5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Děti chápou život i smrt po svém

Děti chápou život i smrt po svém

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 6.6.2016 | Vydání: 6/2016

Říká to Martina Špinková z pražské organizace Cesta domů, jež poskytuje odbornou péči umírajícím a těm, kteří o ně pečují. Mezi pečující často patří i děti, protože pokud se umírání a smrt odehrává v domácím prostředí, přirozeně se s ním setkávají. A je potřeba s nimi o tom mluvit.

Děti chápou život i smrt po svém

Velkou roli hraje i mateřská škola, kde dítě tráví podstatnou část svého dne. A často do školky nosí svá témata z domácího života, která nelze jen tak pominout, přejít. Jak malé děti chápou smrt? Co si představují, když někdo odejde? „Pro nás dospělé je to stále ještě tabu. Smrti se bojíme a máme také strach o ní mluvit s dětmi. Podle dostupných zkušeností a podle poznatků psychologů se dětem kolem čtyř let svět ‚pootevře‘. Umře jim třeba křeček nebo někde vidí mrtvého motýla, nemusí tedy ani jít o úmrtí v rodině, a děti se přirozeně ptají. Nedávno se narodily, což si pochopitelně nepamatují, a život nějakým způsobem chápou. Smrt je pro ně výzva k otázkám a my bychom neměli mlčet,“ říká Martina Špinková. „Pro nás je to někdy velmi těžké. Odpovídat se ale musí,“ dodává.

Jak na tyhle velké otázky odpovídat, to je pro nás dospělé často velký oříšek. Bojíme se, zda děti unesou, co se jim snažíme říci, a ani někdy nevíme, jak na to. „Před lety jsme vydali brožurku Děti truchlí jinak. Hodně jsme si předtím četli v knihách Zdeňka Matějčka, který říkal, že děti tyhle věci vnímají jinak. Když nám umře někdo, koho jsme znali, promítneme si celý život bez něj a budoucnost se nám rozpadá. Ale dítě více žije teď a tady. Je pro ně důležité to, co dělá s ostatními dětmi, s rodinou, s nimiž tu ztrátu nesou. Matejček říkal, že k dětem máme být otevření a pravdiví, že máme počítat s tím, že to děti mají jinak, že pro ně jsou ve stejnou chvíli důležité i jiné věci, třeba i to, jak se chováme my a jestli jsou součástí našeho truchlení,“ vysvětluje Martina Špinková. „Typický je strach přizvat děti k péči o toho, kdo odchází, nebo je vzít na pohřeb. Podle Matějčka je pro dítě ale větším traumatem to, že ho na pohřeb nevezmeme, že je vydělené ze společnosti. Pokud jdou na pohřeb s ostatními a vidí tam nejen smutek, ale i hostinu po pohřbu, cítí, že jsme na ně nezapomněli, že jsou s námi, a může je to naopak posilovat,“ říká Martina Špinková. „Podle mého názoru můžeme pro děti udělat to, že je z dění ‚nevyšachujeme‘, že s nimi mluvíme otevřeně a citlivě, že se nikam neschováváme. Děti sice spoustě věcí nerozumějí, ale velmi dobře poznají, když jim lžeme, a to v nich může vyvolat nejistotu mnohem větší než fakt, že jim někdo zemřel.“

Role mateřské školy

Martiny Špinkové jsem se ptala na to, co v situaci, kdy dítěti zemře někdo blízký, může dělat mateřská škola. „Ve školce je spousta možností, i velmi hravých, jak tohle téma otevírat dokonce už dříve, než nastane. Samozřejmě ve chvíli, kdy nějakému dítěti umře babička a ono s tím přijde mezi ostatní děti, je dobré to nějak zpracovat. Neměli bychom se ale bát bavit se o smrti stejně, jako se bavíme o tom, co je rodina, rostliny, zvířata… Měli bychom se bavit o životě, ke kterému smrt prostě patří,“ doporučuje Martina Špinková.

Mám zkušenost, že pro mnohé dospělé je otevírání těchto témat opravdu těžké. Mají za sebou vlastní smutnou zkušenost, kdy jim odešel někdo blízký, nebo se tématu prostě bojí. Někdy také vůbec nevědí, jak na to. „U nás v Cestě domů se kromě jiného věnujeme i vydávání knížek na nelehká témata spojená se smrtí, ale i se smutkem, strachem nebo úzkostí. Snažíme se, aby to byly knížky, které děti zaujmou, a víme, že malým dětem vždycky někdo kouká přes rameno. Nabízíme v nich nejen pochopení pro děti a pro to, jak se cítí, ale i ‚nápovědu‘ pro dospělé, aby věděli, jak mají dětem odpovídat a jak se jich dál ptát. A dospělým našimi knihami nabízíme i pomoc, aby se sami přestali tématu smrti bát. Věřím, že naše knihy pomohou dospělým najít cestu, jak s dětmi o tomto tématu mluvit,“ říká Martina Špinková. „Snažíme se, aby knihy byly hezké, a myslíme na rodiče a další dospělé, kteří s dítětem knížku čtou, aby se necítili vystaveni neštěstí, ale aby dokázali dětem odpovídat. A aby si děti dokázaly v tématu najít něco, co je zaujme a někdy i pobaví. V jedné naší knížce je holčička Anička, která pomáhá babičce pít brčkem a sama také dostane brčko. To je situace, kterou děti znají, rády pijí brčkem, ale pro dospělého, který musí začít pít brčkem, to může být do jisté míry degradující. Děti na to ale koukají úplně jinak, zvou nás k tomu, abychom se neděsili a nebáli se klást si otázky, protože každá otázka má svou odpověď.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 6/2016 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!