5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Zakladatelka mateřských center Rut Kolínská: Dítě bych klidně brala i dnes

Zakladatelka mateřských center Rut Kolínská: Dítě bych klidně brala i dnes

Autor: Gabriela Bachárová | Datum: 18.12.2009 | Vydání: 1/2010

„Jsem vděčná, že jsem žila v minulém režimu. Kvůli tatínkovi faráři jsem to měla těžší, ale krizové momenty formují osobnost,“ říká Rut Kolínská (57), která před 17 lety v Česku založila první mateřské centrum. Dnes jich funguje už více než 300 a další stále vznikají. Kromě své práce pečuje také o svou maminku: „Vyrostla jsem v rodině, kde s námi několik desetiletí žila moje babička, takže mi přišlo naprosto přirozené, že moje maminka bude bydlet s námi.“

Mateřská centra pomáhají řešit jeden z hlavních problémů žen na mateřské či rodičovské dovolené, a tím je izolace.

Tento problém je stále silnější. Ekonomický tlak nutí muže pracovat od rána do večera. Ženy se také často za svým partnerem stěhují do prostředí, kde nikoho neznají, a chybí jim společnost. Větší města sice nabízejí spoustu aktivit, ale hlavně komerčních, které si mnoho žen nemůže dovolit. My se snažíme, aby centra mohli navštěvovat i ekonomicky slabší, a velmi si cením, že to tak opravdu i je. Dnes jsou mezi lidmi velké ekonomické rozdíly. Bohatší se snaží izolovat, což ale pro společnost není nikdy dobře. Jednotlivé vrstvy se oddělují a přestávají si rozumět, přitom jedna druhou potřebují. Skvělé na mateřských centrech je, že maminky se v nich vzájemně ovlivňují a předávají svoje zkušenosti navzdory „kupní síle“.

Mají to dnešní matky lehčí dnes než třeba před dvaceti lety?

Skvělá je možnost volby a velká šíře informací. Na druhou stranu to velmi zatěžuje a oddaluje od přirozeného chování. Dejme tomu, že dítě ještě v šesti měsících nepase koníčky. Znepokojená maminka sedne k internetu a Google ji vyhodí desítky, často i protichůdných, názorů. Místo toho, aby se držela zdravého rozumu, najednou tápe. V každém případě je ale bezvadné, že rodiče mohou vychovávat svoje děti podle svého. Vybavuji si, když naše první dcera přišla ze školy s informacemi, že každý slušný člověk chodí do prvomájových průvodů. A já jí doma musela vysvětlovat, že my slušní lidé jsme, ale přesto do prvomájového průvodu nechodíme. Je obrovskou úlevou, že rodič dnes nese prvotní zodpovědnost za svoje dítě. Ne každý ale tuto svou roli dokáže správně pochopit a uchopit.

Jaká je podle vás současná rodina?

Není stabilní, mnoho rodin se rozpadá. Považuji to za velkou škodu, protože dítě potřebuje oba rodiče. Tržní systém nám trochu převrátil hodnoty, máme pocit, že si všechno můžeme koupit, a vzdálili jsme se pravým hodnotám. Věřím ale, že je to přechodné. Velmi pozitivní naopak je, že do výchovy jsou více vtaženi otcové.

Čím to je, že dnes se otcové mnohem více zapojují do rodinného dění?

Myslím si, že u nás tomu trochu napomohlo i to, že chlapci přestali chodit na vojnu. Toto velké téma jim bylo odebráno. A tak najednou slyším, jak se muži v hospodě místo vojenských témat baví o svých dětech. Také ženy konečně pochopily, že jsou svobodné, svébytné, dospělé bytosti rovnocenné s muži, a tuto rovnocennost si musí prosadit.

Chtěla byste mít malé děti v této době?

Určitě. A zcela jistě bych nekalkulovala, zda mít kvůli ekonomické situaci jedno, dvě nebo tři děti. Na druhou stranu jsem vděčná, že jsem žila v bývalém režimu. Navzdory veškerým nepříjemným peripetiím. Zažila jsem si zkušenost člověka, kterého společnost nechce. Byla jsem poměrně bystré děvče, dobře jsem se učila, ale moje šance studovat byla kvůli tomu, že tatínek byl farář, minimální. Měla jsem horší podmínky uplatnit sama sebe. Krizové momenty ale formují osobnost a o to více si vážím dnešních možností. ? Bydlí s námi maminka

Máte pět dětí. Bylo někdy těžké zvládnout to fyzicky či psychicky?

Vždy říkám, že nejtěžší i nejdražší je mít jedno dítě. Samozřejmě vychovávat pět dětí je jiné, než vychovávat dvě, protože každé má svou osobnost. Je nutné naučit se s každým zacházet zvlášť, ale zároveň tak, aby to necítily úkorně. Zda jsem děti dobře vychovala, se ukáže až na sklonku jejich života. Nikdy nevíte, co jim život přinese a jak se k tomu postaví. Mohu jen věřit, že to, co jsem do nich vložila, se projeví.

Žijí ještě některé z dětí u vás doma?

Přes týden jen nejmladší dcera. Další dcera studuje v Liberci, syn v Bratislavě a domů jezdí na víkendy. Nově s námi žije maminka, která už má 90 let. Vyrostla jsem v rodině, kde s námi několik desetiletí žila moje babička, takže mi přišlo naprosto přirozené, že moje maminka bude bydlet s námi. Samozřejmě, na venkovské faře bylo více prostoru. My jsme obětovali ložnici a veškerý život se odehrává v obýváku. Je a bude to dost náročné. Zejména teď, kdy si maminka zlomila pánevní kost a nebude možné ji nechat samotnou tři, čtyři hodiny jako dříve. Moje maminka už žije ve svém vlastním světě. Teď je v nemocnici. Když přijdu na návštěvu, vedu s ní monolog, ona už příliš nehovoří. Po chvíli řekne: „Já už chci spát“. Nevím, co si myslí, snad vnímá, že na ni myslíme a záleží nám na ní.

Většina starších lidí dnes končí v ústavech, co si o tom myslíte?

Nelíbí se mi to. Mnohem lepší by bylo, kdyby se součástí bytů staly i malé garsonky, ve kterých by mohli bydlet starší členové rodiny. Měli by tam soukromí, ale zároveň byli se svou rodinou. Jiným řešením jsou domy s pečovatelskou službou na každém kroku, ale tak to u nás nefunguje.

Vaše maminka měla dost pohnutý osud…

Její maminka, moje babička, ji odložila v porodnici v Ženevě. Babička totiž žila s rodiči ve Švýcarsku poté, kdy byl její otec vyhoštěn z Rakouska-Uherska. Tam chodila s mužem, který zmizel v momentě, kdy babička otěhotněla. Když se moje prababička dozvěděla o své vnučce, vzala si ji z ústavu na neděli domů, ale neprozradila, kdo je. Když ji šla vrátit zpátky, dědeček řekl: „To je škoda, taková krásná holčička“. A babička: „No, a navíc je to také tvoje vnučka“. Prarodiče pak maminku vychovali, a když jí bylo asi devět let, přestěhovali se do Čech.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 1/2010
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola