5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Smlouvy školy s rodiči: Souhlasíme, zavazujeme se, zajistíme...

Smlouvy školy s rodiči: Souhlasíme, zavazujeme se, zajistíme...

Autor: Václav Mertin | Datum: 19.10.2011 | Vydání: 11/2011

Jak zabránit problémovému chování žáků, posílit autoritu učitelů, podpořit výchovné snažení rodičů? Na to se pokouší odpovědět projekt speciálních smluv, který ministerstvo školství připravilo podle vzoru z Anglie a dalších zemí.

Smlouvy školy s rodiči: Souhlasíme, zavazujeme se, zajistíme...

Problematické chování žáků ve školách představuje reálnou překážku naplňování poslání školy. Učitelé by se s výchovnými problémy vypořádali lépe, kdyby nebyli pod tlakem vzdělávacích výsledků a povinnosti naučit látku všechny žáky. Kdyby měli vhodnější podmínky pro práci a současně efektivnější pomoc spolupracujících institucí – tedy rodiny, poradenských služeb, orgánů sociálně právní ochrany dětí, zřizovatelů a dalších. Ministr školství přišel v roce 2010 s myšlenkou podpořit slušné chování ve školách prostřednictvím smluv školy s rodiči. Rozpracováním tohoto návrhu byla pověřena pracovní skupina sestavená z pracovníků ministerstva a dalších odborníků. Podílím se na práci této skupiny, mohu tedy čtenářům Děti a my sdělit víc.

Individuální výchovný plán aneb Samo se to nespraví

Dopředu je třeba jasně sdělit, že žádná smlouva („papír“) nemůže vyřešit faktické problémy s chováním, které má dítě ve škole. Rodiče koneckonců nebudou mít povinnost smlouvu podepsat. Pomoci může pouze faktická práce všech zainteresovaných, tedy rodičů, učitelů, poradenských pracovišť, orgánů sociální péče, výjimečně policie a samozřejmě i samotného dítěte. Zdůrazňuji pomoc, ne represe. Jestliže jsme přesvědčeni, že pomůže i trestání, pak se mu nemůžeme v některých případech vyhnout. Bez toho by opravdu šlo o zbytečnou a zatěžující administrativu, jak někteří kritici koncept označují. Pracovní skupina se proto ve svých úvahách posunula od koncepce smluv, tedy od jakéhosi formálního zakotvení procesu, k hledání individuálních cest pomoci pro každé jednotlivé dítě. Navrhli jsme individuální výchovný plán.

Nejde o žádný originální vynález. Individualizace vyučování pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami existuje v podobě individuálního vzdělávacího plánu v České republice již dvacet let. Individuální výchovný plán pro své klienty využívají již několik let dokonce střediska výchovné péče. Při poradenské činnosti také vždy hledáme pro konkrétní dítě s problémy individuální cestu pomoci. Koneckonců analogický požadavek na individuální přístup má i školský zákon. Řada škol již léta používá zajímavé dílčí systémy prevence, spolupráce s rodiči. Existuje tak mnoho dobrých zkušeností, které je žádoucí prověřit na širším vzorku škol a následně je předat. V čem tedy bude individuální výchovný plán spočívat? U dětí, které vcelku plní požadavky školy, chovají se přiměřeně, bude škola postupovat stejným způsobem jako dosud a žádný plán se vytvářet nebude. Pokud se však objeví i jen drobné (opakující se) problémy v oblasti chování, bude mít škola povinnost kontaktovat rodiče a domlouvat se s nimi na společných výchovných krocích. Na drobné problémy u mladších dětí obvykle postačují běžné postupy. Mezi ty patří intenzivnější komunikace mezi školou a rodinou, dále všímavost, zájem, důslednost, pomoc dítěti. Někdy stačí prostá domluva. Budeme naléhat, aby školy využívaly veškeré možnosti a přiměly rodiče ke spolupráci i k plnění svých povinností vůči dítěti. Podobně se ukazuje, že učitelé někdy neznají a nevyužívají bohatý repertoár opatření, která jim jejich odbornost nabízí a která často působí preventivně. Například poradenské zkušenosti dokládají, že škola někdy poskytuje rodičům relevantní informace pozdě. Podobně někteří rodiče jsou velmi liknaví při informování školy o absenci dítěte, změnách v rodině, které by mohly působit dítěti problémy apod.

Učitel by se rozhodně neměl spoléhat na to, že „ono se to za čas spraví samo“, byť má v řadě případů pravdu. Neměl by rovněž dramatizovat a nálepkovat jako jistá paní učitelka, která třetí den po zahájení školního roku sdělila mamince, že syn asi trpí lehkou mozkovou dysfunkcí, a sedmý den pak, že se patrně jedná o lehčí formu autismu. Důležitá je okamžitá spolupráce s rodiči. Na jedné straně by učitel měl velmi pozorně poslouchat zkušenosti rodičů s dítětem (bývají obvykle větší, než má učitel), a současně by se neměl bát jasně jim říct, že oni jsou zodpovědní za své dítě.

Vzájemně si pomáhat, ne se trestat

V případě, že problémy neustanou, bude třeba hledat ještě intenzivnější pomoc v rámci rodiny, školy a třeba i mimo školu. V tomto případě již domluva školy i rodiny bude zachycena písemně. Bude žádoucí, aby se všichni tři základní aktéři přihlásili k odpovědnosti podpisem. V tomto případě již budeme využívat opatření, která se nemusejí jevit jako zcela obvyklá. Např. při neomluvených absencích lze žádat, aby rodiče po určitou dobu vodili dítě do školy. Jestliže dítě odmítne pracovat, bezdůvodně nebude chodit do školy, bude na rodičích, aby s ním doplnili chybějící cvičení a látku. Pokud by dítě ohrožovalo spolužáky, nebude se moci zúčastnit výuky a škola vyzve rodiče, aby si pro něho přišli (stejně, jako když je nemocné). Děti s výraznými problémy budou mít možnost zúčastnit se skupinové práce ve středisku výchovné péče. Rodiče budou každý týden chodit konzultovat výsledky do školy.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 11/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola