5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Naučit se přijímat odlišnosti je základem soužití s druhými lidmi

Naučit se přijímat odlišnosti je základem soužití s druhými lidmi

Autor: Marie Těthalová | Datum: 3.10.2012 | Vydání: 8/2012

K tomu, abychom mohli žít s druhými lidmi, potřebujeme poznat sami sebe, znát své hranice a možnosti. Respekt k druhým je další zásadní předpoklad pro to, abychom mohli vytvořit opravdové společenství, myslí si Hana Perglerová.

Naučit se přijímat odlišnosti je základem soužití s druhými lidmi

Můžete nějak charakterizovat komunitu? Co si pod tím pojmem můžeme představit?

V dnešní době je pojem komunita hodně široký a každý si pod ním představuje něco jiného. Mnozí lidé mají tento název spojený s hippie nebo se sektami. Většinou vyvolává strach z toho, že se člověk musí přizpůsobovat pravidlům společenství a jeho zvykům. Každopádně slovo komunita se dnes používá i ve spojení s komunitním bydlením, existují terapeutické komunity, významů je více.

Lidé, kteří dnes vyhledávají komunitu, mívají pocit, že jim něco schází, a chtějí někam patřit. Vede k tomu i jistá nespokojenost se světem a vrcholící období individualismu, chybějící pocit společného my, to, že by chtěli patřit k nějaké rodině v širším slova smyslu. Nedávno u vás v Portálu vyšla knížka V jiném rytmu. Psycholog Scott Peck se v ní zabývá společenstvími. Podle něj je ve společenství důležitý společný duch, kdy jednotliví členové cítí spojení s ostatními členy a zároveň má každý právo být sám sebou. Existuje rovnováha mezi individualitou a společným my, aby byl každý přijat i se svými odlišnostmi, se svou osobností. Aby byl každý do společenství přijat díky tomu, jaký je, a tím se násobily vklady jednotlivých členů.

Společné my může vzniknout dvěma cestami. Buďto se přijmou jednotlivé odlišnosti, což nebývá obvyklé, protože lidé si obvykle myslí, že je musí něco spojovat. A to je druhá cesta, hledání něčeho společného. Existují například zájmové komunity. A lidé, kteří spolu chtějí bydlet, mají pocit, že také musejí stavět na tom, co je spojuje. Podle mě je ale důležité naučit se přijímat odlišnosti druhých. Když vzniká nějaké společenství, stejně se nakonec oba tyto přístupy spojí. I když se lidé dají dohromady v rámci nějakého konkrétního zájmu, nakonec zjistí, že jsou mezi nimi i odlišnosti, s nimiž se musí vyrovnat. A společenství, která vzniknou tím, že se lidé sejdou na nějakém semináři, kde se učí nebát se odložit své masky, otevřít se skupině a přijmout ostatní, také nakonec hledají něco, co mají všichni společné. Jsou to dvě polarity, které jsou stejně důležité.

Je komunita pouze několik lidí, kteří se sešli, nebo něco víc?

Scott Peck říkal, že komunitu může tvořit několik lidí, ale také třeba jen dva lidé. I mezi dvěma lidmi vzniká vztah, vedou spolu rozhovor. A dokonce můžeme mít společenství i sami v sobě, protože každý máme v sobě různé hlasy a k přijetí sebe samého dospějeme, až když přijmeme své vlastní odlišnosti.

V čem je význam komunit, společenství?

Podle mě je to hlavně pocit, že člověka někdo přijímá, že někam patří, má nějaké společné my, rodinu… I v rodinách dnes bývají vztahy různě narušené, někdy jsou lidé rozhádaní. Dříve se lidé více navštěvovali, dnes ale rodinný kruh často rozbíjí televize. A už není ani ten půlkruh před televizí, každý kouká do svého počítače. Ovšem to, že máme možnost projevovat svoji individualitu, je také velmi cenné. Sama jsem se například zabývala levorukostí a zjistila jsem, že až dnes je levorukost oficiálně přijímaná, že až dnes jsou leváci bráni jako rovnocenní pravákům. Je ale potřeba najít cestu, jak dokázat individualitu integrovat. A lidem to chybí, také proto například vznikají iniciativy pro společné bydlení. Prostě potřebujeme i ty druhé.

Jak se komunita, společenství vyvíjí, jakými fázemi prochází?

Scott Peck rozlišuje čtyři fáze. První fázi nazývá pseudokomunitou, což zní možná trochu hanlivě. Neznamená to nic víc, než že když se potkám s druhým člověkem, na začátku se k němu chovám slušně, protože proč si ho hned rozhádat. Dal by se použít i příklad dvou lidí, kteří se do sebe zamilovali, zažívají pocit lásky a až po čase začnou vnímat, že na tom druhém jsou i věci, které se jim úplně nelíbí.

S poznáváním druhého člověka začneme pomalu narážet na to, že od něj něco očekáváme a on to nesplňuje. Tak začínají vznikat konflikty. Toto období nazývá Peck fází chaosu, kdy se snažíme druhého předělat, aby spadal do našeho normálu. V této fázi se lidé hádají a přesvědčují, někdy je to schované pod roušku pomáhání tomu druhému, aby se druhý „vyhrabal“ ze svých problémů. V této fázi chceme druhého člověka dostat tam, kam bychom chtěli.

Další je fáze prázdnoty. Společenství se může posunout dál jedině tehdy, když opustíme svoje představy, názory a předsudky a začneme druhého přijímat takového, jaký je. Čtvrtou fázi Peck nazývá společenství nebo komunita. Tehdy už přijímáme odlišnosti druhých lidí a zároveň si zachováváme svoji individualitu.

Dlouhodobě fungující komunita by měla splňovat dvě věci. Její členové by měli pečovat o vzájemné vztahy a zároveň by komunita měla dělat něco i pro ostatní. Další fáze pak mohou spočívat v hledání společného cíle.

Co dělat pro to, aby společenství nezaniklo? Setkávám se i s tím, že když komunita vznikne, bere se jako něco, co už musí být napořád, a když z ní někdo odejde, bere se to jako zrada, a musí trvat napořád.

Udržet stav skutečného společenství je hodně těžké. Dokázat se zbavit všech svých předsudků a udržet to, je celkem nemožné. Společenství má tendenci vracet se do dřívějších vývojových fází, například do fáze chaosu. Důležitým prvkem pro zachování společenství je neustálá sebereflexe, hledání, snaha o postup někam dál. Společenství se navíc vyvíjí, což je přirozené. Jeho členové na to musí průběžně reagovat, sledovat, co se děje. Spousta společenství zaniká, není nic snadného udržet otevřenou komunikaci a zároveň zachovat takt, nebýt k druhým hrubý. Když někdo odejde, vždy to skupinu naruší, stejně jako příchod někoho nového. S odcházejícím členem odchází i část společenství a odchod může přispět k rozpadu celé komunity. Důležité je vždy, jakým způsobem dotyčný odchází a jak dokáže celá skupina s touto událostí naložit, dát jí prostor a rozloučit se s odcházejícím s láskou. Navíc někdy je skutečně čas některá společenství ukončit a to udělat s odvahou a důstojností také není lehké.

Setkávám se i s tím, že když se lidé chtějí zapojit do komunity, která už funguje, dostávají se do pozice „náplavy“. Někdy tam člověk nezapadne, ani kdyby se na hlavu postavil. Dá se s tím něco dělat?

Je to vždycky těžké. Každý příchozí člen přinese něco nového a celé společenství se s tím musí vyrovnat. Role v komunitě se musí přenastavit, změna se dotkne úplně každého. Je to stejné, jako když se narodí dítě. Najednou se vazby v rodině změní, pro každého je to náročné. Obzvlášť ve větších společenstvích, což může být třeba vesnice, kde navíc lidé žijí velmi dlouho, může být příchod nového člena náročný. Čím víc je nový člen schopný přijmout jejich zvyky, tím je to snazší. Namísto složitých řešení často stačí zajít do hospody a vše zapít nějakým tím pivem.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 8/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!