5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Boty, botky, botičky spěchají

Boty, botky, botičky spěchají

Autor: Alena Kutílková | Datum: 9.9.2009 | Vydání: 7/2009

Bylo jedno malé městečko a v něm domek s chodbou. Řeknete si - nic zvláštního. V té chodbě byl botník. Řeknete si - to my známe taky. Ale v tomhle botníku byly neobyčejné boty.

Z horní poličky se častokrát ozývalo kýchání. Pospávaly tam holínky malé Šárky. Věčně nastydlé a vlhké. Hned vedle ležely maminčiny taneční střevíčky. Unavené a zasněné: „To byl hezký ples, ještě teď mi kramflíčky podupávají.“ Holínky pootevřely napuchlé oči od rýmy: „Prosím vás, vyprávějte nám chvilku, jaké to tam je. My jsme nikdy na plese nebyly. Nás si Šárka obuje, jen když prší. To pak s námi proběhne všechny louže i loužičky kolem domu a nevrátí se dřív, než ji maminka volá a hubuje,“ vzpomínají holínky a několikrát mocně kýchnou. K prosbě se přidají dětské bačkůrky: „Ano, ano, střevíčky, povídejte o plese. My jsme pořád doma, ven se díváme jen pootevřenými dveřmi. Nikdy jsme nešlapaly po ničem jiném než po koberci a dlažbě. Povídejte, moc nás to zajímá.“ Střevíčky zasněně přivřou oči, srazí vysoké podpatky k sobě, nadechnou se a pomalu vyprávějí: „Ach, když se blíží chodbou nožky v tenkých punčochách, už se těším, až do mě vklouznou a rozeběhnou se se mnou do tanečního sálu. Světla září, hudba hraje vesele, hlasitě, rychle i pomalu a my lehce kloužeme, podupáváme a točíme se po parketu. Tančíme dlouho, až se nám z toho točí hlava. Jsme unavené, ale krásně unavené…“ „Hm, tam my se nikdy nepodíváme,“ vzdychnou sportovní boty s modrými tkaničkami, „my jsme zvyklé běhat po hřišti, lézt po průlezkách a postávat v pískovišti. Večer jsme plné písku, špinavé a unavené. Ale moc unavené.“ Bačkůrky se otočí na zamračené sportovní boty: „Jen nenaříkejte, alespoň se někam podíváte. To my nevíme o světě vůbec nic. Jsme pořád jen doma.“ A začínají jim pomalu kapat droboučké slzičky.

Kozačky v rohu botníku celý rozhovor zaslechly a chtěly bačkory potěšit: „Jen nenaříkejte, aspoň jste pořád v suchu a teple. Co máme říkat my! Šárka si nás obouvá jen v zimě. Musíme chodit ven ve velkém mrazu, šlapat ve studeném sněhu, postávat v chumelenici i ledovém větru. No, řeknu vám, že kolikrát není o co stát. Kožíšek nás zebe ještě dlouho v polici. Sotva se trochu v botníku zahřejeme, už si nás zase Šárka bere a běžíme sněhem i po ledu, kam si jen vzpomene. To víte, že se těšíme, až na ni maminka zavolá, že má jít domů. Ještě nikdy jsme neběhaly rozkvetlou loukou, po zeleném trávníku a neviděly barevné motýly. To známe jen z vyprávění. Nebýt červených letních sandálků, ani nevíme, že něco takového existuje.“ „Tak, tak,“ přikyvují lyžařské boty zastrčené úplně v zadní části botníku. „Je to pravda,“ souhlasí bílé boty na bruslení.

Bačkůrky ale posmutní ještě víc, když nastane večer a všechny boty i Šárka spí. Zůstaly ležet pod postelí a mají celou noc k přemýšlení. Představují si svět nebo alespoň město, louku, motýly. Jaké to asi je, pobíhat po zeleném trávníku, brouzdat se loužemi, běhat v dešti? Studí to? Nebo snad šimrá? Nebolí to? Bačkůrky dlouho přemýšlí, až nakonec usnou jako všichni ostatní v tomto domě.

Ráno vstává první sluníčko a hned potom se probouzí celý dům. Bačkůrky vzbudí hovor maminky se Šárkou. Šárka je smutná. Levá bačkora se nakloní blíž, aby slyšela, co jí maminka říká: „Vyskoč, Šárko, z postele a pojď si připravit batůžek. Dneska jdeš přece poprvé do školky. Honem se usměj, vždyť ses celé léto těšila.“ Šárka si utře uslzené oči: „Ale já se pořád moc těším, ale jsem smutná, že nemám ty červené bačkůrky se žlutými puntíky. Já jsem si je chtěla první den vzít.“ Maminka si vzpomene. Včera spěchala do obchodu pro přezůvky, které si Šárka vyhlédla za výlohou, ale už bylo pozdě. Obchod byl zavřený.

„Víš co, Šárko,“ měla maminka nápad a ohnula se pod postel pro bačkůrky, „dnes si vezmeš tyhle staré a až půjdeme odpoledne ze školky domů, koupíme ty nové puntíkované.“ Šárka radostí popadla maminku kolem krku a dala jí pusu. Skočila do bačkor a spěchala do koupelny. Pak honem nasnídat, oblékat, obout červené sandálky, hodit bačkory do batohu a… „Mami, pojď, už jdeme!“ Bačkůrky se vyděsily. Poskakovaly v batůžku nahoru a dolů, div nevypadly z batohu na chodník. „Kam to jdeme. Tady to neznáme.“ Pravá bačkora se dala do fňukání: „Já chci zpátky domů.“ Levá byla statečnější: „Vždycky jsi chtěla do světa, vidět stromy, louku, město, tak teď se koukej a nebreč! „Bačkora se bála, ale je pravda, že vždycky chtěla z domu ven. Tak teď je venku a měla by se pozorně dívat.

Šárka s maminkou došly k velké budově se zahradou a zastavily se u plotu. „Jé, mami, podívej. Ten velký kolotoč a ty houpačky, vidíš? A támhle červená skluzavka! Pojď tam se mnou.“ Maminka Šárce domlouvala: „Tam už půjdeš s paní učitelkou, víš. To je zahrada a hřiště tvojí školky. Šárka si radostně poskočila a vběhla do budovy s nápisem MATEŘSKÁ ŠKOLA. Došly k šatně, kde bylo třeba se přezout. Šárka sáhla do batůžku a hodila si své staré bačkory k nohám. Šárčiny červené sandálky na ně mrkly: „Tak co tomu říkáte?“ „Ále,“ vzdychly bačkory, „jsme celé potlučené z toho poskakování nahoru a dolu v batohu. A trochu se bojíme.“ Ale nebyl čas na fňukání a stížnosti. Šárka je už přezutá, dává mamince pusu na rozloučenou. „Ahoj, odpoledne pro tebe přijdu a půjdeme nakupovat,“slibuje maminka. Šárka ví, že to tak bude. Maminka vždycky dodrží, co slíbí. A Šárka na oplátku slíbila, že bude hodná, na všechno bude ve školce dávat pozor, aby mohla odpoledne o všem vyprávět.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 7/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!