsem nikdy sklony k zoufalství jako některé ženy, které koukají do cizích kočárků. Nijak dramaticky jsem to neřešila. Říkala jsem si, že oba máme práci, která nás baví, takže bez dítěte budeme schopni žít. Vždyť bezdětných párů je hodně. Až to vypadalo, že děti mít nechci. Lidé si to asi mysleli.

Jak to?

Rodina do mě šila, proč děti nemám. Kolikrát to bylo dost nepříjemné. Nechtělo se mi takové věci vysvětlovat. Vlastně jsem si vytvořila pózu, ze které se mohlo zdát, že o děti nestojím. Bylo to tak jednodušší, viď, Toníčku.

Všímám si, že s Toníčkem pořád mluvíte. Řekla bych, že jako s dospělým člověkem.

Mám to ráda. Pořád mu něco vyprávím a on se tváří a směje se, jako by tomu rozuměl.

Nešišláte, nemluvíte ve zdrobnělinách?

Zdrobněliny jsem používala v těhotenství. Manželovi jsem začala říkat Peťulko, i když to normálně nesnáším. Tehdy jsem měla pocit, že až se Toníček narodí, budu s ním od rána do večera a svůj slovník přizpůsobím jeho uaa a eee. Ale nějak se mi to nedaří.

Jak to?

Už v šestinedělí, hned po návratu z porodnice, jsem navrhovala nějaká loga a v Mothercare centru ve Štiříně jsem dělala tapety, takové obrázky na zeď. Pak jsem si řekla, že si začnu mateřství konečně užívat. A zavolali z televize, že nám s největší pravděpodobností schválí stodílný seriál Dějiny udatného českého národa. Sice to ještě nemusí dopadnout, ale už máme s režisérem Koutským připravených deset dílů. To je sice splněný sen, ale splnil se mi právě v době, kdy jsem si plánovala klid s Toníčkem.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  děti a MY č. 1/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola