5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > „Děti prožívají strach doopravdy,“

„Děti prožívají strach doopravdy,“

Autor: Marie Těthalová | Datum: 28.11.2006 | Vydání: 10/2006

říká psycholožka Simona Hoskovcová, se kterou jsme si povídali o tom, jak se utváří psychická odolnost předškolních dětí a jakou roli má v jejich životě strach.

Každý z nás se něčeho bojí. Je strach jen na obtíž nebo nám pomáhá?

Strach je náš obranný mechanismus, kterým jsme vybaveni od přírody. Chrání nás před tím, abychom se pustili do věcí, které jsou pro nás nebezpečné. Rodíme se s určitou dispozicí ke strachu, ale je to také otázka výchovy, čeho se dál bát naučíme. Jsou věci, kterých se naučíme bát snáz, a u jiných je cesta složitější.

Jaký je rozdíl mezi strachem a fobií?

O strachu mluvíme tehdy, pokud je to emoce, která plní ochrannou funkci. Fobie je vlastně už duševní porucha, kdy trpíme neopodstatněným a nadměrným strachem z nějakého podnětu (otevřeného prostoru, pavouchy, ků…). Fobie nás omezuje, blokuje náš normální život. Problém je ve vymezení duševní nemoci -my můžeme být divní, ale dokud to nebude vadit nám a našemu okolí, je to jedno.

A co malé předškolní dítě a strach? S nějakým strachem se už narodí nebo ho můžeme naučit se bát?

U této otázky bych viděla dvě roviny. Předškolní děti mají své specifické strakteré souvisejí s magickým myšlením vývojového období. Může se objevit třeba strach z nějakých strašidýlek, která bydlí pod postelí. To jsou strachy, kterými děti můžeme provést a které časem vymizí. Nemá cenu si z toho dělat velké starosti.

A mohu tedy s dítětem hrát hru, že strašidýlka pod postelí beru vážně? Dítěti třeba řeknu, že jim dáme v noci najíst, aby nás nestrašila.

Určitě. To je právě možnost, jak dítě naučit se strachem zacházet. Bohužel dospělí často tyto strachy bagatelizují, říkají, že přece pod postelí žádné strašidlo není. Je třeba vzít dítě vážně, protože ono ten strach prožívá. Předškolní období je důležité z hlediska zacházení se strachem a obavami. Pro rodiče je to někdy těžký úkol, ale můžeme využít ten specifický dětský strach a učit děti s ním zacházet. Pomohou nám jednoduché techniky - nadechnout se a strach „vydechnout“ ven. Můžeme si s dítětem povídat, co by mu pomohlo strach překonat. Záleží pak na nás, na co přistoupíme. Někdy stačí umístit v dětském pokoji noční světlo, jindy musíme být vynalézavější.

A ta druhá rovina dětských strachů?

To jsou ty, které děti získají v rámci socializace. Předškolní období je velmi důležité z hlediska navazování vztahů k lidem a rodiče dětem mnohdy předávají své obavy, to, čeho se bát. Takové to „nepouštěj se s každým do řeči“ nebo „k těm lidem radši nechoď, vypadají divně“. Některých věcí se dítě naučí bát z dobrého důvodu, jindy je pohnutka vágní. U některých rodičů se přenášejí strachy třeba z bouřky. Znám jednu maminku, která při bouřce vezme všechny děti a schová se s nimi někde do rohu. A když jsou ty děti u nás na návštěvě a je bouřka, sledují blesky a líbí se jim to. Ale maminka na ně svůj strach tak přenáší, že ony si prostě nedovolí ten strach nemít.

Takže dítě ten strach v podstatě nasaje od nás?

Ano. To říkal už Zdeněk Matějček, že pokud chceme zbavit dítě úzkosti, tak se musíme oprostit od úzkosti nejdříve my sami. Děti jsou mimořádně citlivé, vycítí, když se rodič něčeho bojí. Rodiče by se měli pokusit získat nadhled, pracovat sami na sobě a uvědomovat si, jak jejich strach působí na děti. Nejde ale o to strach potlačit, spíše je třeba s ním pracovat.

Co se děje s naším organismem, když se bojíme?

Tělo se připraví klasickou stresovou situací na útěk nebo útok, nabudí se.

Mohu se s dítětem „podělit“ o svůj strach nebo obavy? Sama se bojím výšek, sice s tím pracuji, ale netroufla bych si s dětmi třeba na lanovku. Neztratím přiznáním svého strachu na hodnotě?

Určitě je lepší říci, že se něčeho opravdu bojím, než svůj strach kamuflovat. Je ale dobré najít někoho, kdo dítěti zajímavý zážitek zprostředkuje místo nás. Tím, že se ke strachu přiznáme, netratíme. Pro dítě je situace čitelnější, ví, co se děje, a nám se s naším strachem lépe žije, pokud si ho připustíme. S rodičovským strachem nebo obavami se setkávám i v trochu jiné podobě. Přicházejí za mnou rodiče před nástupem dítěte do mateřské školy, povídáme si o tom, jestli je dítě zralé, a během řeči zjistíme, že jeden z rodičů (většinou maminka) má strach dítě do školky pustit. Pak se vyplácí, když dítě zpočátku vodí do školky tatínek; maminka sice dítě do školky dovede, ale vlastně ho tam nechce nechat a na dítě se její obavy přenesou.

Jak můžeme dítě „otužit“, naučit ho zvládat své strachy?

O tom už jsme mluvili před chvílí. Je důležité dětem dávat příležitost k prožívání různých situací, zbytečně je nechránit. Předškolní děti jsou mimořádně otevřené nejrůznějším zkušenostem, nemají zábrany. Neprožívají úkorně situace, které nám dospělým vadí. Je prokázané, že děti, které dostaly příležitost zkoušet hodně věcí, zažívat nejrůznější situace, mají široké zkušenosti, jsou lépe vybaveny z hlediska psychické odolnosti. Předškoláci například zažijí, že jim umře babička nebo jiný starší příbuzný, a rodiče mívají pochybnosti, zda dítě vzít v posledních chvílích do nemocnice nebo na pohřeb. Ale pokud se podaří dítě touto situací provést, je to pro něj nakonec obohacující zkušenost.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 10/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!