5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Co prozradí volná hra?

Co prozradí volná hra?

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 6.6.2012 | Vydání: 6/2012

Volná hra je úžasné okno do dětského světa. Kluci a holčičky nám při ní mimoděk dovolí nahlédnout do vlastní rodiny, a když si spontánně vybírají námět hry, máme přehled, co sledují v televizi a s jakými hrdiny momentálně žijí. Vidíme, kdo má v kolektivu skutečnou autoritu, zaregistrovat však můžeme i první náznaky šikany…

Co prozradí volná hra?

Chvíle, když se děti po ránu scházejí ve třídě, a odpoledne, když čekají na maminku nebo babičku, s níž půjdou domů, jsou typickou příležitostí pro volnou hru. Teď, s nadcházejícím létem patří spontánní hry do značné míry i na zahradu mateřské školy – tam mají dokonce výhodu, že si spolu někdy mohou hrát i kamarádi nebo sourozenci, kteří ve školce nechodí do stejné třídy. Půjdeme-li kolem plotu školní zahrady, uvidíme skupinku dětí kolem pískoviště, další bude na trávníku a kluci s velkým plastovým autem nejspíš na pevné cestě. Učitelky sedí na lavičce nebo postávají opodál a člověk, který nikdy neměl na starosti pár dětí v předškolním věku, si možná pomyslí: „Ty mají v práci Havaj!“

Čas volné hry není pro učitelku zdánlivě tak náročný jako řízené činnosti, ale „Havaj“ to rozhodně není. „Dětské nápady jsou opravdu různorodé, je třeba být pořád ve střehu – rozhodně to není chvíle na klidnou kávičku, jak si možná někdy myslí,“ usmívá se poradenská psycholožka Ivana Halíková. Učitelka má příležitost sledovat dětskou hru a chování jednotlivých kluků a holčiček tak trochu „zvenčí“, s větším odstupem. „Je to krásná příležitost uvědomit si, kdo hraje v kolektivu jakou roli,“ upozorňuje odbornice. „Kdo je ve třídě vůdčí a jehož nápady mají mezi dětmi váhu, kdo je spíše ten snaživec, který se při řízených aktivitách snaží paní učitelce udělat radost, ale ostatní ho tolik neakceptují, kdo má agresivní sklony a snaží se prosadit za každou cenu…“

Máta s tátou v ložnici

Při volné hře děti přinášejí témata, s nimiž se setkávají ve svém „mimoškolkovém“ životě. Učitelka se do hry sice nezapojuje, zdánlivě jí možná ani nevěnuje pozornost (jinak by hra přestala být, zvlášť pro některé děti, skutečně volná), nicméně nenápadně zůstává v obraze. Když například zjistí, že hra na tátu a mámu sklouzne k tak naturalistickým podáním rodinných rozepří a konfliktů nebo naopak intimit, musí zasáhnout a nasměrovat děj jinam.

„Nemyslím si, že je nutné hned od počátku základní rámec hry nějak ohraničovat a vymezovat. Učitelka by spíš měla být připravená zasáhnout a ´hasit požár´, ve chvíli kdy se hra ubírá směrem, který do školky nepatří. V řadě jiných případů je ale vhodné, aby sama přišla s aktuálním námětem k volné hře,“ vysvětluje doktorka Halíková. Například pokud mají děti před sebou výlet, divadelní představení nebo školku v přírodě, mohou si zkusit hrát na to, že jsou v restauraci horské chaty, že zrovna přišly z výletu, nebo že sledují herce na jevišti.

Když si děti spontánně hrají a samy si volí témata, měla by podle psycholožky Halíkové učitelka sledovat, jestli někdo nezůstává úplně sám mimo dění. Možná ho tahle hra zrovna nebaví, nenechá se přisvědčit, aby se přidal, a radši si s chutí staví hrad. Takové případy by ale učitelka měla umět odlišit od jiných, kdy by se klučík (nebo holčička) společné akce chtěl účastnit, ale ostatní ho mezi sebou nechtějí a verbálně či fyzicky mu to dávají najevo. S takovými projevy ostrakismu, předstupně šikany, se totiž ve školce běžně setkáváme. „Učitelka by měla vždycky včas zasáhnout tam, kde hrozí ublížení. Nejen fyzické, ale i psychické, když se děti někomu posmívají, dělají z něj troubu, nechtějí ho vzít do hry. Takové dítě musí cítit, že má nastavenou pomocnou ruku,“ vysvětluje psycholožka a dodává: „S celou třídou je potřeba pracovat, na místě – tady a teď, ale i promyšleně při řízených aktivitách, na jasném nastavení pravidel vzájemných vztahů.“

U nejmenších dětí možná ještě nejsou projevy odstrkování a znepříjemňování života konkrétnímu dítěti tak cílevědomé, promyšlené a dlouhodobé, pokud se jim ale nebudeme věnovat a nezneškodníme je hned v počátcích, bude se tohle chování upevňovat a časem i stupňovat. „Jakmile se člověk naučí prožívat utrpení bližního libě, už to nikdy nezapomene, podobně jako jízdu na kole nebo plavání,“ říká etoped Michal Kolář, náš přední odborník na dětskou šikanu.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 6/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!