5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > „Nelze pomáhat bez empatie“

„Nelze pomáhat bez empatie“

Autor: Marie Těthalová | Datum: 8.1.2007 | Vydání: 1/2007

říká Kateřina Mrkvičková, která působila rok na Srí Lance v misi Člověka v tísni.

Před dvěma lety byla Srí Lanka postižena ničivou vlnou tsunami. Mezi organizacemi, které nabídly pomoc, byl i Člověk v tísni. Jak probíhala první koordinace pomoci? Máte „v záloze“ lidi, kteří mohou okamžitě vycestovat do zasažené oblasti?

Organizace Člověk v tísni má velikou výhodu v tom, že dokáže rychle reagovat na problémy, které se ve světě objeví. Základem jakékoli pomoci je výjezd jednoho dvou expertů do zasažené oblasti. Jsou to lidé zkušení, vyjíždějí do terénu proto, aby zmapovali situaci a zjistili, co se dá dělat. Takhle to bylo i s misí na Srí Lance – už dva nebo tři dny po katastrofě tam vycestoval jeden z kolegů, zjistil, co je potřeba, a našel pro naši misi místo na Trincomalee, kde od té doby Člověk v tísni působí.

A co přišlo pak?

Když přijedeme na místo nějaké katastrofy, začíná se s okamžitou podporou, tím, co je nejnutnější – materiální pomocí. Když lidé v zasažené oblasti dostanou to, co potřebují k přežití, začíná se s pomocí obnovy – staví se školy, školky, domy pro místní obyvatele. Pak přijde fáze rozvoje – lidé v oblasti dostanou třeba úžasnou novou budovu, ale nejsou schopni ji dobře využívat, neumějí pracovat v nových podmínkách. Po tsunami se přesídlila celá vesnice do vnitrozemí. Lidé získali nové domy, ale byli vykořeněni, všichni byli rybáři a najednou přišli o svůj způsob obživy. A my je nemůžeme nechat jen tak. Proto se snažíme o to, aby ti lidé dostali novou šanci, přeškolujeme je na zemědělce, nakoupíme jim dobytek, podporujeme jejich snahu začít nový způsob života.

Lidé, kteří se věnují humanitární činnosti, mají různou motivaci – od prosté touhy pomáhat druhým po snahu nějak kompenzovat něco, co se jim v životě nepovedlo nebo chuť „vypadat dobře“. Věnuje se Člověk v tísni určitému ověření motivace lidí, kteří mají zájem vyjet na nějakou misi?

Samozřejmě motivace jako taková není úplně postačující, někdy může být skoro na škodu – člověk, který je motivován pomáhat dětem a má k nim silnou emoční vazbu, nemusí umět pomáhat účinně. Lidé, kteří s Člověkem v tísni vyjíždějí, musejí být především profesionálové, kteří umí rozlišovat podstatné od nepodstatného a umějí vystihnout podstatu problému. Adepti o práci v naší organizaci procházejí výběrovým řízením, podstupují psychotesty, absolvují výjezdové akce, na kterých se simulují problémové situace. A náš tým pak adepty sleduje, pozoruje, jak reagují na různé okolnosti a podle toho se vybírají lidé, kteří by mohli na misi vycestovat. Problém je trochu v tom, že kandidáty vybíráme třeba rok dopředu, a pak, když by byli potřeba, se jejich životní situace může změnit a už se nemohou zapojit.

Co vás osobně přivedlo k tomu, že jste se vydala na Srí Lanku?

U mne to bylo hodně dáno mojí rodinnou situací. Můj manžel tam byl vybrán jako šéf mise a nechtěli jsme zůstat rok odloučeni. Vyjeli jsme tedy celá rodina i s naší tehdy roční dcerou. Práce jako taková mne samozřejmě fascinuje a baví, ale v tomto případě ještě více rozhodlo to, že jsme chtěli být všichni spolu. Byla jsem trochu skeptická k tomu, jestli budu moci pracovat, protože Klárka byla velmi malá. Ale podařilo se nám najít velmi dobrou chůvu a já jsem se mohla zapojit do činnosti mise.

Tsunami zasáhlo rozsáhlou oblast Srí Lanky. Kde konkrétně působí mise Člověka v tísni?

Působíme v oblasti Trincomalee, která je úplně jiná než zbytek Srí Lanky. Probíhá tam vleklý politický konflikt; 80 % populace Srí Lanky jsou vládou podporovaní buddhisté, kteří dostávají různé dotace, a severovýchod země je naopak zanedbáván.

Tamní obyvatelé se ale adaptovali na probíhající konflikt. Každý druhý týden bývá zákaz vycházení, který vyhlašuje jedna či druhá strana konfliktu, nad hlavami létají vojenská letadla a řada Tamilů, kteří jsou hinduisté, ve strachu emigrovala ze země pryč.

I já jsem si po čase zvykla, zpočátku jsem byla vystrašená, bála jsem se hlavně o dceru, ale časem mi ty denní výbuchy nepřipadaly tak hrozné. Měli jsme ale pochopitelně různá bezpečnostní opatření, a když se situace zhoršila, na čas jsme se evakuovali, nikdo nedopustil, abychom byli v ohrožení.

Nejvíc mne zajímají programy zaměřené na budování škol a podporu vzdělávání. Jak vypadá předškolní vzdělávání na Srí Lance? Jsou tam vůbec školky?

Měla jsem možnost sledovat tamní způsob péče o malé děti i z pohledu matky a myslím, že situace na Srí Lance je v tomhle ohledu dost tristní. Na papíře jejich školský systém vypadá úžasně, ale když se dostanete do konkrétních škol a vidíte, co děti umí a neumí, je to veliký rozdíl. Je to vidět i podle statistik – na tamních základních školách 80 % dětí propadá, některé školu ani nedokončí. Zkoušky jsou pro ně těžké a ony nemají šanci je zvládnout.

Je ovšem veliký rozdíl mezi různými oblastmi Srí Lanky – třeba v Colombu a jiných státem podporovaných oblastech je situace mnohem lepší.

Stát tam školky vůbec nepodporuje, spadají tedy do privátní sféry a platí se v nich „školkovné“; školky tam vznikají tak, že si ji nějaká žena sama založí u sebe doma. Účelem školky je podle tamních obyvatel to, aby se tam děti naučily psát, to je to hlavní. Takové nepsané pravidlo praví, že dítě, které jde do školy, se musí umět podepsat. Ale tyhle věci nelze chtít odbourat, protože je to součást jejich tradice. Ačkoli vzdělání u nich moc nefunguje, je hodnoceno jako ohromná hodnota.

Bohužel výuka psaní probíhá často velmi necitlivě, tří- až pětileté děti všechny najednou sedí v tichosti a malují ty jejich „šnečky“ (tamilské písmo) bez jakékoli průpravy, bez cvičení jemné motoriky.

Učitelka, která je v jejich školce, děti učí jenom to, co sama viděla. Pro ni školka znamená to, že děti v osm ráno přijdou a nejpozději před polednem odejdou. Chodí do školky s aktovkami, ve třídách jsou lavice a hračky v nich nenajdeme. Děti se musejí usadit do lavic, jsou zticha a učí se psát; běžnou výbavou školky je rákoska.

Smutné je, že to takhle vypadá i přesto, že mnohé nevládní organizace pořádají tréninky pro učitelky. Tyto programy jsou ale pouze krátkodobé (trvají tři dny) a učitelky během nich nemohou vstřebat metodické a výchovné rady. A také bohužel nefunguje žádná supervize a učitelky jsou pak odkázány zase jen samy na sebe. Není to tak, že by nechtěly pracovat jinak, ale že nevědí, jak na to. Výsledkem je školka, kde sedí vystrašené děti v tichosti, většinou se tam stejně nic nenaučí a čekají, až bude konec.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 1/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!