5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > „Děti zrcadlí naše vnitřní nastavení“

„Děti zrcadlí naše vnitřní nastavení“

Autor: Marie Těthalová | Datum: 30.10.2006 | Vydání: 9/2006

říká muzikoterapeut Zdeněk Šimanovský, se kterým jsme mluvili o tom, jak pracovat s neklidnými, hyperaktivními dětmi.

V každé třídě najdeme alespoň jedno dítě, které je „z hadích ocásků“, neposedí, neumí se uklidnit. Stává se rušivým elementem, který neustále vyžaduje pozornost učitelky. Máte nějaký tip, jak zapojit neklidné dítě do společné činnosti, a přitom jej respektovat?

Toto téma se opakovaně objevuje na mých kurzech her pro zvládání agresivity a neklidu. Musím ale říci, že vždycky je ten příběh neklidného dítěte jiný a že plošné recepty vesměs nejsou nejšťastnější, a to zvlášť pro lidi, kteří na ně tzv. slyší. Těch důvodů, proč je nějaké dítě zvýšeně aktivní, je mnoho, může to být ADHD (hyperaktivita s poruchou pozornosti) či nějaká somatická příčina, ale také situační záležitost.

Mám na mysli dítě, které je pravidelně, dlouhodobě nezvladatelné.

I u dětí, které „jedou“ v režimu zvýšené aktivity, jsou příčiny neklidu různé. Asi je nejlepší se s dítětem a jeho příběhem dopodrobna seznámit. Je třeba zjistit, jak to má dítě doma, co ho může zneklidňovat, uvádět do napětí. A o tom všem se musíme bavit s rodiči, protože nám všem jde o jednu věc. Samozřejmě pokud neklid přesáhne určitou mez, je třeba vyhledat odborníka. Mnoho ale mohou zvládnout učitelé a rodiče sami, pokud v sobě najdou vlastní vyrovnanost a klid.

Takže pokud já jsem nevyrovnaná, děti to vycítí?

Ano, děti zrcadlí to naše vnitřní nastavení. Když přijde nervózní učitelka do třídy, tak může stokrát předstírat, že je v klidu, ale děti to na ní poznají.

Ale co když se přidá i agresivita dítěte, ubližování ostatním? Má smysl sahat po nějakých trestech nebo je jiná cesta?

Tak v první radě si musíme vyjasnit, že agresivita je normální, přirozená vlastnost každého zdravého člověka. Takže učitel, který se distancuje od agresivity, je vedle a dětem škodí. S agresivitou stejně tak jako s nožem nebo sekyrou je potřeba naučit se zacházet a ne ji popírat. Pokud tedy učitel chce vypadat ušlechtile a začne dětem hlásat, že mají agresivitu potlačovat, tak jim škodí. Tím se jen zatlačí jejich přirozená energie, která tím naštváním vyvře. Ale ta energie nemizí, může vyvěrat buď na chodbě nebo venku po škole v podobě rvačky, nebo se mohou projevit somatické problémy (bolesti hlavy nebo břicha).

Má nadměrná „živost“ pro svého „nositele“ i nějakou výhodu nebo je to vždy komplikace? Většinou se to v našem školském prostředí bere jako nevýhoda…

Náš školský systém je v některých směrech holé zoufalství. Spoustu problémů s agresivitou, zvýšenou tenzi a hněv v dětech často vyvoláme tím, že je z úsporných důvodů nacpeme do třídy, kde jich je skoro třicet. Nikdo ale už nemyslí na to, co děti v přeplněných třídách zažívají, co si přinesou do života a jak se to v důsledku projeví na jejich nemocnosti, tělesných a duševních problémech i ekonomicky.

Třicet dětí ve třídě, to je dav, který funguje úplně jinak než individualizovaná skupina. Soukromé školy mívají maximálně osmnáct dětí ve třídě a tehdy se jim učitel může individuálně věnovat. V přeplněných třídách je učitel na stráži, aby se nic nestalo, a nemůže pracovat individuálně. Navíc ta skupina funguje jako dav, který je emotivní, moc nemyslí a nemá daleko k akci.

Vraťme se ale k těm výhodám a nevýhodám…

Takové dítě má výhodu, že vyhraje hokej, fotbal, tyto vlastnosti se oceňují na sportovních školách. Takové dítě pak jde do toho, co se děje, s plným nasazením. Jinak je to ale v případě, když dítě žije s lidmi, kteří chtějí mít klid, a ono pak vnímá svoji aktivitu jako nežádoucí.

Můžete se s námi podělit o svoji osobní zkušenost s agresivními dětmi?

Vybavuje se mi příběh jednoho kluka, se kterým si skoro nikdo nevěděl rady. Bylo mu asi dvanáct let, ve škole záměrně rušil, potíže s ním byly skoro ve všech hodinách. Tak jsem ho požádal, aby přivedl rodiče, on to neudělal. Prosil jsem ho o to opakovaně, ale on měl asi pocit, že si na něj budu rodičům stěžovat. Nakonec je ale přivedl, s rodiči jsme si společně sedli, řekl jsem jim, že jejich syn má ve škole problém a že bych se s nimi rád o tom proradil. Oni na mně chvíli koukali a pak jsme si povídali asi dvě hodiny; z rozhovoru vyplynulo, že protežují mladšího syna a tomuhle je to tak líto, že dělá takové problémy. Některé věci si prostě nemusíme uvědomit a takový rozhovor bez povýšeneckého postoje pomůže.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 9/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!