5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > "Někdy stojí za to hodit všechno za hlavu,"

"Někdy stojí za to hodit všechno za hlavu,"

Autor: Marie Těthalová | Datum: 4.10.2006 | Vydání: 8/2006

říká psycholožka Václava Masáková, s níž jsme mluvili o tom, jak předejít vyčerpání při práci s dětmi.

Začal školní rok a většina z nás je ještě plná sil. Jak si je zachovat a neztratit předčasně dech?

Určitě bychom si měli nejdříve říci, co nás tento rok čeká a nemine, a možná si udělat představu o tom, co je a není v našich možnostech, říci si, co třeba můžeme i odložit. A to si musíme říci už v samém počátku, protože jinak před sebou budeme valit balvan povinností.

Pokud si tedy dám za cíl, že se moje třída zúčastní deseti výtvarných soutěží, moc reálné to není.

To tedy ne. Třeba se jich devět povede a jedna se nevydaří, ale ta jedna nezdařená nám dokáže otrávit život.

Náročná práce s dětmi nás stojí spoustu energie. Kde ji můžeme doplnit?

Určitě stojí za to naplánovat si nejen závazky, které nás ne mi nou, ale i ně jaké odpočívání, pro gram radosti, ať je to zimní dovolená na lyžích nebo každotýdenní návštěva fitcentra, výstavy, prostě něco, co nás uchrání před vysílením. Pokud neumíme odpočívat, vlastně tomu vyhoření jdeme vstříc.

Můžeme si přiznat, že nám docházejí síly? Není to vlastně ostuda nebo selhání?

Ostuda to určitě není, spíš by se měl člověk stydět za to, že si takovou skutečnost nedokáže přiznat. Pokud mám ve svém životním scénáři zapsáno, že všechno musím dělat na sto procent a že si nesmím dovolit selhat, asi to není v pořádku. Znám ve svém oboru kolegy, kteří si v určitém věku uvědomili, že už nemají sílu na klienty, proto přestali pracovat přímo s lidmi a začali organizovat nějakou nadaci. Něco podobného se může stát i učitelům, kteří stále učí a učí a časem už nemohou děti doslova ani vidět. A když si to nepřiznají a dávají to dětem najevo, škodí sobě i jim. Vybavuje se mi jedna učitelka, která už v určitém věku přestala jako vyučující zvládat třídu, a tak přešla do školní družiny. Nebyla svázaná učebním plánem, necítila to očekávání rodičů zajímajících se o známky, najednou se zklidnila a zbavila se problémů, které byly zjevně neurotického charakteru.

A co běžná únava, jak se jí ubráníme?

Někdy stačí všechno jen hodit za hlavu, doslova se nějakou dobu flákat. Často proklamovaný aktivní odpočinek není pro učitele ideální, může představovat další úkol a tedy i další stres.

To zní krásně, ale když opravdu vypnu a nedělám nic, mám z toho někdy pocit viny.

Tady pomůže jediné - říci si, že si nedělat nic mohu dovolit. A nemusí to být úplné nicnedělání, ale odpočinkové čtení (což asi nebude těžká filozofie). Profesionálům, kteří jsou v interakci s druhými lidmi, to pomůže k obnovení sil spíš, než když svůj volný čas tráví zase s lidmi. Sednout si do hospody s kamarády je sice příjemné, ale hrozí mi, že se v podstatě ukomunikuji a ještě si znečistím organismus alkoholem a kouřem. Ale to je individuální.

Když jsem na tom tak, že mi síly opravdu docházejí, poznají to většinou i rodiče a děti. Mohu si dovolit jim říci, že nejsem v pohodě? Není to selhání, když přiznám únavu?

Hlavně je třeba tuto skutečnost sdělit dětem. Pokud s nimi mám dobrý vztah, mohu si to dovolit. Stejné je to doma - když svým dětem řeknu, že nejsem právě v pohodě a potřebuji, aby mne nechaly vydechnout, většinou to pochopí. A podobně to může být i ve třídě, ostatně i děti samy vycítí, že je učitelka unavená. Pokud jsem unavená a bráním se interakci, komunikaci s dětmi, získají děti pocit, že je nepřijímám. Takže stojí za to s dětmi o své únavě mluvit. Samozřejmě jsou rodiče, kteří řeknou, že si něco takového učitel nesmí dovolit.

Co když si s nějakým dítětem prostě "nesedneme"? Jak se k tomu postavit?

Ideální by bylo učitelům nabídnout tzv. supervizní semináře, setkání, na kterých by si mohli promluvit o svých vztazích k dětem. To dítě, které mi nějak vadí, může symbolizovat nějaký můj zážitek a já si to možná neumím pojmenovat. Když se o tom mluví ve skupině v rámci strukturovaného rozhovoru, tak na to mohu přijít a vlastně mne to osvobodí. Pokud si uvědomím, že mi ten Pepík vadí proto, že mi připomíná bráchu, co mne mlátil, když jsem byla malá, a mně se vybavují nepříjemné zážitky, mohu s tím nějak pracovat, vědomě si říci: "Není to můj bratr." Taky o problému mohu mluvit s jinými kolegyněmi, ale tam se dočkám hlavně empatie. Jenom si sdělíme vzájemně své dojmy, ale to je všechno.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 8/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!