5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > „Psáti pro děti je mnohem těžší než pro učené…“

„Psáti pro děti je mnohem těžší než pro učené…“

Autor: František Morkes | Datum: 8.11.2006 | Vydání: 9/2006

V první polovině 19. století byla existence českých škol těsně spojena s činností řady vlastenců, kteří neúnavně usilovali o rozvoj českého jazyka. Byl mezi nimi i kněz Karel Alois Vinařický (1803-1869), autor prvního českého slabikáře a mnoha dodnes známých dětských říkanek.

V roce 1832 bylo Vinařickému, zastávajícímu tehdy úřad obřadníka pražského arcibiskupa, svěřeno vypracování Pamětního spisu o nynějším vyučování v jazyku českém na vyučovacích ústavech v Čechách, který byl zaslán císaři. Odpověď z Vídně přišla až za tři a půl roku. Byla velice stručná, ale rezolutní. Požadavky vznášené na rozšíření českého jazyka a na jeho větší zavádění ve školách bez jakéhokoli zdůvodnění zamítla.

Tluče bubeníček, tluče na buben

Když byl v roce 1833 Vinařický jmenován farářem v Kovani nedaleko Mladé Boleslavi, často se u něj setkávala početná vlastenecká společnost včetně Palackého, Čelakovského, Tyla, Šafaříka a dalších tehdy známých a významných osobností. Farář Vinařický je někdy zval i na výlet do blízkého okolí, kdy si s sebou vezli na vozíku občerstvení. A jednou připravil svým hostům překvapení: za halasného zpěvu „Tluče bubeníček, tluče na buben a svolává hochy, hoši pojďte ven…“ začala kolem svačících hostů najednou pochodovat skupinka dětí s maketami mečů a papírovými čepicemi. Vinařický tak hostům představil jednu ze svých nových říkanek, které pro děti skládal.

Nový slabikář

Po jednom takovém výletu, na němž Palacký vyslechl řadu Vinařického básniček, vyzval Vinařického, aby pro děti napsal školní slabikář. Vinařický se přípravě slabikáře věnoval s příkladnou horlivostí, protože chtěl se svým slabikářem zavést ve školách i nový způsob výuky. Novost spočívala v tom, že výuku čtení a psaní začínal velkou latinskou abecedou. Zdůvodňoval to jednoduchostí, kterou -oproti užívanému švabachu - dítě „při vypodobňování spíše trefí“. Současně chtěl, aby jím sestavený slabikář byl vybaven i obrázky. Jednak proto, aby se taková kniha mohla dát do rukou i mladým šlechticům, ale i proto, aby při cvičení výslovnosti doprovodný obrázek návodně ukazoval na obdobný zvuk v přírodě, a tak dítěti více utkvěl v paměti. Poměrně zajímavý byl i Vinařického postřeh, kterým se při psaní slabikáře nijak netajil. Vždy totiž zdůrazňoval, že „pro děti psáti mnohem těžší je věc než psáti pro učené“.

Slabikář byl objevný také v tom, že v něm Vinařický důsledně prosazoval tehdy ještě nepříliš známou Komenského zásadu učit čtení a psaní současně. Na podkladě Vinařického slabikáře z roku 1839, který vyšel pod názvem Česká abeceda aneb malého čtenáře knížka první, se začalo ve školách při výuce používat hláskové metody a byla opuštěna metoda písmenková, při které si děti nejdříve říkaly potichu písmena, aby nahlas mohly již vyslovit celé slabiky. Skutečnost, že tehdejší vlastenecká společnost přikládala vydání Vinařického slabikáře zcela mimořádný význam, dokumentoval způsob, jak bylo financováno. Finanční prostředky na vydání učebnice přislíbil a v konečné fázi i zajistil opět František Palacký. Vydala jej Matice česká, která dosud finančně podporovala pouze vydávání vědecké literatury.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 9/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!